V Evropě sílí nepřátelská nálada vůči přistěhovalcům, z muslimských zemí především. Německý filosof a sociolog Jürgen Habermas napsal na toto téma článek, jehož překlad publikoval francouzský list Le Monde s datem 2.-3.1.2011. Téma xenofobie vřadil autor do rámce kritiky chování politických elit.

Příliš spoléhají na samovolně působící mechanismy zastupitelské demokracie a nekomunikují s občany s cílem najít kompromis, v němž názory veřejnosti a rovněž i menšiny nezaniknou. Následky jsou cítit ve slábnoucí důvěře občanů v politickou elitu, což zápasu s xenofobií nijak nenapomáhá, spíše naopak.

Habermasův článek lze číst s vědomím, kdo je autor. Vůdčí postava Frankfurtské neomarxistické školy je zastáncem rovnováhy mezi systémovou integraci společnosti, která žádá dohled nad legitimností nástrojů politické moci, a sociální integrací, k níž patří veřejná diskuse a komunikace překonávající rozpory mezi individuálními a obecnými zájmy. Pokládá Marxovy závěry o nevyhnutelnosti ekonomické krize kapitalismu za překonané, ale zároveň soudí, že přepokládaná krize se přenáší spíše do sféry kulturní, do sféry integrace jedinců a jejich vztahu k veřejným otázkám. Habermasovou slabinou je asi přeceňování důležitých, leč v praxi nefungujících hodnot jako jsou důvěra, vzájemný respekt, tolerance, kosmopolitismus, vzájemná závislost lidí na sobě.

Navrhuji jinou cestu. Nechme stranou autora a pokusme se přečíst si jeho text bez berličky toho, co o něm víme. Netvrdím, že nám to pomůže najít klíč ke dvířkům zvaným islamizace Evropy, xenofobie, populismus. Přesto si myslím, že tak chvilka, která je k přečtení tohoto článku třeba, nemusí být pro řadu čtenářů tohoto blogu ztrátou času.


Evropa stoná xenofobií

Od konce srpna minulého roku čelí Německo rostoucí agitaci a zmatenému stavění otázek integrace, multikulturalismu a „národní“ kultury jako „vůdčí kultury“ (Leitkultur). Vyvolává to diskuse, v nichž se ozývají xenofobní tendence.

Nejde o něco zcela nového. Studie a průzkumy jíž delší dobu zaznamenávají nepřátelství vůči přistěhovalcům. Sice narůstalo, ale dosud se neprojevovalo nijak hlasitě. Najednou se ozývá. Zaběhlé stereotypy zprudka opouštějí prostředí hospod a kaváren a berou útokem televizní talkshows a vstupují do promluv politiků, kteří jsou první na ráně a čelí tlaku zapůsobit na potenciální voliče, které láká pravicová úchylka. Dvě události vyvolaly střet emocí, které se dají ještě těžko politicky zařadit. Kniha, kterou napsal Thilo Sarrazin, člen Sociálně demokratické strany (SPD) a ředitel německé státní banky, a projev nového německého prezidenta Christiana Wulffa (CDU).

Vše započalo, když německá média zveřejnila nejpikantnější stránky z knihy „Německo spěchá k sebezničení“, kde lze číst, že německá budoucnost je ohrožena „špatným“ přistěhovalectvím původem z muslimských zemí. Thilo Sarrazin navrhuje demografickou politiku namířenou proti muslimské populaci Německa. Diskriminuje muslimskou menšinu na základě výzkumů inteligence a vychází z pochybných biologických závěrů, které vzdor tomu docházejí nebývalé široké odezvy.

Proti těmto názorům se spontánně postavila politická reprezentace, avšak ve veřejnosti měly úspěch. Názorové průzkumy ukázaly, že se třetina Němců hlásí k diagnóze Thilo Sarrazina, podle něhož Německo „v průměru stále více hloupne“ v důsledku přistěhovalectví z muslimských zemí.

