Nadešel čas pro prázdná a protimluvná hesla typu „Chceme pro vaše město více“, „Malé rozdíly a rovné příležitosti pro všechny“ či „Blíže k lidem“ (nebylo to náhodou převzato od českých komunistů?).

O třetinu více Norů, než před minulými volbami mělo odvoleno v předstihu. Třeba se báli, že by mohlo něco do toho vlétnout tak, že nestihnou odvolit v hlavní den voleb, což bylo dnes. Účast je tak značná i přes citelný odpor k politikům. Jako kdyby se řídili slovy Franka Aarebrota, již zesnulého badatele v oblasti voleb: Nehlasovat ve volbách znamená dávat půl hlasu straně, jež se vám nejméně zamlouvá.

O to pozoruhodnější je zjištění, že se najdou tací, jež nevědí, že jsou volby, anebo, když už, tak zda jsou komunální či parlamentní. Některým jde jen o jejich osobní štěstí, jež si chrání tak, dokud jim to příliš neteče do bot.

I tak a navzdory tomu, že je značná část Norů nemá za nikoho jiného, než zrádce a nohsledy EU, jíž nejsme a nechtěli jsme se stát členy, Světového ekonomického fóra a dalších nadnárodních, námi nevolených organizací, volí tyto staré strany opět a zas, sice v jiném poměru, ovšem přece jen. Snad tu hovoříme o stockholmském syndromu ve velkém. Chtějí jistotu a vesměs si ji představují pod křídly zavedeného systému dvou hlavních stran tak, jak nám zdánlivě neměnitelný systém cpou masmédia a utvrzují o ustrnulém vzorci. Ovšem bez ohledu na to, kolikrát had svléká kůži, vždy to bude had. I voliči by mohli pamatovat na to, než vpustí určité osoby a seskupení zpět do svého života.

Přesto, že se jednalo o komunální, a nikoliv parlamentní volby, tak to byli poslanci a debaty mezi nimi a jejich skandály především ohledně střetů zájmů a nepotismu, jež dominovaly volební kampani a zamíchaly rozhodováním a hlasováním voličů. Veřejnoprávní televize, rozhlas i noviny svými rozhovory s lídry dvou největších stran a organizováním diskusí předsedů pouze zavedených stran a hodnocením výkonů v debatách známkováním a předčasným vyhlašováním vítěze voleb přispívají jednak ke stírání rozdílů mezi komunálními a parlamentními volbami, jednak k vyhrocování dojmu, že se volí mezi bloky levice a pravice navzdory tomu, že lidé přestávají věřit této umělé konkurenci, dokud si jsou strany v hlavních tématech zajedno, liší se jen povrchně. Zářným příkladem toho je současný premiér Jonas Gahr Støre, jenž býval členem strany úhlavních nepřátel, jež poprvé za bezmála sto let preferencemi předstihli Støreho stranu.

Konzervativní není žádná ze zavedených stran ani trochu: Máte na výběr jen sociální demokraty v různých podobách, anebo větší či menší liberalisty, jež se liší jen nepatrně mírou přerozdělování a v otázkách daní. Všichni chtějí jen unáhlené změny, čtěte: experimenty, ať tím či oním směrem. A jako by těch plácnutí do vody nebylo dost: Jedním dechem se notoričtí nespolehlivci dušují, že přibydou finanční i lidské zdroje, druhým škrtají, omezují a jinak znesnadňují a ztrpčují život zaměstnancům i uživatelům, a tak trpí školství, péče o seniory, nemocné, rodičky a další skupiny trvalým podfinancováním služeb, jež je podle masmediálních zpráv nutí k podstavům a porušování zákoníku práce a zanedbávání svých povinností.

