Drsné procitnutí je tady, avšak aby z toho „autority“ náhodou neměly nějakou polízanici, tak dále před sebou tutlají to, co je nabíledni každému průměrně bdělému občanovi. Jenže jak mohou vyřešit problém, jehož původ se nemá zmiňovat?

Stav věcí ve skutečném světě nepoznají. Nory ten strach z doteku namíchl a kvůli němu si již dlouho vzájemně vjíždějí do vlasů. Nahlašovatelům reálného stavu bývá předhazována ufňukanost, ukvapenost a nevděčnost za život „v nejlepší zemi na světě.“ I tak je ve veřejném mínění více než v době předcházející podle toho, co hýbe sociálními sítěmi, cítit, že lidem spíše sedí „na hrubý pytel hrubá záplata“ i to, aby společnost nehledě na věk pobertů dělala děti a mládež za delikty zodpovědnými. Ti ve školách kazí prostředí pro učení se i pracovní prostředí učitelů i ostatních zaměstnanců a ani se na veřejnosti neumějí chovat a dopouštějí se násilí a dalších zločinů a mnohdy šíří videa, jež mají oběti ponížit. Další obětí je dětská kopaná: Kvůli násilí na hřištích a strachu z napadení přestávají děti etnických Norů hrát fotbal. Aktivnější jsou prý i dívčí gangy, jež útočí na náhodné oběti jako kdyby se mělo jednat o hadrové panáčky. Ze strachu z pomsty se mnozí bojí vyrozumět policii. Již se mnohokrát stalo, že byli rodiče /etničtí Norové/ veřejně nařčení z rasismu poté, co nahlásili děti a mládež jiných etnik kvůli trestným činům.

Mladí násilníci jsou si nanejvýše dobře vědomí toho, že se jich policie nemůže dotknout, natož aby byli potrestáni. Přesto se zvedají hlasy, jež hlásí, že je-li někdo schopen rozpoutat peklo, čtěte: Vystavovat ostatní značnému utrpení a způsobit jim nepřehlédnutelné újmy, tak je zároveň schopen snášet tresty. Od rodičů se prý musí čekat, že přebírají za výchovu svých dětí zodpovědnost a tento požadavek údajně musí mít oporu v donucovacích prostředcích. Možné sankce mohou být účinněji vymahatelná povinnost napravit škodu finančně či jinak, škrty v dávkách a příspěvcích a také odebrání povolení k pobytu celé rodině a jejich repatriaci. Je-li jednání této lidské spodiny na úkor rodin padouchů, tak je rodiny nebudou trpět, odříznou-li je od živobytí (čtěte: „výhod sociálního státu“.

V Norsku jsme totiž prý začali příliš vynikat v té pošetilosti a šaškárně, abychom omlouvali a zlehčovali špatné chování, a přitom házeli vinu na nás samotné a na společnost a chodili kolem horké kaše, poněvadž si s nimi nechtěl špinit ruce žádný politik a mocipán, žádný úředník, jehož rukama nevyjmenovatelné problémy procházely. Nedejbože, aby nikomu nepřipadali moc přísní vůči těm, jež si zaplatili, aby se dostali do Norska a v zemi usadili.

Řada jich má svůj původ v zemích, kde jsou syny vychováváni svými matkami tak, jako kdyby se mělo jednat o malé prince, jimž se nemůže klást žádné meze a jejich matky a sestry jsou pro ně v pohotovosti, aby pro ně udělaly první poslední. Je-li k tomu málo přítomný otec, jež v rámci výchovy praktikuje tělesné a psychické tresty, tak se vše může snadno vymknout z ruky a vyroste malý tyran. Korunu tomu nasadí duchovní vůdci a výchova k nenávisti a rasismu naruby vyvěrající ze zpátečnické víry, jež na rozdíl od křesťanství neprošla reformací.