Neurčité odpovědi hrstky psychologů, které oslovil tisk, zanechaly dojem, že by vzdor všemu za těmito tvrzeními něco mohlo být. A tak novináři a politici postupně změnili podezíravý tónu vůči Thilo Sarrazinovi. Bylo třeba několik týdnů, než se v jedněch novinách objevilo článek odmítající nevědecké používání statistik. Jeho autor Armin Nassehi, renomovaný sociolog, dokazuje, že Sarrazin vychází z metod měření inteligence, které byly vědecky odmítnuty již před několika desetiletími konkrétně v USA.

Leč střízlivá objektivita přichází příliš pozdě. Jed vydestilovaný Thilo Sarrazinem, povzbuzující kulturní nepřátelství vůči imigrantům na základě genetiky, už prosákl do názorových předsudků veřejnosti. Když Armin Nassehi a Thilo Sarrazin přišli debatovat do mnichovského Literárního domu, projevil se efekt smečky. Přítomní diváci převážně ze středních kultivovaných vrstev velmi důrazně odmítli vůbec poslouchat jakékoliv výhrady vůči tvrzením Thilo Sarrazina.

Druhou událostí, která měla velkou mediální ozvěnu a rozbouřila Německo, byla reakce na projev nově zvoleného spolkového prezidenta Christiana Wulffa k dvacátému výročí německého znovusjednocení. V této promluvě pronesené dne 3. října 2010 si Wulff dovolil opakovat nijak originální myšlenku, které se drželi už jeho předchůdci a prohlásil, že stejně jako křesťanství a judaismus „představuje islám součást Německa“. Sklidil za to ovace v Parlamentu, kde se při slavnostní příležitosti shromáždili všichni známí němečtí politici. Ovšem následující den konzervativní tisk prudce napadl tu část prezidentova projevu, v níž se zmínil o islámu v Německu.

To, co se stalo v případě Thilo Sarrazina a Christiana Wulffa, ukazuje na pravý zdroj znepokojení. Politici bez skrupulí zjišťují, že lze využívat nespokojenost a zneklidnění voličů rozdmýchávání etnické agresivity vůči společenským skupinám, které jsou na tom ještě hůře než všichni ostatní.

Není pochyb o tom, že nezdravý zvyk vyvolávat předsudky je jinde větší než Německu. To ještě není tak daleko jako Nizozemsko, kde vláda potřebuje podporu pravicového populisty Geerta Wilderse. Na rozdíl od Švýcarska nebylo zatím v Německu přijato žádné opatření zakazující stavět minarety. A pokud se srovnávají čísla ze statistik ostatních evropských zemí, zachycující poměr k přistěhovalcům, nepřinášejí průzkumy v Německu nějak šokující čísla. S ohledem na německé dějiny by se dalo říci, že takové tendence ve společensko-politickém vývoji mohou mít v Německu jiný smysl jako v ostatních zemích. Je snad proto důvod se obávat oživení „staré“ mentality?

Záleží na tom, co se míní tím „starý“. To, čehož jsme svědky, nemá mnoho společného s tím, co se stalo ve 30. letech. Naopak je pravděpodobné, že se vrací něco z konfliktů, které Německo zažilo počátkem 90. let, kdy tam přicházeli po tisících uprchlíci z bývalé Jugoslávie. Tehdy CDU a její bratrská bavorská strana CSU začaly tvrdit, že „Německo není zemí imigrace“, což vyvolalo veřejnou debatu ohledně žadatelů o azyl. Tehdy začaly hořet ubytovny uprchlíků. Sociální demokraté ustoupili a souhlasili s ubohým kompromisem ve věci azylového práva.

Včera jako dnes se ve snaze rozhýbat diskusi sázelo na pocit, že národní kultura je v nebezpečí a trvalo se na „referenční kultuře“, které se každý nový příchozí má podřídit. Před dvaceti lety se tento spor odehrával v souvislosti s čerstvým znovusjednocením a s myšlenkou, že po bolestné cestě Německo konečně dosáhlo stavu, kdy je schopno číst opravdu demokraticky svou ústavu.

Dnes tematika „referenční kultury“ spočívá pouze na falešné představě, podle níž by liberální stát neměl žádat od přistěhovalců více než zvládnout jazyk a akceptovat ústavní principy. Z počátku 90. let nám zbývá ještě představa, podle níž by se od imigrantů mělo navíc žádat, aby přijali „ hodnoty“ většinové kultury a osvojili si jeho „zvyky“. Tak daleko se zatím ještě nedošlo.

