Jak zle ještě bude, aby realita předstihla utopii?
Kmenové a další konflikty jsou s migranty samotnými přesouvány k nám, nechtěně se staly naší zodpovědností a roztrhávají naši společnost. Přesto tyto lidi žádný slušný politik nevyzve k tomu, aby se vrátili do zemí svého původu.
Žádný politik ani odborník či mluvčí organizací si netroufne říct, žádné masmédium se neodváží proklamovat černé na bílém, že naše hodnoty, instituce, zvyky a normy, náš způsob života atd. nejsou na výběr, nýbrž se musí přijmout, chtějí-li zůstat. Zvysoka jsou ignorovány a co nejdrzeji a nejtroufaleji se jim stavějí na odpor. Klást požadavky a podmínečně chránit pod vyhrůžkou vyhoštění, na to jsou naše „autority“ krátké.
A tak nutit všechny, aby trpěli pod konflikty, za něž nenesou zodpovědnost a které nemohou vůbec ovlivňovat a za které navíc ke všemu jsou nucení platit čím dráže doslovně i přeneseně, to šíří mezi etnickými Nory bezmeznou bezmoc a naráží na zcela základní pud, jemuž se také říká spravedlnost. Ti, jež se snaží všelijak zneviditelnit, shodit, znemožnit, nálepkovat, povyšovat se nad a třeba smát se lidem, jež na zločinnost a chování migrantů reagují výbuchy hněvu a frustrace, nepochopili, kolik si to vyžaduje sebekázně nenechat se vytočit děním a vývojem, jež splynuly se sebezapíráním a vleklým pácháním národní sebevraždy.
Podle Johannese Morkena, poradce a redaktora Stefanusalliansenu, organizace bojující za svobodu víry, prostřednictvím norského rozhlasu, jsou nejpronásledovanější skupinou věřících na světě dnes křesťané a spouštění útoků na nich a mobilizace celého národa pro pustošení kostelů kvůli něčemu, co se vykládá jako rouhání, se dějí nezávisle od toho a nehledě na to, co se děje na Západě, ať už se jedná o spalování Koránů, či něco jiného. Zakážeme-li tyto projevy svobody vyjadřování, či něco jiného, se toho brzy najde více, co budou chtít po nás pákistánský extremistický režim a další režimy, abychom zakázali. Hina Rabáníová Kharová, pákistánská ministryně zahraničí, řekla k chystanému dánskému zákazu spalování náboženských textů, že jde o krok správným směrem. Těch kroků, jež oni chtějí, abychom udělali, je mnoho, a to bychom nás mělo vést k důkladnému zamýšlení se nad tím, než vůbec nějaké uděláme. Je třeba, abychom si uvědomili toho, jaké hodnoty chceme chránit a jaké síly a jejich záminky terorizovat jinak smýšlející a věřící naopak chránit nehodláme.
Třeba takoví Pákistánci, v Norsku významná menšina a tou, jež má z mimoevropských etnik nejdelší historii (až do 60. let minulého století), nemají ke krutostem v zemi jejich původu co říkat a ani se je nepokouší rozmluvit o tématu žádný novinář. Mnozí migranti žijí v Norsku, aniž se zamýšlejí nad tím, co jim poskytuje životní úroveň a svobody, jimž se těší. Anebo se drží zásad „takíje“, tedy mluvení dvěma jazyky: jedním doma a druhým navenek.
Co se stane poté, co se konflikty Afriky, Blízkého východu a dalších zemí přestěhují do vašeho sousedství, je v Norsku vidět dnes a denně. Minulý víkend se v Bergenu, druhém největším norském městě odehrály scény připomínající obléhání. V pouliční bitvě se střetli Eritrejci a norská policie. Ukázalo se, kolik těch, jež dostalo v Norsku útočiště, jsou věrní jednomu z nejrepresivnějších režimů světa a zároveň odhodláni bojovat s vymahateli řádu, tedy policií. Křiky, házení kamenů a krev, jež tekla po ulici, vystrašily jinak vesměs poklidné město a připomínaly zcela jiná zákoutí světa, s nimiž bychom se neradi chtěli srovnávat. Nelze poskytovat útočiště jak údajně pronásledovaným, tak jejich pronásledovatelům. Pak není ochrany před nikým ani ničím. Jenže Norsko za celou svou novodobou historii masové migrace umožňovalo osídlení oběma stranám konfliktů z celého světa, a tím si přisvojilo jejich konflikty jako takové.
