Volnost pohybu dává možnost pochopení a setkání

Šumava je prastará. Dávno má za sebou divoké časy svého vrásnění a horotvorné aktivity. Řadu tisíciletí ji už zvolna tvarují povětrnostní podmínky a klimatické proměny. Za tu dobu nabyla klidu a moudrosti. Svoji moudrost nikomu nevnucuje. Záleží na každém, zda se nechá oslovit.

K Šumavě patří samozřejmě i lidé. Život zde nebyl nikdy lehký a trvalo dlouho, než se lidé a Šumava porovnali. Lidé se naplnili Šumavou a Šumava lidmi. Dodnes můžeme obdivovat zbytky toho, jak mistrně dokázali lidé využívat ke svému životu darů Šumavy.

A léta běžela.

Po národech, které zmizely kdesi v šeru, nakonec na Šumavě sídlili lidé, kteří mluvili česky nebo německy, ale nejvíce českoněmecky. Dlouho společně obývali tento prostor a největší starosti jim dělaly případné živelné pohromy.

Pak ale přišly pohromy, které způsobili lidé.

Nejprve přišel člověk, který začal tvrdit, že on a jeho vyvolená rasa a národ jsou určeny vládnout světu. Bohužel mu to uvěřila drtivá většina vzdělaného německého národa a dalších Němců v zahraničí. I těch ze Šumavy.

Co si asi pak myslel německý synek z chudého statku, když musel odejít kamsi do války. Tohle chtěl? Jaké pocity asi prožívali jeho rodiče, když se za ním dívali a pak jen čekali, zda tu válku přežije, nebo nepřežije. Tohle chtěli? Některá rozhodnutí ale nelze vzít zpět a lze jen polykat další a další hořká sousta z kdysi lákavé nabídky, která se změnila ve smrtelnou řež.

Nakonec museli odejít ze svých domovů úplně. Odchod odněkud dnešním pohledem vypadá jako něco jednoduchého, ale odchod zkušeného šumavského hospodáře je složitější záležitost. Spolu s ním totiž odchází i staleté zkušenosti a vědomosti, které jsou k hospodaření a životu na Šumavě nutné. Spolu s ním odchází mýty, legendy a jedinečná svébytná kultura. Spolu s ním odchází část Šumavy a vytváří se vyprázdněný
prostor. Prostor, který se už nikdy nepodařilo zaplnit.

Následně se přihnala druhá lidská pohroma.

Přišli lidé, kteří tvrdili, že vybudují lepší společnost pro všechny. Což o to, myšlenky a vize to špatné nebyly, ale záhy se bohužel ukázalo, že část obyvatel země je vlastně nechtěná třída, která by měla skončit na smetišti dějin.
Přes Šumavu začaly přecházet skupinky těch, kteří v té nové společnosti nějak nechtěli žít. Mimo ně se šumavskými lesy pohybovali agenti západu, východu, dvojití agenti, převaděči, falešní převaděči…..válka měla zkrátka svoje pokračování.

Nakonec byla Šumava rozdělena železnými dráty, strážními věžemi a pohraničními rotami. Obě bývalé skupiny obyvatel od sebe byly neprodyšně odděleny a část Šumavy se stala zcela nepřístupnou pro běžného člověka. Kdo vkročil do zakázaného území, musel počítat s tvrdými následky, včetně ztráty života.

Z jedné strany koukali zpět do své bývalé vlasti jedni a z druhé strany se dívali do oblastí, kam dříve běžně mohli chodit, druzí. Všichni si mysleli, že tam už se nikdy nepodívají.

Jedni si budovali kopii své milované kaple, kterou museli opustit. Druzí museli sledovat odstřelování kostelů a celých vsí armádou.
Šumava utržila šrámy, lidské duše také. Naštěstí Šumava vzhledem ke své letitosti začala své šrámy léčit po svém a hned, u lidských duší to trvalo, a někdy ještě trvá, déle.

Staří obyvatelé Šumavy opakovaně tvrdili, že takový stav nevydrží dlouho. Že prý je to proti přirozenosti Šumavy. Jejich tvrzení tehdy budilo úsměv. A kupodivu, stalo se. Dráty, miny, psi vycvičení na roztrhání člověka se vznosným názvem samoútočící psi atd. jsou pryč. Na Šumavě se lidé zase mohou volně pohybovat, a pokud chtějí, mohou přejít do sousedního státu.

Na co asi myslí muži, kteří dříve jako mladí strážili Šumavu a nyní vidí některé své velitele a politické školitele v roli demokratů nové doby? Co asi táhne hlavou pohraničníkovi, který byl vyznamenán za zadržení „zrádce“ vlasti, když vidí toho, kdo ho vyznamenával, podepisovat smlouvy o spolupráci se „shnilým kapitalistickým státem“?.......

Při cestě od Soumarského mostu do Českých Žlebů je pomníček pohraničníka, který zemřel při střetu s převaděči. Na hřbitově v Českých Žlebech je pohřben převaděč, kterého zastřelili pohraničníci. Za Českými Žleby je smutné torzo bývalé vesnice Horní Cazov. Oběti ideologické války.

Politici podle svých ideologií vyzdvihují hrdinství jednoho, případně druhého. O těch dalších, těch, kteří museli odejít, je na české straně Šumavy dost rizikové i mluvit, pokud někdo vysloveně nestojí o nálepku „Sudeťák“, kterou obratem dostane.

Šumava vzpomíná a opatruje duše všech. Dobře ví, že lidé si k sobě vždy najdou cestu a naučí se spolu žít. Jakékoli vytyčování hranic nemá smysl a časem pomine. Země byla totiž dána k užívání všem lidem bez rozdílu.