Představit, co Nory v posledních dnech nejvíce zaujalo, není nic složitého. Letadlová loď USS Gerald R. Ford ze země svobodných a domova statečných přiměla Nory putující zeširoka a zdaleka, aby vystoupili ze své komfortní zóny a nechali se vystavit úžasu z nejrůznějších parametrů plavidla, které k nim doplulo.

Panenská plavba největší a nejvyspělejší válečné lodi světa zamířila do Osla, kde se Norům protočily panenky jako kdyby byli všichni opět děti: no tedy, to je prestiže, parády a lesku!

Někteří z těch méně oslněných zažili nevábné překvapení: Masmédia o Američanech píšou a mluví, jako kdyby byli v Norsku na dovolené. Jako by se jednalo o prominentní šlechtu. Pro další je „propustka“ posádky na návštěvu Osla tou nejlepší turistickou reklamu na Norsko nejen pro příbuzné oněch vojáků.

Jenže po „přehlídce“ vyplavaly na světlo další okolnosti, jež celou problematiku staví opět do drobet jiného světla. A tak si každý tuto událost v kalendáři jako šťastnou a úspěšnou zřejmě nezakroužkuje. Zůstala po něm kupa tíživých a znepokojivých otázek.

Bylo plavidlo promítající tolik moci a síly vysláno ke utužení hranic a demokracie, anebo z jiných pohnutek? Přivolali si tím Norové skutečnou bezpečnost a odstrašování a uklidňování nepřátel, anebo jen a pouze její iluzi a povrchní okamžité ohromení?

Podle několika masmédií někteří Norové rozvěsili po Oslu plakáty, jež jasně hovořily o tom, že posádka plavidla není vítána, zatímco další se nedostali do práce včas kvůli zástupům těch, jež si mermomocí dali za úkol plavidlo spatřit. Kvůli rozvěšeným plakátům se na sociálních sítích rozjela diskuse o manýrech a o tom, kdo se má od koho více co učit, zda Norové od Američanů, či obráceně. Někteří podotkli, že připlujete-li do Ameriky jako námořník, tak se k vám zachovají jako kdybyste byli zločinci. Tedy se dočkáte opačného zacházení, než jakým Američanům dostalo teď v Norsku.

Pro některé je plavidlo jednak symbolem pohybování se do propasti zkázy, jednak všech invazních válek USA, jednak symbolem ochrany globalismu a toho, že Norsko již je bez odporu obsazené bořiteli společenského řádu. Před cca. 83 lety to byl křižník Blücher, Hitlerova chlouba, jež proplul fjordem po téže trase, díky naivitě málem doplul, ovšem po ostřelování z norských děl skončil na dně fjordu.

Bezzubými, neochotnými a neodhodlanými bránit sami sebe jsme se stali vlastní vinou, naši politici nám vydávali všanc a nepostavili nám jediný kryt. Vzdušní obranu má Norsko podle mezinárodního poradce Einara Sørensena odvolávající se na odborníky na norskou obranu na diskusním serveru www.nordnorskdebatt.no slabší než má Ukrajina a žádná část Norska na tom není hůře než její severní část. S výjimkou dvou stíhaček na vytlačení ruských, k čemuž se Norsko zavázalo NATO, jsou nad Norskem málokdy vidět norské stíhačky. Z nových stíhaček typu F-35 je jich v provozu deset až patnáct. Norští politici to rušili a rušili, až v současnosti nemá dost technického personálu a musí si najímat americké mechaniky, zatímco posílá těch málo dostupných pilotů, aby nalétali potřebný počet hodin na to, aby mohli sedět za pákami F-35 v Norsku. Deset kusů stíhaček F-35 totiž má zůstávat v USA, aby se s nimi cvičilo. Politici ostřihávali letectvu křídla, pokud jde o schopnost reagovat, operovat a přežívat.

Po sítích kolují odhalené důvěrné materiály údajně dokládající, že letadlová loď USS Gerald R. Ford byla v celé výši zafinancována Norskem. Ještě se to nepotvrdilo, ovšem občas se silnější než svědomí a loajalita ukáže být touha po pravdě a nic než pravdě, takže ještě se uvidí, zda vyplave na povrch jako olej na vodu. Při nenasytné chuti norských vlád rozdávat cokoliv (i to, co Norsko samo potřebuje a na úkor toho s opakovaným trapným litováním) by to dávalo smysl dokonale.