Kam se poděla opatrnost, pokora, střízlivost, zodpovědnost a porozumění pro to, že i tato země má své dějiny a nebuduje se na zelené louce, kde je úcta k odkazu předků a navazování na to vše, z čeho máme být hrdí, protože to dělá Nory tím, čím jsou? Neznalost vlastních dějin a zpřetrhání vazeb a smysl pro dlouhodobou perspektivu myšlení v prospěch vydávání se napospas velkému neznámému je do nebe volající. Je surrealistické, že politici a země místo toho, aby využívali plného potenciálu stávajícího zdravého rozumu mezi vlastními obyvateli si umanuli uvolnit miliardu norských korun na výzkum umělé inteligence.

Sdělovacím prostředkům je cizí zabývat se „nesprávnými“ posuny v mínění voličů a odrážet to, co hýbe norskými sociálními sítěmi. Od minulých voleb totiž vzniklo mnoho do jisté míry nesystémových a hůře zařaditelných stran, jimž dali hlas podle některých průzkumů bezmála 10 % voličů. Avšak politicky korektní masmédia jako jediné z nových stran dávala trochu prostoru Industri- og næringspartiet, či Straně průmyslu a živností. Bez pochopení pro zkázu zvanou migraci, OSN a její Agendu 2030, neudržitelnost plýtvání finanční a další pomoci zahraničí a četná kontroverzní témata a nutnost zrušit pro Norsko nevýhodná ujednání tato strana vstřebává mnoho z odporu ke klimatickému alarmismu a globalismu.

Mnozí Norové zralí na politickou změnu se z nepochopitelných důvodů tváří chytře a takticky, a proto volí tytéž zavedené strany žijící z pokrytectví, nepoctivé a falešné korektnosti, oportunismu a prospěchu sobě samotným jen proto, že již překonaly hranici pro zastoupení, zatímco tito voliči čekají na to, že preference stran, jež jsou alternativami vůči globalismu ostatních narostou bez jejich hlasů. Jako kdyby nebyla jednou každá strana malá.

Zavedené strany uměle opět a zas znovuoživují také díky hlasům migrantů, jež jim vděčí a „splácejí dluh“ za pobyt, benefity atd. Naplňují se obavy, že jedním z důvodů, proč tyto strany vidí v migraci řešení, je proto, že politikům pomáhají ke korytům tam, kde by jim starousedlíci rozdávali „červené karty“.

Právo na sebeurčení je nezbytné dodržovat, máme-li chtít být demokratičtí, jenže poté, co nebyla respektována všelidová hlasování ani o vstupu do EU ani o okresech a krajích a byli jsme sjednoceni ve větší celky proti své vůli se prohlubuje nedůvěra k politice, někteří lidé přestali věřit v demokracii a dávat hlas ve volbách. Norové investují do sporných problematik hodně emocí a povětšinou je podle diskusí na sociálních sítích a jinde pořád zaměstnávají jiná témata než politici, zato masmédia se snaží určit jaká a jak moc se má na jednotlivá témata posvítit, jako by se bála a chtěla zabránit, že tok informací zároveň klidně může způsobit, že zaujmete k některým tématům „nesprávné“ stanovisko.

Podle průzkumu provedeného společnosti Respons Analyse si podle masmédií myslí jenom 22 % Norů, že Norsko nebude horší zemí k životu. Ceny potravin narostly v Norsku třikrát více než v EU. Již na EU předražené potraviny se tak staly trojnásobně dražší a současně se zvyšuje daňová zátěž. Migrace vzhledem k tomu, že Norové tvoří nepočetný národ, podle mnohých již dávno dosáhla bodu nasycení. S ní je spojen kromě zločinnosti a mocných změn jako rozpouštění tmelu, jež tvoříval naše přednosti jako soudržnost a národní jednotu nebývalý růst nákladů na bydlení a jeho naprostý nedostatek, stejně jako je kvůli ní ještě více přitěžováno a prohlubují se problémy zdravotnictví, obvodních lékařů, školství atd. I přesto se tato i další načasované bomby obcházejí bez rozsáhlejších diskusí.

Čas Norsku pomalu odsýpá. Jestli dějiny něco dokázaly, tak to, že dokázaly pořádně vytrestat ty, kteří zbaběle obcházeli řešení stěžejních problémů. A Norsko je ve velkém skluzu.