Ukrajina stojí před další váleční zimou a dokud bude trpět Ukrajina, máme trpět i my odlivem nepochopitelně velkých částek na Ukrajince u nich doma a u nás, peněz, jež střádalo mnoho tuzemských účelů, aby mohly konečně jít přezrálé až notoricky zastaralé tuzemské problémy, jež si zaslouží řešení obratem.

Zcela se to otočilo: Ze země obviňované z válečného prospěchářství kvůli drahé ropě a drahému plynu se stala špičkovým dárcem: Německý ústav IFW Kiel promluvil prostřednictvím norských sdělovacích prostředků: Ze všech zemí světa podle hrubého HDP je to právě Norsko, jež dává Ukrajině nejvíce peněz. A sotva uplyne den, aniž norský premiér, ministryně zahraničí, ministr obrany, či ministryně pro rozvojovou pomoc v zahraničí slibuje, zavazuje se jménem nás všech či dává podnět k další vojenské či humanitární pomoci Ukrajině. Dále norští politici hostí řadu schůzí a konferencí pro organizace pomáhající lidem v tísni, potřebné jsou potraviny a léky.

Paradoxně tytéž nezbytnosti potřebuje čím dál více Norů. Jednak v zástupech lidí čekajících na rozdávání igelitek s jídlem (a občas aniž by se jí dočkali) stojí, jak zaznělo v zpravodajské relaci veřejnoprávní televize NRK, mnoho Ukrajinců, což svědčí o tom, že se Norsko nijak nepoučilo a dále přijímá mnohem více lidí (právem, či neprávem uprchlíků) než s kolika by si samo mohlo stačit nějak vypořádat. Jednak jsou zejména místní noviny plné výpovědí Norů, jimž z finančních důvodů nejsou na dosah léky, či zákroky, na nichž stojí a padá jejich přežití. Anebo kterým hrozí exekuce (což se týká hlavně mladých lidí) kvůli klesající schopnosti splácet hypotéky a další úvěry.

Anniken Huitfeldtová, ministryně zahraničí, se nechala slyšet, že „nejdůležitější je to, aby Ukrajině přitékala pomoc, kterou potřebuje, a způsobem, jaký potřebuje a zavčas.“ Konsoliduje se pochybný obrázek politiků, pro něž je důležitější být vnímáni jako stále větší humanitární velmoc, než pomáhat doma, neboť zapustil kořeny neblahý dojem, že něco znamenat ve světě má přednost, než zamést před vlastním prahem a tak celkově pořádek u sebe doma.

Jinak velice selektivně (pokud je o účely, na něž politici uvolňují prostředky) „chudé“ Norsko prý třeba nemá na odškodění těch, jež byli vystavení různému bezpráví ze strany aparátu jejich vlastního státu. Jako třeba nyní poté, co prohrál norský stát soudní řízení o porušení lidských práv neoprávněným svlékáním trestanců do naha ve věznici v Bergenu, o čem informovala veřejnoprávní televize NRK. Anebo na nákladné investice ve vlastní zemi jako údržbu a obnovu inženýrských sítí anebo prodloužení železnice, aby pokryla nejen „půlku“ země. Mezi akutně závažnější hrozby celému Norsku je zhroucení zdravotnictví, policie, školství a dalších klíčových rezortů. Kvůli nízkým platům a vysoké zátěže zvažuje od policie odejít šest z deseti zaměstnanců. Lékaři kvůli vytíženosti, zaneprázděnosti a pocitu nepostradatelnosti kvůli podstavům masivně podávají výpověď a v krajním důsledku dokonce spáchají sebevraždu. Anebo jak to vyjádřila jedna lékařka: „Nebudu-li dělat více přesčasů, tak to nikdo neudělá, jelikož ostatní toho mají též přespříliš a nebudu-li pracovat tolik, tak budou lidé umírat.“

Napravit tyto nešvary a vůbec dlouho zanedbávané rezorty bude stát hodně, jenže u zahraničních účelů politici a jejich poradci jen praští do toho a vykouzlí miliardy „coby dup“ (a nejde tu jen o Ukrajinu, ačkoli je co do utrácení na vzestup), zato na řadu patových tuzemských účelů slýcháváme a čteme trvale „Ne. Drahé. Roztočí to beztak vysokou inflaci.“ To, že hlavy politiků a jejich poradců „jedou na volnoběh,“ pokud jde o zahraniční účely, zatímco dělají krajní drahoty ohledně těch tuzemských, to voličům hlavy neberou.