Ještě máme k dobru vidět, jak zbraně sjednají mír. Norsko jako válečný štváč se potvrdilo v Libyi, ovšem i jinde, kde se zúčastňovalo misí NATO, o nichž jsem již psal v dalších článcích na svém blogu, přesto ho nikdo nenazývá válečným zločincem. Reakce na agresi jsou závislé na tom, jakým spojenectvím patří vaše země, a ne na špičkami NATO a Západu prohlašovaných společných hodnotách. Při „humanitárních zásazích“ v Libyi, Iráku, Afghánistánu, Srbsku a jinde bylo málo společného odsuzování zabíjení, činů porušujících mezinárodní zákony a vyvolávání uprchlických krizí. Dokud mírotvorná spojenectví reálně jen prosazuje zájmy některých zemí nikdy nemůže být na světě mír.

Místo utrácení na obranu doma se utrácelo čím dále více za operace především vedené USA. Asle Toje, místopředseda Nobelova výboru, napsal na sociálních sítích, že Norsko je v otázkách týkajících naších národních zájmů oslabováno a norská politika vůči Rusku je určována ve Washingtonu. Norsko se tolik bojí Ruska, že postupuje suverenitu Spojeným státům, proti čemuž je mnoho Norů. Spojené státy zesměšňují Norsko přepravou jaderných zbraní do země bez optání, zatímco premiér a ministr obrany dělají jakoby nic, ačkoli ví, že jsou v Norsku v době míru zakázány.

Tor Ivar Strømmen, kapitán norského námořnictva, tvrdil v diskusním pořadu Debatten norské veřejnoprávní televize NRK, že plavidlo USS Gerald R. Ford jaderné zbraně vozí, po jehož „nezodpovědném“ výroku podle zpravodajského webu www.nettavisen.no zuřila celá komunita badatelů. Nezodpovědné by podle Strømmena bylo slepě „adoptovat“ oficiální poselství USA, poněvadž bude vždy ve znamení toho, co chtějí, abychom věděli a co chtějí, aby si svět myslel, tzn. toho, co jejich zájmy nejlépe prosazuje. Brát kohokoliv s reservou, a to bez přihlédnutí k jejich úmyslům nikdy není nezodpovědné. Na co už k diskuzi nedošlo, jsou americké ponorky, jež stejně jako ponorky dalších spojenců podle některých kritiků nosí na palubě jaderné zbraně v nejvyšší pohotovosti.

Na čtyřech místech s americkými základnami Norsko přišlo o jurisdikci na vlastním území a to přesto, že je norská ústava založena na principu suverenity lidu. Dodatkem k dohodě s USA se Norsko zřeklo práva kontrolovat území základen a přepravu na ně i v opačném směru. V oné Dohodě se totiž píše, že „norské zákony a pravidla mohou jít stranou, neslučuje-li se to s americkými služebními potřebami.

A tak je to v praxi spolu s právem EU (Norsko je členem Evropského hospodářského prostoru) právo USA (skrze norské členství v NATO), jež v zemi platí na dobou neurčitou, což je mnohými považováno za demokratickou katastrofu. Bitte Vatvedtová z organizace Aksjonen mot baseavtale med USA (Akce proti dohodě s USA o základnách) se prostřednictvím listu Klassekampen ptá: Jak může mít Norsko jakožto malá země sousedící s Ruskem shodné zájmy s velmocí USA?

Podle tvrzení Mezinárodní komise právníků, zprostředkovaných zmíněným listem Klassekampen, riskuje Norsko tím, že zajatci „války proti teroru“ mohou být na norském území mučení, aniž by mohl zakročit norský „právní stát“ tak, jak se to mělo dít mj. v Polsku, jež odsoudil Evropský tribunál pro lidská práva pro spolupachatelství na mučení a neoprávněné zadržování. Dále hrozí, že USA budou v Norsku skladovat zbraně hromadného ničení, kazetovou munici a pozemské miny, jež jsou podle norského práva zakázány.

Jeden z těch mála Norů, jež ukázali, že Spojeným státům nelze věřit, je právník Fredrik S. Heffermehl. V jeho knize Medaljens bakside, či Rub mince předhazuje NATO, že to není pakt o obraně, nýbrž „modelem podnikání“. Chraňbůh, nejste-li profilovaným roztleskávačem americké politiky, neotevíráte svou zemi dostatečně americkým investicím či nepatříte k nadšeným odběratelům amerických zbraní či si prostě zvolíte „špatné“ lídry. Svobodná a svrchovaná země by podle Heffermehla žádnou smlouvu o základnách nepodepsal.