Spalování Koránu je některými nahlíženo jako nedozírný dar náboženství, o němž se nemá šířit. Prý pomáhá udržovat představu o oné víře a jejich souvěrcích jako nejvíce utlačované menšině společnosti a tuto roli obětí je podporována politiky, masmédii, všemi „slušnými“ a organizacemi jako luteránskou církví. V sousedním Švédsku je kvůli spalování Koránů v obléhání jedno město za druhým, což podtrhuje pointy spalovačů Koránů a násilí proti těm, jež uráží víru jisté nevyslovitelné náboženské obce, je předváděno tragicky a absurdně tolika způsoby, že muselo dojít úplně všem. Přesto většina stran a jejich voličů nechápe, že štědrý sociální stát není s velkorysou migrací slučitelný, nýbrž jde o protimluv. Prý je stále únosné, že lidé putují přes řadu bezpečných zemí až do Norska, aby se bouřili, prali a házeli kameny. Takovéto chování by nás mohlo připomínat, že hlavní je pro ně země jejich původu a nikoliv Norsko. A nepravidelně se vrací podobné problémy s dalšími etniky, mezi nimi např. Kurdy, Tamily, Palestinci a dalšími.
Mnoho z tzv. uprchlíků má za sebou zločineckou dráhu, a proto uprchlo. Proč přijímáme lidi, o nichž nic nevíme? Pak to dopadne tak, jak praví norský statistický úřad: počet násilných činů, do nichž jsou zapletené 6leté až 15leté děti za posledních 19 let stoupl o 200 % a jen dosud letos dokonce o 18 %. A brutalizace pokračuje. 77 % mladých recidivistů má původ v jiné zemi, než je Norsko a 86 % tzv. „zvláště činorodých zločinců“ pochází ze zemí, kde vládne nevyslovitelné náboženství.
Norské porozumění kultur exceluje v tom, jak prostřednictvím migrační politice ustupovat a uzpůsobovat pro chaotické soužití budoucnosti, rozdělovat a panovat, a přitom vštěpovat do všech nesouhlasících, že jsou horšími lidmi než ostatní proto, že v rámci nejlépe fungující pospolitosti, jaké dějiny znají, tedy národního státu, přebírají zodpovědnost za děti i vnoučata vlastní i druhých, a nejen za svou současnost. Aby toho nebylo málo: málokterý politik, znalec, pracovník sdělovacích prostředků ad. si dá tu práci, ponořit se do toho, naučit se něco o té víře, jež se nemá kritizovat. Kdepak, chtějí jen odstřelit kohokoli, kdo k ní utrousí kritickou poznámku, a to navzdory tomu, že je tato poznámka zcela v souladu s historicko-kritickým výzkumem, či vzhledem k doložitelným soudobým poměrům v světě Islámu naprosto přesná.
Nejen, že popírají existence nepřeklenutelných rozdílů mezi kulturami, a přitom se nám po násilných incidentech opovrženlivě dušují, že Norsko je bezpečné: Liberální migrační politika založená na právech vede k zcela nesvobodnému společenskému řádu. Může-li být hostitelská země destabilizována a rozrušována daleko menší migrační populací, co se stane, tvoří-li celou pětinu obyvatel a dále roste takovým tempem, jako v Norsku, kde se ročně rozroste o středně velké norské město?
Proč si dopouštíme kažení kvalit vlastní země a dáváme zpátečku v budování svého státu v marném pokusu zachránit svět? Vždyť děláme sobě i ostatním medvědí službu. Až bude extrémistů ještě více, tak budou utlačovat Nory, Švédy, Dány atd. tak, jak utlačují křesťany ve velké části Afriky a Asie.
