Moderní doba přináší úžasné vymoženosti, které ale znamejí i ztráty. Lze najít rovnováhu?


„Možná to byl hrad, možná ne. Každopádně to vypadá, že takzvaná Kaple na Drábských světničkách je velmi přesně orientovaná podle letního slunovratu a západ Slunce při pozorování odtud bude spojen s nějakým významným okolním vrchem například s Bezdězem, což by stálo za ověření. Vyžaduje to ale, abychom tam strávili noc,“ sdělil jsem Petrovi, studentovi, který čerstvě složil maturitu a se kterým dlouhodobě spolupracujeme při psaní studentských odborných prací.

Petr, budoucí student Matematicko-fyzikální fakulty Karlovy univerzity v Praze, neváhá ani chvíli. Slunovratovou noc sice na Drábských světničkách netrávíme kvůli špatnému počasí, ale začátek prázdnin není od slunovratu tak vzdálený a hlavně přináší nádherné počasí.

Naše putování začíná na nádraží v Mnichově Hradišti. Je neskutečné vedro. Přesto volíme cestu oklikou přes vrchol Mužský, kde děláme první pozorování. Ze začátku spíše jenom Petr, protože já hledám svoje plíce, které se při výstupu na vrchol poněkud opozdily za fyzickým tělem. Po nalezení dechu už zaměřujeme a pozorujeme společně.

Pak směřujeme k cíli putování – k Drábským světničkám. Cesta je pohodlná, z kopce, a ani výstup do skalního hradu skrze krkolomné schody není tak náročný, jak jsem se obával.

Směřujeme na skalní blok, kde je ona tzv. Kaple. Přebýváme v tomto prostoru a nejprve vnímáme náladu a atmosféru místa. Stranou necháváme veškeré historické a architektonické údaje. Jen ono místo a my. Otevřít se a vnímat. Nakonec se přemisťujeme do zbytku místnůstky za Kaplí, ze které je vynikající rozhled na celou krajinu.

Svým hlukem nás ruší jen dálnice z Prahy do Liberce. Inu, dálnice jistě pomáhá k rychlejšímu přemisťování a k pohodlnějšímu cestování, ale uvědomujeme si cenu, kterou za to platíme a o co přicházíme? Stihneme navštívit hodně míst, ale s kolika místy se skutečně setkáme, pochopíme a necháme je, aby s námi promluvila svojí specifickou řečí symbolů a pocitů?

Usazujeme se co nejpohodlněji ve skalní místnůstce a začínáme pozorovat západ Slunce. Sluneční kotouč pomalu, ale jistě putuje k horizontu. Nesměřuje však k Bezdězu, jak jsme původně předpokládali, ale k Ralsku. To je pro nás nyní ale druhotné. Na obzoru se totiž odehrává hra barev a odstínů. Zároveň se něco odehrává i v nás. Nálada obzoru přechází v jemném chvění i do našeho nitra. Mluvíme málo. A když, tak jenom o tom, co vidíme. Cítíme potřebu některé věci sdílet.

V paměti se vynořují slova z básně Otokara Březiny Ruce:



Slunce nakonec vstupuje do hory Ralsko, kryto drobnými mraky. V nás ta chvíle doznívá pomalu a zvolna jako pomalu utichající poslední tón hudební skladby.

Nastává krátká chvíle, jakási mezera mezi světy, kdy končí den a začíná noc, kdy končí jasné vědomí a nastává snění. Chvíle, kterou lze vstoupit i tam, kde oficiálně prý není nic:

„Hle, v této chvíli ruce milionů potkávají se,
magický řetěz,
jež obmyká všechny pevniny, pralesy,
horstva
a přes mlčenlivé říše všech moří vzpíná se
k bratřím...“

Usínáme pozdě. Ležíme na skalním lůžku. Pod námi září tisíce umělých světel naší civilizace, nad námi září tisíce hvězd. Kdysi se hvězdy dotýkaly země, protože nad lidskými obydlími nebyl světelný „smog“. My ležíme, a sníme, či bdíme, na jejich rozhraní:




Ráno vstáváme s východem Slunce. Sluneční paprsky nejprve drobně, ale potom už naplno rozehrávají svoji hru. S úžasem prožíváme a pozorujeme, jak kdosi s velkým citem pro věc vytvořil tyto místnůstky a zanechal tak příštím generacím možnost „vstoupit do světla“.

Za několik dnů přichází Petr k nám domů. Přináší mi fotky a významně se usmívá.

„Tak jsem propočítal východy Slunce v době obou slunovratů a také v době rovnodennosti. Podívejte se!“ A při těch slovech rozkládá připravený směrový kotouček, který přikládáme k mapě. A ejhle! V době rovnodennosti Slunce zapadá – za Bezdězem. Máme tedy před sebou jedinečný lidský výtvor, který vznikl z pochopení světa okolo nás a v souzvuku s přírodou. Má mnoho využití, které se odvíjí od hloubky našeho vnímání. Od astronomického kalendáře po smyslová cvičení spojená s prací na svém nitru.

Chvíli na sebe s Petrem koukáme a v očích si čteme, že na Drábské světničky se ještě vrátíme. Hledání a nalézaní je pro nás zatím nekončícím příběhem, ve kterém chceme pokračovat. Odvěká nit učení a vzdělání, které by mělo přejít v moudrost a pochopení, se odvíjí dál.