To, že jsme upadli do etnické interpretace naší demokratické ústavy už samo o sobě není dobrá zpráva. Ale že bychom měli napříště definovat „referenční kulturu“ spíše z náboženství než z německé kultury, je řešením k ničemu. Obhájci „referenční kultury“ mluví o „židovsko-křesťanské tradici“. Touto tradicí bychom se „my“ měli lišit od cizinců. Takové přisvojování si judaismu je svévolné a zároveň namyšlené. Navíc s do nebe volající opovážlivostí zavírá oči před tím, co Německo v minulosti Židům připravilo.

Síla nahromaděných národních pocitů by se neměla podceňovat. Vracejí se v řadě míst současné Evropy. Ale ve světle aktuálních událostí existuje jiná tendence, která se mi jeví rovněž jako závažná. Spočívá v tom, že se na veřejné scéně dává přednost apolitickým osobám. Poukazuje to na sporný rys politické kultury v Německu. Je jím odmítání politických stran a stranické politiky.

Během volby prezidenta německé federace parlamentem se objevil loni v létě jako protikandidát Christiana Wulffa, který má za sebou politickou kariéru, Joachim Gauck, aktivista občanských práv bez politické příslušnosti a politické zkušenosti. Tento protestantský pastor, jehož jméno je spojeno s opozicí proti bývalému východoněmeckému režimu, získal srdce velké části veřejnosti, i když volby nevyhrál.

Stejné zaujetí pro charismatické figury, které se nemíchají do politických sporů, je možné odhalit v matoucí popularitě, které se těší německý aristokratický ministr obrany Karl-Theodor zu Guttenberg. Aniž by se mohl pochlubit něčím víc než vznešeným rodokmenem a klasickým oblékáním, dokázal předčít v popularitě Angelu Merkelovou.

Ještě více zarážejí manifestace, ke kterým došlo nedávno ve Stuttgartu, kde desítky tisíc lidí protestovaly proti demolici starého nádraží. Tyto manifestace, trvající měsíce, připomínají v jistém ohledu živelnost mimoparlamentní opozice z 60. let minulého století. Rozdíl je ovšem v tom, že dnes jsou to lidé všech věkových a sociálních skupin, kteří jdou do ulic s cílem konzervovat: zachránit důvěrně známý svět, kterému politika násilně vnucuje nějaký předpokládaný hospodářský rozvoj.

Zdá se, že chyba je na straně úředních orgánů a institucí. Neposkytly patřičné informace, aby občané měly dostatek podkladů pro fundované rozhodování. Předpokládat, že občané už nemají co říci k tomu, jak se věci vyvíjejí, znamená spoléhat jen na formální fungování demokracie. Otázka je proto následující: účast občanů na demokratickém procesu nemá jiný význam než občasnou volební konzultací určit menšinu a pak ji umlčet? Anebo demokratický proces představuje trvalou účast občanů, skrze níž se slučují stanoviska a utváří se obecná vůle tak, aby do konečného rozhodnutí byla zahrnuta i menšina?

Motivace, které jsou za každým ze tří zmíněných jevů – strach z imigrantů, slabost pro charismatické a nepolitické osobnosti a protesty ve Stuttgartu, se liší. Společně však vyjadřují rostoucí nespokojenost s politickým systémem zahleděným do sebe a stále více zmateným. Čím více se akční pole národních vlád zužuje, čím více se politika poslušně podřizuje tomu, co se prezentuje jako nevyhnutelné ekonomické a jiné imperativy, tím více klesá důvěra občanů v tradiční stranickou politiku a politickou třídu.

Ve Spojených státech byl zvolen prezident s vizí a nadaný politickou bystrostí. Přesto je i on napadán na všech frontách a je terčem stále zmatenějších pocitů. Co potřebujeme my v Evropě, to je oživená politická elita, která přemáhá své vlastní poraženectví s trochu větším rozhledem, rozhodností a smyslem pro spolupráci. Demokracie závisí na tom, do jaké míry občané věří, že mají manévrovací prostor k tomu, aby mohli spolurozhodovat o budoucnosti a čelit jejím hrozbám.


Tolik Jürgen Habermas….