Žádný politik ani odborník či mluvčí organizací si netroufne říct, žádné masmédium se neodváží proklamovat černé na bílém, že naše hodnoty, instituce, zvyky a normy, náš způsob života atd. nejsou na výběr, nýbrž se musí přijmout, chtějí-li zůstat. Zvysoka jsou ignorovány a co nejdrzeji a nejtroufaleji se jim stavějí na odpor. Klást požadavky a podmínečně chránit pod vyhrůžkou vyhoštění, na to jsou naše „autority“ krátké.
A tak nutit všechny, aby trpěli pod konflikty, za něž nenesou zodpovědnost a které nemohou vůbec ovlivňovat a za které navíc ke všemu jsou nucení platit čím dráže doslovně i přeneseně, to šíří mezi etnickými Nory bezmeznou bezmoc a naráží na zcela základní pud, jemuž se také říká spravedlnost. Ti, jež se snaží všelijak zneviditelnit, shodit, znemožnit, nálepkovat, povyšovat se nad a třeba smát se lidem, jež na zločinnost a chování migrantů reagují výbuchy hněvu a frustrace, nepochopili, kolik si to vyžaduje sebekázně nenechat se vytočit děním a vývojem, jež splynuly se sebezapíráním a vleklým pácháním národní sebevraždy.
Podle Johannese Morkena, poradce a redaktora Stefanusalliansenu, organizace bojující za svobodu víry, prostřednictvím norského rozhlasu, jsou nejpronásledovanější skupinou věřících na světě dnes křesťané a spouštění útoků na nich a mobilizace celého národa pro pustošení kostelů kvůli něčemu, co se vykládá jako rouhání, se dějí nezávisle od toho a nehledě na to, co se děje na Západě, ať už se jedná o spalování Koránů, či něco jiného. Zakážeme-li tyto projevy svobody vyjadřování, či něco jiného, se toho brzy najde více, co budou chtít po nás pákistánský extremistický režim a další režimy, abychom zakázali. Hina Rabáníová Kharová, pákistánská ministryně zahraničí, řekla k chystanému dánskému zákazu spalování náboženských textů, že jde o krok správným směrem. Těch kroků, jež oni chtějí, abychom udělali, je mnoho, a to bychom nás mělo vést k důkladnému zamýšlení se nad tím, než vůbec nějaké uděláme. Je třeba, abychom si uvědomili toho, jaké hodnoty chceme chránit a jaké síly a jejich záminky terorizovat jinak smýšlející a věřící naopak chránit nehodláme.
Třeba takoví Pákistánci, v Norsku významná menšina a tou, jež má z mimoevropských etnik nejdelší historii (až do 60. let minulého století), nemají ke krutostem v zemi jejich původu co říkat a ani se je nepokouší rozmluvit o tématu žádný novinář. Mnozí migranti žijí v Norsku, aniž se zamýšlejí nad tím, co jim poskytuje životní úroveň a svobody, jimž se těší. Anebo se drží zásad „takíje“, tedy mluvení dvěma jazyky: jedním doma a druhým navenek.
Co se stane poté, co se konflikty Afriky, Blízkého východu a dalších zemí přestěhují do vašeho sousedství, je v Norsku vidět dnes a denně. Minulý víkend se v Bergenu, druhém největším norském městě odehrály scény připomínající obléhání. V pouliční bitvě se střetli Eritrejci a norská policie. Ukázalo se, kolik těch, jež dostalo v Norsku útočiště, jsou věrní jednomu z nejrepresivnějších režimů světa a zároveň odhodláni bojovat s vymahateli řádu, tedy policií. Křiky, házení kamenů a krev, jež tekla po ulici, vystrašily jinak vesměs poklidné město a připomínaly zcela jiná zákoutí světa, s nimiž bychom se neradi chtěli srovnávat. Nelze poskytovat útočiště jak údajně pronásledovaným, tak jejich pronásledovatelům. Pak není ochrany před nikým ani ničím. Jenže Norsko za celou svou novodobou historii masové migrace umožňovalo osídlení oběma stranám konfliktů z celého světa, a tím si přisvojilo jejich konflikty jako takové.
