Čím více času věnujeme internetové komunikaci, tím méně nám zbývá času na starost, jak si porozumět. Pádný důkaz o tom podal v nejnovějším textu profesor Hořejší na svém blogu, který prezentuje na webové stránce Aktuálně. http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-horejsi.php?itemid=11721


Panu profesorovi zřejmě nechybí sebevědomí. Budiž mu to přáno vzhledem k jeho vědeckým, odborným a organizačním výsledkům a postavení, kterého dosáhl. Tentokrát se však pustil do něčeho, kde by jeho statusu slušelo více skromnosti a zdrženlivosti. Chopil se výzvy k diskusi, obsažené v mém textu zveřejněném v říjnovém čísle časopisu Akademický bulletin http://abicko.avcr.cz/2010/10/12/index.html a adresované spíše mlčící většině našich islamologů a odborníků na islámskou kulturu a civilizaci, než laikům, o jejichž názory není u nás nouze. A vyšel z toho spíše obžalovací spis než užitečná rozprava.

Nedovolil bych si tvrdit, že profesor Hořejší nečetl pečlivě původní text projevu profesora Jaroslava Pánka, českého historika novověku, který přednesl loni v lednu na Universitě Pardubice při příležitosti udělení čestného doktorátu http://abicko.avcr.cz/2010/03/03/index.html . Jisté je jen to, že si z něho a následně i z toho mého vzal pouze to, co se mu zrovna hodilo. Počíná si jako učenlivý žák starořeckých sofistů. Silná tvrzení (nemalé problémy se začleňování muslimské populace do kultury hostitelského prostředí) činí slabými (za problémy může odbourávání sociálního státu), a slabá (poukazy na možnou hrozbu islamizace) nafukuje ad absurdum (ideová příprava pro novodobou genocidu muslimů).

„Čeština je jazyk sličný“, říkával kdysi brněnský jazykovědec a bohemista profesor Jan Chloupek. A lze tvrdit, že je to i „jazyk ošemetný“. Něco jiného je napsat „islám, který nezná lidskou důstojnost“ a něco jiného „islám nezná lidskou důstojnost“. Zatímco ten první výrok patří mně, druhý mi připsal profesor Hořejší. Navíc ho umísil do titulku svého posledního textu, který na toto téma není prvním http://abicko.avcr.cz/sd/novinky/ohlasy/islam.html . Čeština nepoužívá určitých a neurčitých členů u substantiv a tak výrok „islám, který nezná..“ se může týkat jak islámu obecně, tak nějakého islámu z řady jiných.

Je známo, že existuje více islámů, namátkou uveďme třeba ty dva dosti rozdílné, ba protikladné, jako islám integristů nebo islám mystiků. Autor výroku mohl mít na mysli islám jako celek, ale také nemusel. Záleží na tom, zda chceme dát kritizovanému šanci nebo se nám zamlouvá raději ho jako nepřítele a štváče rovnou rozsápat. Gentlemanské je nechat každému otevřená vrátka k čestnému ústupu. Třeba tak, že kritik vytkne nejasnost či dvojsmyslnost vyjádření a z toho plynoucí riziko nedorozumění.

Unikat z efektního klinče profesora Hořejšího by bylo zbabělé. Výrok „islám, který nezná lidskou důstojnost“ jsem použil záměrně. Měl jsem na mysli jak konkrétní islám (integrismus, islamismus), tak islám obecně. Leč odmítám ono pohoršení, které na můj výrok profesor Hořejší zcela bezdůvodně zavěsil. Rozhodně protestuji proti laciným nařčením z toho, že šířím nenávist proti jinému náboženství, propaguji nebo poťouchle našeptávám názor, podle něhož muslimové nejsou a nemohou být lidé jako ostatní, a rovněž netvrdím, že je jim cizí lidskost.

Potíž leží někde jinde. V samotném základu islámského dogmatiky je zakódováno postavení člověka jako sluhy božího (´abd), odevzdaného do boží vůle. Jeho jedinou autonomií je plnit boží příkazy a být tak dobrým muslimem nebo je neplnit a riskovat zatracení. Na lidskou důstojnost má věřící muslim právo jen proto, že se chová jako muslim, nikoliv proto, že je člověk.

Představa člověka bez vztahu k Alláhovi, který by mohl mít vůbec nějaké právo pouze proto, že je lidskou bytostí, je pro striktní islámskou dogmatiku něčím nepochopitelným a neúnosným. Tady leží obrovský balvan, který sice muslimská praxe různě obchází nebo dělá, že ho nevidí, ale pohnout s ním nebo ho dokonce odvalit, nedokáže, neumí či si nedovolí provést. „Miluj a dělej, co chceš“, říká Augustinus. „Podrob se a dělej to, co musíš“, tak by mohlo znít heslo islámu. Je-li v evropské tradici lidská důstojnost pevně spojena s lidskou svobodou, pak v islámské tradici je takové vazba nepřípustná, ba dokonce nemyslitelná. Kdo to změní? Kdo se změní? Kdo se bude muset změnit? Muslimové nebo Evropané? Hic Rhodus, hic salta.

Když jsem četl ostře polemický text profesora Hořejšího nějak bezděčně a samovolně mně na mysl přišlo jedno francouzské rčení: „La culture, c´est comme la confiture, moins on en a, plus l´étale“. Kultura je jako marmeláda. Čím je jí méně, tím více se rozmazává. Všichni máme co dohánět. Evropská vzdělanostní tradice k tomu vybízí a odpovědnost za kultivaci budoucí Evropy zavazuje.