Jiné školství?
Je současné školství vůbec k něčemu?
Asi bych to jako učitel neměl psát, ale budu muset:
„Zapomeňte na to, že sebedokonalejší školství vyřeší problémy naší doby. Nevyřeší! Není to v jeho možnostech.“
Představa, že školní vzdělávání je všemocné a že se děti učí především ve škole, je mylné. K jakým to někdy vede důsledkům více rozvádím zde: http://zdenekbrom.blogy.rvp.cz/2011/01/postaveni-na-hlavu/
Děti i dospělí se učí neustále – od narození do smrti. Vedle školy a promyšlených školních výukových strategií jsou staletími dané efektivní učební styly – např. velmi účinné učení nápodobou. Dítě prostě napodobuje vzory ve svém okolí a učitelé se klidně mohou stavět na hlavu. Bohužel se na to často zapomíná.
Vzpomínám si, jak silně na mne působila v době mého dospívání (A působí dodnes.) píseň Wabiho Rywoly Rychlé šípy. Zvláště potom tato sloka:
( Celá píseň zde: https://www.youtube.com/watch?v=l0GW0xt85Dk )
Naši vedoucí nás v té době skutečně učili „kopat studnu“ i pro ty, kteří nebyli zrovna našimi dobrými kamarády. Především pro ně. Pro kamaráda to udělá každý a rád, ale pro nepřítele....to už vyžaduje velkou dávku lidství. Právě tohle nám vštěpovali.
Od té doby uplynulo mnoho času a přibylo mi mnoho kil. Tuto věc mi však skutečně nikdo nikdy nevzal a stále je ve mně.. Bohužel na ni někdy zapomínám, ale pořád se snažím hledat cestu ke spolupráci a pomoci.
Ve škole se snažím o udržení rovnováhy mezi intelektuálním vzděláváním a rozvojem lidství. Obojí je ve škole důležité. Pokud se rovnováha poruší, vznikají problémy. Rád se proto účastním debat o zlepšení vzdělávání, ale mnohdy mi chybí debata o tom, jak i ve škole žákům předávat umění „kopat studnu.“ Dlouho jsem ani přesně neuměl zformulovat, o co mi jde a proč by se tomu vlastně ve školách měla věnovat pozornost.
Před nedávnou dobou jsem vzal do rukou knihu vynikajícího psychologa Miltona H. Ericksona Hypnotické světy, které vydalo nakladatelství Emitos 2010. Ke své radosti jsem tam našel svoje myšlenky přesně zformulované:
„Prozkoumávání identity
Dítě se nejdříve naučí
milovat sebe
..........
pak přijde den, kdy řekne:
miluji svého bratra, otce, sestru, ale dítě vlastně
říká –
miluji sebe v tobě.
.........
A to je vše, co dítě opravdu miluje.
Sebe v tobě
........
Jak dítě roste,
........
učí se
milovat vaši krásu, půvab, inteligenci,
tedy svou představu o vás
.........
V poslední fázi se učí – ve vašem štěstí
najdu své štěstí,
.........
a to odděluje identitu jednoho člověka
od identity toho druhého.“
Poznat své štěstí ve štěstí druhého. Být spokojený, pokud je spokojený můj bližní. Chápu, že to vypadá dost bláznivě, ale je to asi jediná možná cesta k řešení složitých problémů současnosti. Její životaschopnost znali již obyvatelé dávné Indie, když opakovali mantru: Šťastny ať jsou všechny bytosti. Znali ji i mnohé další národy a někde je známá dodnes. Erickson ji znovu popsal a uvedl, že je nám vlastně vrozená .... a posléze kamsi mizí.
Pokud má škola mít smysl, pak se debatě o možnosti „výuky“ této „dovednosti“ nevyhneme. Nebo bude pro začátek stačit, když ji nebudeme u dětí potlačovat.
