Benedicte Bjørnlandová, norská policejní prezidentka, označuje skandální policejní násilí ve městě Kongsberg na jihovýchodě země za „otřesné“. Pro norskou policii tato událost představuje podle několika komentátorů další klesnutí níže v průběhu jednoho roku.

Nehledě na to, zda incident otevřel Norům oči široko daleko, co si o tíze své zodpovědnosti myslí policejní prezidentka? Videosekvence pořízená kamerou čerpací stanice ukazuje, jak je 26letý Kevin Simensen uhozen obviněným policistou pěstí i obuškem, a to celkem 16krát. Pak dostane obuškem i jeden ze Simensenových kamarádů. Kolem nich stojí dalších několik služebníků policie, z nichž jeden měl další videozáznamy předmětného incidentu vymazat.

Nejprve video zveřejnil deník Dagbladet, jenž získal přístup k celkem čtyřem zprávám napsaným dvěma policejními náčelníky a dvěma policisty. Obžalována není žádná z těchto čtyř osob a není soulad mezi obsahem těchto zpráv a děním na onom videu. V jedné ze zpráv je uvedeno následující: „Mně se zdálo, že se Simensen bránil snahám policisty ho zpacifikovat. Situace se pak drasticky vyhrotila, policista Simensena stahoval k zemi. Pak jsem zasáhl, abych pomohl kolegovi. Dle mého soudu byl Simensen krajně agresivní a nedal najevo, že by byl ochotný se vydat policii.“ V další ze zpráv je událost pochopena poněkud jinak: „Působil klidně a ačkoli mi připadaly jeho oči chladně a pohled strnulý, muž hovořil běžným hlasem. Zjevně se zachoval tak, že již nebyl v hostinském zařízení žádoucí. Když se na něj mluvilo, byl klidný a poslouchal.“

Před incidentem měl Simensenovi být zamítnut vstup do hostinského zařízení členem ostrahy. Několik dní poté ho onen strážce nahlásil policii kvůli vyhrůžkám smrtí, k nimž se Siemensen nedoznal. A i kdyby byla tato pohnutka dosvědčena jako pravdivá, od kdy jsou vyhrůžky dostatečně „neprůstřelným“ důvodem k tomu, aby se policie uchylovala k násilí? Od kdy jsou vyhrůžky záminkou, aby donutila veřejnost k vymazání soukromých záběrů? Od kdy jsou vyhrůžky záminkou k tomu, aby zfalšovala policejní zprávy?

Podle zpravodajského serveru www.nettavisen.no se totiž provalilo to, že kolegové násilného policisty si dali tolik práce s tím, aby událost zakryli, že mohou být označeni za spoluviníky. Jednak napsali zprávy s křivými svědectvími, jednak jeden z nich bez opory v zákonech zabavil kamarádovi Simensena mobilní telefon a vymazal video s natočenou policií jako vykonavatelem násilí s tím, že „tento policista údajně byl znepokojen ochranou soukromí té jedné oběti“.

Za takové situace je podle zmíněného www.nettavisen.no pro policii a jejího šéfku Bjørnlandovou trapné, když je to Jon Wessel-Aas, předseda norského Svazu právníku, jež musí vyjít mezi masmédia a udělat osvětu policii, že natáčet policii v práci je zcela zákonné. Ledaže by to policii bránilo v její činnosti tedy není v právu, požaduje-li policie po někom, aby toho natáčení nechal, a to i tehdy, není-li to policii podle chuti.

Legalita je odůvodněna výhradním právem policie uchylovat se k donucovacím prostředkům, a proto je pro veřejnost zvláště důležité takové případné přešlapy dokládat. Wessel-Aas přitom pro znázornění poukazuje na rozsudek, jenž padl v r. 2021.

Proto se laici ptají: To si toto řadoví policisté neuvědomují? Je-li odpověď ne, kdepak je policejní šéfka a její podřízení, jež se mají starat o to, aby policejní sbory každou chvíli vystupovaly v mezích zákona, úctyhodně a spořádaně, a to i ve stresujících situacích?

Nic ty rány do hlavy neomluví. Mohly by být kvalifikovány jako pokus o vraždu a přitěžující okolností by byli okolo stojící nečinní kolegové přihlížející útoku na bezbrannou osobu. Kdyby bývali měli policisté ke svým tělům připevněné kamery, změnilo by to něco na důkazné situaci?

