Středověká Andalusie, arabsky al-Andalús, není mrtvým pojmem historické geografie. Jak na arabském Východě, tak v Evropě nepřestává symbolizovat jistou ideu. Dnes, kdy se kulturní a náboženské civilizační kry o sebe místy třou více, než je zdrávo, evokují al-Andalús nejen skvostné zahrady a stinná patia, Velkou mešitu v Cordóbě či „Lví palác“ v Alhambře. Živí iluzi o mírovém a plodném soužití tří monoteismů a o toleranci v jakémsi ztraceném ráji, po němž se dnes zoufale touží.


Teorie skvostně vzorové Andalusie, obklopená ušlechtilými obrazy, se musí chtě nechtě brát za cosi nepatřičně anachronického. Tolerance, pokud pod tímto výrazem chápeme uznání jiného jako bytosti rozdílné, leč rovnocenné, je pojmem časově mladším. Poprvé se objevuje v osvícenském myšlení 18. století. Něco takového bylo středověku, ať už muslimskému nebo křesťanskému, zcela cizí. Samo definování jinakosti dávalo tehdy jen příležitost, jak dokazovat vlastní zvláštnost a nadřazenost. Texty pocházející z období panování orientálních dynastií v jižním Španělsku mezi 8. až 15. stoletím jsou plné rituálních i reálných výpadů a urážek vůči jiným vyznáním a etnicko-kulturním skupinám.

Mýtus tolerance v al-Andalús je ideologicky zasazen do časových souvislostí. Osvícenská Evropa dávala najevo soucit s neblahým osudem „Maurů“, aby mohla důrazně pranýřovat katolické a konzervativní Španělsko, jemuž se kladlo za vinu, že šíří mezi lidmi tmářství, brzdící hospodářský pokrok. Ve 20. století vyvolala dekolonizace u nemalé části evropských elit touhu objevit zlatý věk tolerance a soužití, na který by bylo možné navázat po roztržce Evropy s mimoevropskými civilizacemi, kterou zapříčinila koloniální expanze.

Mimoto se spekulovalo rovněž v tom smyslu, že islám byl ve středověké Andalusii tolerantní, protože se šířil na půdě Evropy. Z historického hlediska je to nesmysl. Ve středověku praktikovaly státy muslimského Orientu, jako byly Irák, Írán, Egypt a Sýrie, všude stejnou politiku vůči křesťanům a židovským věřícím. Řídila se pravidly uplatňovanými na nemuslimské obyvatele muslimských říší podle islámského práva, které definuje status dhimma čili „ochranu“ jinověreckých menšin jako křesťanské, židovské a zoroastriánské v dár al-islám. Výměnou za placení daně z hlavy a jistá omezení v právech dostávaly tyto populace povolení praktikovat své vyznání a poměrně širokou autonomii pro spravování záležitostí svých komunit.

Navíc v éře berberské nadvlády ve Španělsku, za Almorávidů (1061-1147) a především pak za almohádských chalífů (1130-1269) byli křesťané a Židé nuceni konvertovat k islámu nebo utíkat. Vynucená konverze a zrušení talmúdské školy v Luceně měly za následek zánik židovských komunit v Cordóbě, Seville a Grenadě. Velký židovský učenec Maimonides, který se narodil v Cordóbě v roce 1135 byl už jako chlapec přinucen spolu s rodinou přijmout islám v roce 1148 a posléze donucen k exilu. Usadil se pak v Egyptě.

Křesťané v al-Andalús čili mozarabové byli považováni za potenciální „pátou kolonu“ zrádců uvnitř muslimské říše. Většinou se pak uchýlili do křesťanských království na severu a ostatní byli deportováni do severní Afriky. „Andaluská tolerance“ má tedy snadno vymezitelné hranice.

Pokud pojem „tolerance“ odporuje dané době, musí být odmítnut. Nelze ovšem kvůli tomu upadnout do opačného extrému. Bylo by totiž snadné pohřbít s touto tolerancí každou ideu mírového soužití, ba dokonce i pochopení pro jiného. Potom bychom mohli vidět v dlouhých dějinách středověké Andalusie pouze vyprávění o střetech mezi islámem a křesťanství, což by historické pravdě neodpovídalo. Jde o to, aby nyní, kdy napětí ve vztazích s muslimskými zeměmi je zvláště silné, nevystupovala historie zase jen v nějakém aktualitu přeceňujícím převleku. Zpochybnění mýtu o andaluské toleranci je totiž skvělou příležitostí k dokazování sporné teze o apriorně dané neslučitelnosti islámu s důstojným soužitím rozdílných náboženských komunit. Takové historické práce, které se snaží dokázat, že židovské a křesťanské komunity byly ve středověkém arabsko-muslimském světě vždy pokořovány a utlačovány, nutně směřují k vymezování islámského modelu společnosti a kultury zcela odlišného od renesanční Evropy, která by měla ztělesňovat ideu tolerance a respekt k jinému.

