„Nevzdělavatelní jedinci, ulejváci, lidé s nižší inteligencí ...“

Tyto a podobné termíny jsem tu již ve spojitosti se vzděláváním Romů četl mnohokrát. Tedy četl jsem i horší, ale ty posléze mizely jako termíny nevhodné.

Romové a vzdělávání? Jde to vůbec dohromady? A dá se o tomto tématu vůbec psát nebo debatovat bez emocí, předsudků a cenzurních zásahů?

Jde to, ale...

Hned v úvodu asi silně zklamu nejnáruživějšího debatéra na téma vzdělávání Romů v České republice Čochtana, ale Romové vzdělavatelní jsou. Dokonce i s velmi dobrými výsledky. Svědčí o tom řada doložitelných případů.

Proč se tedy nedaří všeobecně? Má to několik příčin:

1) Romským žákům se nedaří ze stejného důvodu jako mnoha dalším dětem v našich školách – mají totiž rozdílné typy inteligence. To není žádná pseudohumanistická zástěrka reality, ale výsledek vědeckého bádání. Již v roce 1983 Howard Gardner ve své knize Dimenze myšlení (české vydání Portál 1999) poukázal na to, že lidé mají rozdílné typy inteligencí. Konkrétně jich v citované knize uvádí šest: jazykovou, hudební, logicko matematickou, prostorovou, tělesně pohybovou a personální inteligenci. Nově tentýž autor uvažuje i o duchovní inteligenci.

Naše základní školství je ale převážně zaměřené na logicko matematickou inteligenci. To způsobuje problémy nejen romským žákům, kteří jsou zaměřeni především na hudební, tělesně pohybovou a personální inteligenci, ale i mnohým žákům majoritní společnosti, kteří se v budoucnu stanou např. schopnými řemeslníky.

Je bohužel velkou slabinou některých učitelů, že nevěnují pozornost odborné literatuře a považují psychologické vzdělání na pedagogických fakultách za dostatečné. Mnohé skutečně užitečné poznatky se tak do praxe dostávají jen pomalu. Školy, kde učitelé tyto poznatky akceptovali, vykazují mnohem lepší školní výsledky a kupodivu často i kázeň žáků.

Současná tzv. politická korektnost brání i dalšímu pronikání důležitých poznatků k učitelům. Mně osobně nejvíce pomohl seminář, na kterém jsme společně a otevřeně, a to hodně otevřeně, mluvili se zástupci českokrumlovských Romů. S úžasem jsem se např. dozvěděl, že nás Čechy považují Romové za méně čistotné, protože nosíme např. tričko několik dnů, což by Rom nikdy neudělal, neb ho hned odkládá, aby bylo vypráno. Díky za upřímnost. Ostatně za několik minut jsem ji romským debatérům oplatil. A kupodivu se nikdo nenaštval. Na jasné otázky padaly jasné odpovědi.

No to jen na okraj. Podstatnější ale bylo sdělení, že pro Romy vzdělání skutečně vysokou hodnotu nemá, takže mnozí rodiče pokračují v tradici a nenutí děti chodit do školy, případně se o jejich školní výsledky nezajímají. A domácí příprava? Proč? Na nutnost vzdělání si teprve zvykají.

Ne vždy jsem byl z toho, co jsem se na tomto semináři dozvěděl, nadšen, ale v učitelské praxi mi to pomáhá dodnes. Pokud by MŠMT ČR skutečně chtělo řešit vzdělávání romských dětí, pak takováto informovanost je pro učitele naprosto zásadní.

2) Romové často považují školu za nebezpečnou. To zní sice podivně, ale má to svoji logiku. Komunističtí „inženýři lidských duší“ byli totiž po roce 1948 přesvědčeni, že přetvoří romské obyvatelstvo k obrazu svému. Zrušili tradiční způsob života této komunity a zakázali řemesla, kterými se do té doby Romové živili. Nabídli jim za to pohodlné bydlení v činžovních domech, vidinu stálého zaměstnání, sociální zabezpečení a dětem povinnou školní docházku.
Očekávali nadšení, vděčnost a aktivní zapojení.

Romové se tak dostali do situace, která je vzdáleně podobná postavení původních indiánských obyvatel v USA. I tam vládní úřady nutily a nutí děti indiánů chodit do školy. Ti ale tuto snahu odmítají a brání se jí, protože podle nich ničí tradiční výchovu a život jejich kmenů a odcizuje jejich děti původnímu životu.

