Tenhle slib mi dal zabrat...

Tábor v Letech. To tolikrát probrané téma. Udělal jsem blbost, když jsem slíbil panu Id, že se k tomu taky vyjádřím. Sliby se ale mají dodržovat.

Takže opět beru do rukou ohmatané desky z dob, kdy jsem si do těch míst chodil povídat s pamětníky a přeživšími. Znovu přerovnávám záznamy, třídím, rozmýšlím, nahlížím do literatury, co je důležitější, co je výmysl, co uvést, co vynechat …… a zase to nevede nikam. Dnes jako tehdy.

Končím, tudy to skutečně nejde. Nemám na to, přecenil jsem se.

Sedám si do křesla u otevřeného okna a zavírám oči. Odkudsi se zase objeví ten starý Cikán, kterého jsem se ptal na jeho vzpomínky na Lety.

„Co jste prožil v táboře?“ ptal jsem se ho.

Podíval se na mě a řekl: „Nevěř moc lidským ústům a jdi se tam na to místo posadit. Naslouchej nejen ušima. Zkus to i srdcem. Pokud předci budou chtít, sami poví. Oni už ví“

Poslechnul jsem ho a navštívil tehdy opuštěné místo. Sedl jsem si ke stromu a prostě tam byl.

V hlavě se mi začaly honit různé hlasy a představy. Divný čas a divné místo. Nejprve to byl kárný tábor. Pak přišla změna. Spousta lidí. Čeští četníci. Sami neví, proč tu najednou jsou. Dostali rozkaz, aby sem přišli. Kde by byli nejraději? Možná někde úplně jinde. Mají nad lidmi skoro neomezenou moc.

„Četníci se k nám chovali při práci velmi přísně, a když jsme se vrátili do tábora, bylo to tam ještě horší. Mlátili nás pořád, hlava nehlava,“ uvedl Edvard Daniel.

Z Osvětimi jsou do Let přeloženi Sintové Fridrich a Robert Waitzovi, Leon Gross a Václav Růžička. Mají zde vykonávat hlavní dozor. Vykonávají ho podle svědků důsledně a krutě.

„Četníci tam byli hrozný, pane drahej, jak nás bili, jak nás mlátili! Cigáni, co byli nad nama, ti byli eště horší jak četníci. Cigán, jak se nekam dostane, tak to je hrozný. Panenko Maria, Cigáni tam byli néhorší,“ vzpomíná Emílie Danielová.

Na co asi myslel Fridrich Waitz, člen NSDAP a Deutsche Arbeistfront. Byl to ten svět, který chtěl budovat? Možná by byl také nejraději někde úplně jinde.

Tábor v Letech je zvláštní svět. Jedni čekatelé na smrt hlídají již na smrt odsouzené. Všechny zde přítomné skupiny mají být postupně vyhlazeny. Tak rozhodli ti, kteří roztočili kola systému, kde jedni podlidé likvidují druhé podlidi za to, že budou žít o chvilku déle. Vládci si přece ruce špinit nebudou.

Kdo jsou ale ti, kteří roztočili kola? Obecně se za ně považuje Adolf Hitler, Heinrich Himmler atd. Ale i je někdo financoval při nástupu k moci a někdo jim pomáhal. Ten „někdo“ však rychle mizí v jejich stínu. Raději nehledat. Je ironií dějin, že to nevíme přesně ani tolik let po skončení války. Nevíme nic ani o obskurním okultistickém myšlenkovém světě špičkových nacistů. Nebo nechceme vědět?

Jaký je cíl hybatelů kol? Bohatství? Možná. Přitažlivější než bohatství je ale moc ovládat člověka. Podle libosti povyšovat, zatracovat, dělit, šlechtit nebo vyhlazovat. Tábor v Letech drtí nejen tělo, ale především lidství. Ještě než přijde smrt, musí oběť ztratit důstojnost. Tu ztratí i dozorci a kápové z řad vězňů. Pak přijde smrt i pro ně.

Tábor v Letech končí v roce 1943. Jako přízrak se vynoří ještě jednou, ale to nechme stranou. V roce 1945 končí válka. Je tu naděje a pak velké ticho, které naslouchajícímu dokáže sdělit vše. Budu ale někdo naslouchat a rozumět? Porozumíme už textům Aldouse Huxley, který to, co se tu událo, poměrně přesně nastínil?

Přešla řada let. Tábor v Letech byl „náhle objeven“ a zničující kola se znovu roztočila. Současníci se vzájemně netýrají fyzicky a neodvážejí se ke konečnému řešení, ale metají po sobě blátem pomluv, svalováním viny jeden na druhého, chutě se nálepkují různými názvy... Ten si od „angažovanosti v Letech“ slibuje to a ten zas tohle. Daří se tak báječně pokračovat v děsivých válečných událostech. Ústy mnozí bojují proti neonacismu, kterému se i desítky let po válce daří dost dobře. Vždyť stačí změnit kulisy, slovník a ponechat podstatu. I lidská práva tak mohou mít svoje nadpráva. Důležité je citít se jako něco víc a být majitelem pravdy.

V lesíku u Let opět jednou za rok hřmí hlasitá slova. Kdo je vinen? Kdo je oběť? Koho odsoudit? Koho dát na pamětní desku? Které kosti vykopat?

V tomhle táboře ale byli všichni nedobrovolně. Někdo selhal, jiný obstál. Máme právo soudit? Hlas současnosti překřikuje hlas minulosti. Budoucnosti běhá mráz po zádech a zatím raději mlčí. Musí, přestože se jí každý zaklíná.

Hybatelé kol se jen usmívají v pozadí. Rozděl a panuj pořád bezchybně funguje. Dejte jim kombajny, posekají se sami. Hybatelé kol a tvůrci systému v Letech nakonec ani nebyli. Nezajímalo je to.

Když jsem tehdy odcházel z lesa, měl jsem chuť všechny svoje poznámky zahodit, na všechno zapomenout, zahrabat to a nechat to být. Proč stále vyvolávat a oživovat přízraky minulosti, se kterými si nevím rady.

Mnoho let jsem se toho držel. Pak jsem šťastnou náhodou objevil práce Viktora Emanuela Frankla, který přežil koncentrační tábor. Dokázal tuto zkušenost ve svém nitru přetavit v pochopení a poznání. Dokázal „zlo“ přetavit v dobro. Lepší než proklínat tmu je rozsvítit světlo. Díky, pane Frankle, už trochu vím, co s tím dědictvím.

Přemysl Pitter, který nahlédl nelidskou tvář války, dodává: „Bez lásky, bez lidskosti, bez soucítění člověka s člověkem nic neobstojí.“ Starý Cikán se usmívá a hlasy předků utichají. Konečně jim někdo porozuměl.

Roztočená kola nezastaví vzájemné obviňování a stěhování vepřína. Kola se dají zastavit jen poznáním, vzájemných nasloucháním a vzájemným respektem.

................................................................................................................
Pokud má někdo zájem o podrobné faktografické údaje, může využít:

http://www.zwittau.cz/WEB/lety.htm

Asi nejpodrobnější údaje a dobová svědectví přináší kniha Ctibora Nečase: Holocaust českých Romů, kterou vydalo nakladatelství Prostor roku 1999. Podle ní jsem i citoval pamětníky, protože jde o dostupné a ověřitelné prameny.