Asi bych to jako učitel neměl psát, ale budu muset:
„Zapomeňte na to, že sebedokonalejší školství vyřeší problémy naší doby. Nevyřeší! Není to v jeho možnostech.“
Představa, že školní vzdělávání je všemocné a že se děti učí především ve škole, je mylné. K jakým to někdy vede důsledkům více rozvádím zde: http://zdenekbrom.blogy.rvp.cz/2011/01/postaveni-na-hlavu/
Děti i dospělí se učí neustále – od narození do smrti. Vedle školy a promyšlených školních výukových strategií jsou staletími dané efektivní učební styly – např. velmi účinné učení nápodobou. Dítě prostě napodobuje vzory ve svém okolí a učitelé se klidně mohou stavět na hlavu. Bohužel se na to často zapomíná.
Vzpomínám si, jak silně na mne působila v době mého dospívání (A působí dodnes.) píseň Wabiho Rywoly Rychlé šípy. Zvláště potom tato sloka:
„To Rychlé šípy sami byli v nás
a žlutý kvítek symbolem byl krás,
co nemůže nám nikdy nikdo vzít,
kdo kopal studnu, aby druhej moh pít.“
a žlutý kvítek symbolem byl krás,
co nemůže nám nikdy nikdo vzít,
kdo kopal studnu, aby druhej moh pít.“
( Celá píseň zde: https://www.youtube.com/watch?v=l0GW0xt85Dk )
Naši vedoucí nás v té době skutečně učili „kopat studnu“ i pro ty, kteří nebyli zrovna našimi dobrými kamarády. Především pro ně. Pro kamaráda to udělá každý a rád, ale pro nepřítele....to už vyžaduje velkou dávku lidství. Právě tohle nám vštěpovali.
Od té doby uplynulo mnoho času a přibylo mi mnoho kil. Tuto věc mi však skutečně nikdo nikdy nevzal a stále je ve mně.. Bohužel na ni někdy zapomínám, ale pořád se snažím hledat cestu ke spolupráci a pomoci.
Ve škole se snažím o udržení rovnováhy mezi intelektuálním vzděláváním a rozvojem lidství. Obojí je ve škole důležité. Pokud se rovnováha poruší, vznikají problémy. Rád se proto účastním debat o zlepšení vzdělávání, ale mnohdy mi chybí debata o tom, jak i ve škole žákům předávat umění „kopat studnu.“ Dlouho jsem ani přesně neuměl zformulovat, o co mi jde a proč by se tomu vlastně ve školách měla věnovat pozornost.
Před nedávnou dobou jsem vzal do rukou knihu vynikajícího psychologa Miltona H. Ericksona Hypnotické světy, které vydalo nakladatelství Emitos 2010. Ke své radosti jsem tam našel svoje myšlenky přesně zformulované:
„Prozkoumávání identity
Dítě se nejdříve naučí
milovat sebe
..........
pak přijde den, kdy řekne:
miluji svého bratra, otce, sestru, ale dítě vlastně
říká –
miluji sebe v tobě.
.........
A to je vše, co dítě opravdu miluje.
Sebe v tobě
........
Jak dítě roste,
........
učí se
milovat vaši krásu, půvab, inteligenci,
tedy svou představu o vás
.........
V poslední fázi se učí – ve vašem štěstí
najdu své štěstí,
.........
a to odděluje identitu jednoho člověka
od identity toho druhého.“
Poznat své štěstí ve štěstí druhého. Být spokojený, pokud je spokojený můj bližní. Chápu, že to vypadá dost bláznivě, ale je to asi jediná možná cesta k řešení složitých problémů současnosti. Její životaschopnost znali již obyvatelé dávné Indie, když opakovali mantru: Šťastny ať jsou všechny bytosti. Znali ji i mnohé další národy a někde je známá dodnes. Erickson ji znovu popsal a uvedl, že je nám vlastně vrozená .... a posléze kamsi mizí.
Pokud má škola mít smysl, pak se debatě o možnosti „výuky“ této „dovednosti“ nevyhneme. Nebo bude pro začátek stačit, když ji nebudeme u dětí potlačovat.