Někteří Romové se integrovali do majoritní společnosti úspěšně a jejich děti bez problémů absolvují školní docházku. Jiní Romové si však zvykli pouze na dobré sociální zabezpečení, ale povinnosti se jim nezamlouvají, a tak je různými cestami obcházejí. Ono je skutečně těžké odvyknout systému sociálních dávek, který nikoho nemotivuje k tomu, aby změnil svoje chování a přijal i svoje povinnosti. Děti z těchto rodin se školní docházkou potom pochopitelně mají problémy. Častá je vysoká absence, neplnění úkolů, nezájem o vyučování (z toho pak samozřejmě vyplývají špatné školní výsledky), nevhodné chování či agresivita vůči učitelům a spolužákům...

Není proto dobré posuzovat romské žáky jako jednotnou skupinu. Zažil jsem různě úspěšné romské žáky. Od výborných až po propadlíky. Velmi by pomohlo, kdyby MŠMT ČR mezi učiteli z praxe uskutečnilo dotazování na úspěšné metody a strategie vzdělávání romských žáků a potom by našlo styčné body, od kterých by se mohly stanovit vzdělávací strategie romských žáků.

Se zájmem jsem si přečetl blog paní Kláry Veselé Samkové „Volební program“ o tom, jak by si představovala vhodnou školu pro Romy.
S mnohým v tomto blogu se dá souhlasit. Nicméně příprava takových škol se neobejde bez samotného přičinění Romů samotných. Učitelé potřebují vědět, jak si konkrétně takovou školu představují, jak by si představovali skladbu a obsah předmětů.... prostě potřebovali bychom vést odbornou debatu, za kterou by nesly odpovědnost obě strany – učitelé a Romové. Respektování romských tradic? Učit některé předměty v romštině? Nepovinný jazyk romština? Kroužky s tradičními zvyky Romů?.... Jistě, o všem je možné se dohodnout, ale musí k tomu být skutečně dvě strany, které nesou za přípravu a realizaci stejnou odpovědnost.

3) Problém vzdělávání Romů se z roviny odborné přesunul do roviny politické a právní. Je velkou módou psát články o tom, jak jsou v České republice Romové diskriminováni tím, že byli a jsou nespravedlivě přeřazováni do zvláštních škol. Nikdo ale nebere zřetel na to, že o to přeřazení často žádají sami romští rodiče.

Z vlastní praxe znám případ talentované romské dívenky (velmi šikovná na jazyky i matematiku), která si přála přestoupit na zvláštní školu, aby se nemusela učit. Základní školu nakonec úspěšně dokončila. Klidně by zvládla i střední školu (také ji kontaktovali romští aktivisté a přemlouvali ji ke studiu), ale ona to cítila jinak. Nešla se ani vyučit a nastoupila jako uklízečka v hotelu. Jestli teď někde pracuje, nebo je nezaměstnaná, nevím.

Nikoho také nezajímají hlasy učitelů zvláštních škol, kteří těmto žákům věnují často velmi nadstandardní péči, která je ale systematicky devalvována rodiči, kteří prostě nemají o vzdělání svých dětí zájem.

Názory lidí z praxe prostě nejsou pro mnohé politiky, úředníky a média důležité. Mnohem větší prostor dostanou různá sdružení a spolky, která používají problematiku romského vzdělávání ke svému zviditelnění.

Ve své školní praxi dělám velmi nepopulární věc. Říkám všem rodičům, včetně rodičů romských, základní informaci: „Za vzdělávání nesou odpovědnost rodiče žáka, žák samotný a učitelé. Jako učitel Vám mohu pomoci, ale bez Vás to nepůjde.“ Jeden bez druhého se prostě neobejdeme a pokud jedna ze stran nefunguje, je to vždy těžší. Pokud nefunguje rodič a žák najednou, je to potom pro učitele velmi složité.

Několik let jsem učil romského žáka Pavla, jehož rodiče se o jeho vzdělávání zajímali. Pavel školu nějak zvláště nemiloval a kromě tělocviku ho máloco bavilo. Nicméně rodiče pilně dbali, aby měl Pavel vypracované domácí úkoly, připravené školní pomůcky a aby chodil v rámci svých možností na výuku připraven, takže Pavel neměl ve škole žádné potíže a měl i minimum zameškaných hodin.

