Pohrávání s rasismem
Jeden nápad, který se povedl.
Richard byl normální žák deváté třídy. Učení moc v oblibě neměl, ale sport měl rád přímo vášnivě. Zdánlivě normální stav. Jenže…
V Richardových projevech se začaly objevovat názory blízké rasistickému vidění světa. Ne sice často, ale občas mezi větami problýsklo, že se považuje za svým způsobem nadřazeného člověka nad jinými. Nakonec i jeden kolega jasně řekl, že Richarda považuje za rasistu. Z toho prazákladu už povstalo mnoho neštěstí, včetně nacistického rasového běsnění.
Samozřejmě bylo možné Richarda obšťastnit řadou vysvětlovacích monologů, případně pohrozit tresty za podobné vyjadřování atd. Jenže podobné postupy se ve školách po pádu nacistického režimu užívají dlouhodobě a dlouhodobě bez výsledku. Neonacismus má jeden výhonek vedle druhého, mění jména a podoby.
Tak jsme to ve škole zkusili jinak.
Rasismus a nacismus není otázkou logického uvažování, ale emocí. Nacisté a jejich následovníci se nic nesnažili logicky vysvětlovat, ale brnkali na strunky emocí. Bohužel v tom byli velmi zkušení. Ministr propagandy Goebbels jasně řekl: „Důležitější než ovládat politickou moc, je ovládat srdce lidu.“
Zvolili jsme tedy podobnou cestu. Ne, že bychom rezignovali na logické argumenty, to ne. Přidali jsme ale i působení na emoce.
Kolegyně pracuje v knihovně a nabídla naší škole účast v projektu Zmizelí sousedé. V hodině dějepisu jsem se tedy zmínil o tom, že tento projekt můžeme ve škole realizovat a že v něm nabízím účast těm, kteří by o něj měli zájem. Mimochodem jsem oslovil i Richarda, zda by také měl zájem. Měl. Toto téma ho zajímalo.
Pak jsme společně s malou skupinkou žáků rok putovali po stopách židovských dětí, které žily a pak v určitém období z našeho města prostě zmizely. Četli jsme dobové dokumenty, procházeli zašlé fotografie, prožili jejich některé zmapované osudy…. Pracovali jsme ve škole, ale také ve dnech volna putovali po židovských hřbitovech a synagogách. Richard s námi.
Čím dál víc měl potřebu o této problematice diskutovat a ptal se na informace. Rád jsem doporučoval a nabízel. Ptal se a zajímal se stále víc.
Na konci projektu dělala kolegyně s jeho účastníky rozhovory o tom, co jim projekt dal. U rozhovorů jsem nebyl, aby žáci mohli hovořit otevřeně. Kolegyně se z rozhovorů vrátila nadšená. Přehrávala mi některé pasáže a hodně mluvila o Richardovi. Velmi ji překvapilo jeho hluboké vcítění se do problematiky i jeho názory. Změnil je zcela zásadně. Nakonec, to docela překvapilo i mě.
Nemohu tvrdit, že jeden úspěch může změnit svět. Jsem ale rád, že se udál.
Richard byl normální žák deváté třídy. Učení moc v oblibě neměl, ale sport měl rád přímo vášnivě. Zdánlivě normální stav. Jenže…
V Richardových projevech se začaly objevovat názory blízké rasistickému vidění světa. Ne sice často, ale občas mezi větami problýsklo, že se považuje za svým způsobem nadřazeného člověka nad jinými. Nakonec i jeden kolega jasně řekl, že Richarda považuje za rasistu. Z toho prazákladu už povstalo mnoho neštěstí, včetně nacistického rasového běsnění.
Samozřejmě bylo možné Richarda obšťastnit řadou vysvětlovacích monologů, případně pohrozit tresty za podobné vyjadřování atd. Jenže podobné postupy se ve školách po pádu nacistického režimu užívají dlouhodobě a dlouhodobě bez výsledku. Neonacismus má jeden výhonek vedle druhého, mění jména a podoby.
Tak jsme to ve škole zkusili jinak.
Rasismus a nacismus není otázkou logického uvažování, ale emocí. Nacisté a jejich následovníci se nic nesnažili logicky vysvětlovat, ale brnkali na strunky emocí. Bohužel v tom byli velmi zkušení. Ministr propagandy Goebbels jasně řekl: „Důležitější než ovládat politickou moc, je ovládat srdce lidu.“
Zvolili jsme tedy podobnou cestu. Ne, že bychom rezignovali na logické argumenty, to ne. Přidali jsme ale i působení na emoce.
Kolegyně pracuje v knihovně a nabídla naší škole účast v projektu Zmizelí sousedé. V hodině dějepisu jsem se tedy zmínil o tom, že tento projekt můžeme ve škole realizovat a že v něm nabízím účast těm, kteří by o něj měli zájem. Mimochodem jsem oslovil i Richarda, zda by také měl zájem. Měl. Toto téma ho zajímalo.
Pak jsme společně s malou skupinkou žáků rok putovali po stopách židovských dětí, které žily a pak v určitém období z našeho města prostě zmizely. Četli jsme dobové dokumenty, procházeli zašlé fotografie, prožili jejich některé zmapované osudy…. Pracovali jsme ve škole, ale také ve dnech volna putovali po židovských hřbitovech a synagogách. Richard s námi.
Čím dál víc měl potřebu o této problematice diskutovat a ptal se na informace. Rád jsem doporučoval a nabízel. Ptal se a zajímal se stále víc.
Na konci projektu dělala kolegyně s jeho účastníky rozhovory o tom, co jim projekt dal. U rozhovorů jsem nebyl, aby žáci mohli hovořit otevřeně. Kolegyně se z rozhovorů vrátila nadšená. Přehrávala mi některé pasáže a hodně mluvila o Richardovi. Velmi ji překvapilo jeho hluboké vcítění se do problematiky i jeho názory. Změnil je zcela zásadně. Nakonec, to docela překvapilo i mě.
Nemohu tvrdit, že jeden úspěch může změnit svět. Jsem ale rád, že se udál.