Omezovat vyloučenost z většinové společnosti vlastní vinou na finanční rozdíly je povrchní. Jde o to, že velké skupiny lidí žijících v Norsku nejsou součástí pospolitosti napříč etniky. Třeba to bude proto, že doma norsky nemluví a vůbec schází zvědavost a pokora vůči kultuře většinové společnosti. Naopak bují subkultury vně společnosti, a o nějaké společné normy, hodnoty a etiku se můžeme jen zdát. Čelíme agresi, nesnášenlivosti a nesvobodě, přesvědčení o nadřazenosti jejich víry bez špetky sebereflexe: společnost se po neustálých srážkách kultur dále dělí na kusy.

Nepomůže ani to, že se v severských kulturách novověku běžně dívá na pachatele jako na oběti a tím vytěsňovat ze sledu událostí skutečnou oběť, popř. skutečné oběti. Může jít o psychologický mechanismus, jenž má svůj původ v otroctví. Tato vada mentality vede k nekonečnému kolotoči násilí.

Jako účinný lék na potírání kriminality dětí a mládeže a jejich šikany a štvaní vůči spolužákům a učitelům-bezvěrcům se neosvědčila ani karta pro děti a mládež, jež umožňuje bezplatně podílet se na volnočasových aktivitách, ani večer otevřené školy, ani letní brigády pro mládež organizované městem, ani žádná další lákadla a opatření. Vše bylo a je k ničemu.

I proto překypuje žluč těch, jež poslouchají, čtou a dívají se na „rozprášení“ zodpovědnosti oné lidské spodiny těmi, jež do úmoru vše vysvětlují socioekonomickými příčinami, což je vnímáno jako urážlivé vůči všem, jež pocházejí z méně prospěšných poměrů. Ti, jež se řídí zdravým rozumem prostě odmítají rovnítko mezi tím, že někdo vyrůstá, či vyrostl v chudších podmínkách a kriminalitou, jež má toho být údajně následkem a že proto je „umluven“ a „má právo“ brutalizovat celou společnost, zatímco musí jejich oběti trpět kvůli strachu z toho toto téma vůbec otevírat.

Nemálo provokují i zástupy těch migrantů a jejich dětí, jež využívají každé příležitosti distancovat se od toho se zapojit do norské společnosti, nechtějí jimi být a navzdory tomu, že jim politici, masmédia a další samozvaní i oficiální rozumbradové vnucují stejný původ jako etničtí Norové, sami se pohrdavě šíří o jakékoli „norskosti.“ Jako kdyby je někdo držel v Norsku proti jejich vůli. Ovšem svůj podíl na blahobytu Norska a jeho veřejném blahu, toho si ujít nenechají a v tom je ten zakopaný pes. Partnery a partnerky si uráčí vybírat jen z vlastního etnika, ovšem stejným dechem si neopustí si postěžovat na nesnesitelnou míru rasismu v Norsku. Norsko jim dalo vše, hlavně nesrovnatelně více možností společenského vzestupu, než by měli na dosah za historii svých rodných zemí, avšak jim je to pořád dost málo.

Někdo dokonce přirovnal Norsko, potažmo západní Evropu k výběhu slepic, kde na slepice útočí lišky, ovšem všichni jen zmateně kdákají a nadbíhají si navzájem, aniž jsou schopní se postavit se na odpor. Ba se najde většina, podle níž by byla škoda lišky zneškodnit, jelikož mají tam někde v svém brlohu mláďata. A to není vše: Docela dost se najde těch, jež dostali briliantní nápad a sice ten, že povolí-li se liškám s rodinami nastěhovat do výběhu slepic, tak se z nich jednoho krásného dne stanou slepice také.

Většina snad chápe, co tak zásadně selhalo a přestože „názorová policie“ je mocná, všudypřítomná a hlasitá až až, nechávat si věšet bulíky na nos přestává bavit i ty vůči migrantům nejshovívavější Nory. Vyslovovat to nahlas ale stále pro většinu není na pořadu dne. Překvapí snad přece jen tím, komu dají v blížících se volbách své hlasy?