Poněkud jiný byl přístup romských rodičů Josefa, kteří se o jeho školní docházku nezajímali. Byl ve škole jeden den a další tři dny ne (vše rodiči či lékařem omluvené, maminka stále argumentovala: „No, když je mu špatně, tak přece nemůže jít do školy.“), vyučování trpně bez jakéhokoliv zájmu „odseděl“, měl veliké nedostatky v základních znalostech, a tak neměl ani na čem stavět. Výsledky byly samozřejmě nevyhovující. Když už bylo problémů hodně a rodiče byli stále zváni do školy, řešili tyto nepohodlné starosti několikrát změnou základní školy. V podstatě jim to ale bylo jedno, hlavně když po nich nikdo nebude nic chtít. Josef nakonec skončil na zvláštní škole, základní školu s tímto přístupem prostě nezvládal, i když učitelé dělali, co mohli.

Zcela na okraj a jen tak mimochodem. Dlouhodobá veřejná debata o cílech a obsahu vzdělávání v České republice se zatím bohužel nekonala. Byly učiněny pouze jakési náznaky, což je tragický a zásadní nedostatek.

Pomocníci, kteří způsobují komplikace

V současnosti je smutnou pravdou, že hlavní řeči o vzdělávání Romů vedou především ti, kteří o něm mnoho nevědí. Učitelé z praxe základních a speciálních škol bývají často nevyslyšeni, nebo jejich připomínky nejsou brány vážně.

Odborné studie typu: „Vzdělanostní dráhy a vzdělanostní šance romských žákyň a žáků základních škol v okolí vyloučených romských lokalit“ od Ivana Gabala se jistě hezky vyjímají na webových stránkách MŠMT ČR a dobře se jimi operuje při otázkách: „Nu, a co s tím problémem děláte?“, ale k užitku v praxi nejsou. Učitelé totiž draze vyzkoumané „objevy“ dávno znají a řešení v nich stejně nenajdou (http://www.msmt.cz/pro-novinare/vzdelavani-romu-dva-roky-po-strasburskem-rozsudku).

Samostatnou kapitolu „pomocníků“ tvoří politici. Ministr vlády České republiky pro lidská práva Michael Kocáb předvedl prvotřídní neschopnost a předpojatost v případě zřízení romské první třídy ve Valašském Meziříčí. Tato škola ve spolupráci s komunitním centrem Zeferino, které ve zmiňované škole provozuje Charita, připravily program vhodné integrace romských žáků do školy tak, aby mohli být úspěšní. Ministr se ale neráčil seznámit ani s nejzákladnějšími fakty tohoto projektu a škola ve Valašském Meziříčí byla hned „rasistická“. Stejně destruktivně se zachovalo i MŠMT ČR, které se omezilo na jediný pokyn: „Zrušte to!!“

Žádná debata o problému, o tom co a jak tím učitelé a město chtěli dokázat, ale rovnou odsouzení pedagogů a zástupců města. Takže škola navrhla řešení a bylo to špatně. Kdyby se na to škola vykašlala, bylo by to také špatně. Co je tedy dobře? Krčení rameny jinak výmluvných politiků a mediální ticho. Takto se skutečně nedá nic kloudně vyřešit.

O pasece a komplikacích, které školství způsobují některá média, se zde rozepisovat nebudu, protože to je na samostatný blog.

Kudy tedy cestička...

Abychom se v řešení vzdělávání romských žáků pohnuli kupředu, bude zapotřebí učinit několik kroků:

1) Potřebujeme politickou sílu, která by našla odvahu sdělit romským rodičům, že bez jejich spolupráce se nic nezmění. Prostě že mají povinnost starat se o školní docházku svých dětí.

2) MŠMT ČR by mělo ustanovit pracovní skupinu, která se bude skládat z učitelů z praxe a z romských rodičů. Tato skupina povede veřejnou a otevřenou debatu o dané problematice bez obav, že někdo bude označen za rasistu, a následně připraví konkrétní návrhy na řešení problematiky vzdělávání romských žáků.

3) MŠMT ČR provede dotazování ve školách a u učitelů, kteří mají ve vzdělávání romských žáků dobré výsledky, a připraví na tomto základě modelové vzdělávací strategie.

4) Vedoucí činitelé státu si uvědomí, že jde o odbornou záležitost a ne o politické kolbiště, na kterém se sbírají politické body. Zároveň musí akceptovat fakt, že jde o dlouhodobou záležitost, která si vyžaduje řadu konkrétních kroků a ne jen rychlá líbivá prohlášení.

Máme nyní dvě cesty. Buď si budeme stále předhazovat „důkazy“ o méněcennosti jedněch a rasismu druhých, nebo budeme problém skutečně řešit, protože řešení možné je. Nicméně mám někdy takový zvláštní pocit, jakoby někomu ta „nevzdělavatelnost“ náramně vyhovovala.