Spalování Koránu je některými nahlíženo jako nedozírný dar náboženství, o němž se nemá šířit. Prý pomáhá udržovat představu o oné víře a jejich souvěrcích jako nejvíce utlačované menšině společnosti a tuto roli obětí je podporována politiky, masmédii, všemi „slušnými“ a organizacemi jako luteránskou církví. V sousedním Švédsku je kvůli spalování Koránů v obléhání jedno město za druhým, což podtrhuje pointy spalovačů Koránů a násilí proti těm, jež uráží víru jisté nevyslovitelné náboženské obce, je předváděno tragicky a absurdně tolika způsoby, že muselo dojít úplně všem. Přesto většina stran a jejich voličů nechápe, že štědrý sociální stát není s velkorysou migrací slučitelný, nýbrž jde o protimluv. Prý je stále únosné, že lidé putují přes řadu bezpečných zemí až do Norska, aby se bouřili, prali a házeli kameny. Takovéto chování by nás mohlo připomínat, že hlavní je pro ně země jejich původu a nikoliv Norsko. A nepravidelně se vrací podobné problémy s dalšími etniky, mezi nimi např. Kurdy, Tamily, Palestinci a dalšími.
Mnoho z tzv. uprchlíků má za sebou zločineckou dráhu, a proto uprchlo. Proč přijímáme lidi, o nichž nic nevíme? Pak to dopadne tak, jak praví norský statistický úřad: počet násilných činů, do nichž jsou zapletené 6leté až 15leté děti za posledních 19 let stoupl o 200 % a jen dosud letos dokonce o 18 %. A brutalizace pokračuje. 77 % mladých recidivistů má původ v jiné zemi, než je Norsko a 86 % tzv. „zvláště činorodých zločinců“ pochází ze zemí, kde vládne nevyslovitelné náboženství.
Norské porozumění kultur exceluje v tom, jak prostřednictvím migrační politice ustupovat a uzpůsobovat pro chaotické soužití budoucnosti, rozdělovat a panovat, a přitom vštěpovat do všech nesouhlasících, že jsou horšími lidmi než ostatní proto, že v rámci nejlépe fungující pospolitosti, jaké dějiny znají, tedy národního státu, přebírají zodpovědnost za děti i vnoučata vlastní i druhých, a nejen za svou současnost. Aby toho nebylo málo: málokterý politik, znalec, pracovník sdělovacích prostředků ad. si dá tu práci, ponořit se do toho, naučit se něco o té víře, jež se nemá kritizovat. Kdepak, chtějí jen odstřelit kohokoli, kdo k ní utrousí kritickou poznámku, a to navzdory tomu, že je tato poznámka zcela v souladu s historicko-kritickým výzkumem, či vzhledem k doložitelným soudobým poměrům v světě Islámu naprosto přesná.
Nejen, že popírají existence nepřeklenutelných rozdílů mezi kulturami, a přitom se nám po násilných incidentech opovrženlivě dušují, že Norsko je bezpečné: Liberální migrační politika založená na právech vede k zcela nesvobodnému společenskému řádu. Může-li být hostitelská země destabilizována a rozrušována daleko menší migrační populací, co se stane, tvoří-li celou pětinu obyvatel a dále roste takovým tempem, jako v Norsku, kde se ročně rozroste o středně velké norské město?
Proč si dopouštíme kažení kvalit vlastní země a dáváme zpátečku v budování svého státu v marném pokusu zachránit svět? Vždyť děláme sobě i ostatním medvědí službu. Až bude extrémistů ještě více, tak budou utlačovat Nory, Švédy, Dány atd. tak, jak utlačují křesťany ve velké části Afriky a Asie.