Válka uvízla na mrtvém bodě a navzdory stupňující mediálnímu krytí zájem veřejnosti chřadne, odeznívá. A to, že prioritou Norů není Ukrajina, ukázaly ostatně i nedávné volby. Stejně jako během tzv. „uprchlické krize“ v r. 2015 Norové ani po zahájení války na Ukrajině neotevřeli své domy a byty, ovšem brány do Norska byly nepřetržitě otevřeny všem díky vládám, starostům a dalším politikům a účet je od chudých okresů přeposílán dále k státu.

Podle amerických výzvědných služeb ukrajinská armáda údajně nebude s to, aby dosáhla svých ofenzivních cílů a podle Maksyma Dotsenka, ředitele Červeného kříže na Ukrajině a norských sdělovacích prostředků je potřeba pomoci tak velká, že nikdy nebude stačit ani nejštědřejší dárcovství. Dotsenko, jakožto i další zástupci příjemců norských peněz nešetří chválou a nazývá norskou pomoc světovým unikátem: „Dosud se žádná další země nezavázala až k tak dlouhodobé pomoci.“ Norský parlament schválil letos v únoru 75miliardový balíček na vojenskou, civilní a humanitární pomoc. K tomu bylo podle vlastních čísel vlády ještě navíc darováno nějakých 11 miliard. Jenže tito politici, jež nám kolem dokolečka připomíná, že musíme něco obětovat sami nehodlají cokoli obětovat. Rozdávat peníze ostatních, to jim ale jde jako po másle.

Jestli budete v Norsku hledat vyvěšenou vlajku Ukrajiny, tak povětšinou marně. Pro stále více Norů se stala novým symbolem bezuzdného, nekonečného plýtvání bez položené otázky, zda ona věnování vůbec něco změnila. Navíc podle kritiků humanitární pomoc nejde s tou vojenskou dohromady. A zemí, jež vede práce NATO, pokud jde o zbrojní materiál Ukrajině, opět není žádnou jinou než Norsko. Ukrajina letos v březnu uzavřela s Norskem dohodu o podpoře vývoji ukrajinské organizace na zbrojní materiál. Nyní Norsko navíc k tomu vede rozbor, jak může NATO přispívat při ukrajinských nákupech takového materiálu s cílem implementovat „západní standardy a způsobu práce“. Analýza má být na konci tohoto roku hotová a má zahrnovat konkrétní opatření.

Ti kritičtější z Norů se zejména na sociálních sítích ptají: A co korupce (toto téma bylo dosud za rusko-ukrajinské války tabu vůbec přinášet)? Na žebříčku míry úplatnosti mezinárodní organizace Transparency International za minulý rok 2022 se Ukrajina ze 180 zemí umístila na 116. místě. Kolik té pomoci ve finále opravdu prospěje potřebným a kolik se ztratí cestou? Nemusí Norsko neustále přidávat s dárcovstvím na úkor řešení tíživých úkolů ve vlastní zemí právě proto? Proč se Norsko nepojistilo kontrolními mechanismy? Ta pomoc se rozdává za spěchu, což je pro nedodržování procedur a pravidel ideálním zázemím.

Nestane se Ukrajina jen další zemí závislou na čerpání financí z dárcovských zemí? A co je možná ještě důležitější: Válka přeci neřádí na celém území Ukrajiny. Proč připlácíme za nejdražší řešení /ubytování, živobytí Ukrajinců a služby pro ně v naší zemi, a ne v jejich zemi, kde se za tytéž peníze dá dostat mnohem více? Podobně jako u dalších skupin migrantů v Norsku nás stojí jeden v Norsku tolik, co by stála pomoc několika desítkám lidí v zemích jejich původu.