Podobná srovnávání mají vadu v tom, že dávají vedle sebe dvě odlišné epochy a zastírají evropské příklady, které o toleranci nesvědčí. Renesanční Evropa je rovněž dobou řádění inkvizice, která pronásledovala židovskou a skrytě muslimskou populaci Španělska. Je to také doba masakrů Indiánů v Americe a náboženských válek mezi katolíky a protestanty. Zobecňuje se lehce a často ukvapeně. Etapy lidských dějin a rovněž i rozličná území, která byla jejich scénou, jsou množinou konfliktů a střetávání. Tomu se říká historie. Bylo tomu tak i za časů arabsko-muslimského středověku na velmi rozdílných územích, kam arabsko-muslimský svět pronikl a kde spravoval záležitosti rozmanitých populací. Přesto se i v této sekvenci dosavadních lidských dějin objevují relativně poklidná období, kdy se praktikovala politika soužití na svou dobu ojedinělá.

O této společenské praxi se lze dočíst v řadě dobových textů. Obyvatelé al-Andalús, kterými byli muslimové, křesťané, Židé, Arabové, Berbeři a muwalladún (původní obyvatelé, kteří konvertovali k islámu), žili vedle sebe a vzájemně se ovlivňovali. Vladaři měli povinnost, zejména v éře umajjovských chalífů (929-1031) a knížectví Tawá´if v 11. století, starat se o občanský smír mezi komunitami. Elity tří náboženských komunit ovládaly arabštinu a také své knihy sepisovali arabsky. Ibn Hazm, muslimský myslitel, znal detailně křesťanské učení. Židovský učenec Maimonides se vyznal v muslimské teologii a ovládal arabštinu, v níž psal. Mnozí židovští a mozarabští vzdělanci působili jako prostředníci a vyjednavači mezi křesťanskými a muslimskými vladaři.

Když počínaje koncem 11. století křesťanská království na severu zesílila, odrazilo se to v růstu napětí a zmnožení konfliktů. Lze věřit kronikářům z éry Almohádů (začala v polovině 12. století), že všichni Andalusané přijali novou dynastii jako svého záchrance? Básnické skladby o tom nabízejí podstatně pestřejší škálu obrazů. Některé připomínají velice živé a bolestné vzpomínky na plenění Cordóby Berbery počátkem 11. století, kdy občanská válka přivodila rozpad chalífátu. Tyto vzpomínky byly živé ještě ve 13. století i později a sloužily jako varování před novými nepokoji a vpády nájezdníků ze severní Afriky.

Soudce (kádí) a básník aš-Šaqundí, oslavující almohádského chalífu Ja´qúba al-Mansúra (1184-1199), je znám díky své Epištole o zásluhách al-Andalús a její nadřazenosti nad Maghribem, sepsané na přelomu 12. a 13. století. Opěvování „andaluské identity“, založené na pečlivě ochraňovaném arabském kulturním dědictví prvních umajjovských dobyvatelů, což byli především Syřané, živí rovněž představy o „andaluském nacionalismu“. Měl údajně překonávat a stírá náboženské a komunitní rozdíly obyvatel středověké Andalusie pod arabskou správou.

Odraz takových nálad smíru a porozumění se zachoval v dobových literárních textech. Odtud se živil mýtu o výjimečnosti středověké arabsko-muslimské Andalusie. I tento „nacionalismus“ vytvářel sen o harmonickém světě židovských, muslimských a křesťanských Andalusanů, z něhož vzešel nadčasový ideál pacifické koexistence tří monoteismů. Tato fikce, jakkoliv svůdná, vzdaluje své nositele od historické reality středověku se silou nemenší než mýtus „tolerance“ al-Andalús. Nemyslím, že je nutné, aby historici pohřbili „andaluský nacionalismus“ stejně rychle jako anachronickou „toleranci“. Dávní Andalusané bez ohledu na své vyznání žili společně po sedm století a chtě nechtě se stali jak aktéry jedné historie, tak přirozeně i jejími kronikáři. A to není zase tak málo.