Těmi ranami to ale neskončilo. Poté, co Simensena přivezli do služebny, tak jej policista odmítl spojit se s právníkem a umístil jeho i kamarády do tzv. holobuňky, což je policejní celou jen s holými stěnami a záchodovou mísou. Poté, co byl Simonsen den poté propuštěn, mu vzkázal, že je obviněn z násilí proti veřejnému činiteli. Zároveň policie odmítla přijmout jeho nahlášení proti policii a také sdělit jméno a služební číslo policisty-násilníka.

Nejde o ojedinělý případ přesahu pravomocí. Za minulých několik měsíců policie v Ålesundu podle několika norských sdělovacích prostředků jako třeba deníku Verdens Gang, serveru www.nrk.no ad. norské veřejnoprávní televize umlátila muže a pak šířila o události křivé výpovědi, ovšem i tam důkaz, s nímž nepočítala v podobě videozáznamu zhatil pokus o zkreslení incidentu. Načež došlo k náhlým úpravám výpovědí. Bylo mnoho případů, kdy lidé zemřeli ve vyšetřovací vazbě. Neomaleně a hrubě se policie chovala vůči drogově závislým. V několika dalších sporných případech byl údajně nepředvídatelný muž policií zbytečně zastřelen. Nebýt zbrklých reakcí policie, mohli tito lidé ještě žít.

Aniž veřejnost může s nadhledem znát byť kontext ani celý sled událostí, tak se utvrzuje a šíří dojem, že se policie prý stala „sebenaplňujícím se proroctvím“, dokud nejprve vyrazí ven a nenajde-li nikoho, kdo by dělal povyk, pak si prostě přijde na někoho, s kým bude onen povyk dělat. Nestačí konat dle pokynů policie, neboť ta nejprve vyhecuje lidi, aby se namíchli a aby přišla odveta vůči policii způsobem, jenž policie považuje za „neslušný“ a „nepřiměřený“, a pak toho využít jako záminky, aby přivedli na služebnu lidi, jejichž „ksicht“ se policii „nezdá“. O žádnou novou praxi policie vůbec nejde, jen ještě nebyla tolikrát zachycena kamerou.

Zpravidla, ovšem ne pokaždé takové incidenty údajně přezkoumá tzv. Spesialenheten, speciální vyšetřovací orgán norské policie, ovšem pro dotyčné násilnické policisty, jež jsou třeba podle advokáta Frodeho Sullanda a zmíněného deníku Dagbladet více chráněni než řadoví občané to zřídkakdy má jakýkoli význam ani dopad v podobě postihů. V kongsbergské kauze byla policistovi, jenž vymazal video vyměřena pokuta 12 000 norských korun, což je stejně tolik, kolik v Norsku, máte-li smůlu, zaplatíte za špatné vytřídění odpadků. Ta částka se též podobá hodnotě mobilního telefonu, jenž policista poškozenému rozbil. Jenže jistě tu částku milerád proplatí zaměstnavatel onoho policisty. Zvláštní je i anonymizace policistů i poté, co je případ sdílen napříč norskou veřejností. Jinak se masmédia nerozpakují publikovat jména vysoce profilovaných lotrů. Zločin je zločin, ať je spáchán v stejnokroji anebo ne.

Norsko je prý stále podobnější Spojeným státům. Dříve je v Norsku připomínaly spíše „bouráky“ legendárních značek, či, dejme tomu, rozsáhlé čtení Kačera Donalda, jakožto i obklopování se dalšími velikány americké populární kultury. Nyní se k nám dostává i druh surových, ukrutných činů, jimiž jsme se zvyklí, že jsme otřesení ze zemí, s nimiž se neradi srovnáváme. Jenže stane-li se v Spojených státech něco takového, tak se o tom veřejnost dozví ihned, zato o této kongsbergské kauze se norská veřejnost dozvěděla až po půl roce.

Není důvod chovat k policii důvěru, nemá-li veřejnost možnost „dívat se policii do karet“, jak píše deník Aftenposten. Transparentnost je pro legitimitu klíčovou, a to i tehdy, jde o brutální, byť oprávněné zatknutí. Ale to už je jiný příběh nad rámec tohoto článku.