Islám je náboženství, jež čelí jako každé jiné modernitě. Jinak řečeno, je soustavně vystavován proměnám v životě společnosti a jednotlivců. Reaguje odmítáním, zdrženlivostí, pochybováním. Leč samotné zamyšlení nad děním okolo vtahuje chtě nechtě moderní svět do obzoru islámu. Je to první krok, byť vynucený, ve směru adaptace víry na novoty a ke změně.



Každá doba staví před věřící otázku, jak se od světa neoddělit a přitom si uchovat jádro vyznání. Nechce-li se „obec věřících“ změnit v sektu, musí nejen neztratit dotek s nadčasovostí, ale zároveň zůstávat v kontaktu s dobou. Takový proces zajímavě ilustruje modernizační proměna „pouti do Mekky“, jedné z pěti základních náboženských povinnosti muslima.

Proměna je patrná na první pohled. Za poslední roky se z organizování pouti stal průmysl a Mekka, v níž překotně vyrůstají nové hotely a nákupní střediska pro všechny kategorie poutníků, dostává vzhled spíše „Disneylandu“ než svatyně probouzející zbožnou obřadnost. Místo představující srdce islámu se stalo požehnaným rájem pro investory. Nové stavby mění kdysi zaprášené městečko ztracené v písku a kamení mezi vyprahlými kopci v moderní centrum turistiky a obchodu pro muslimské věřící z celého světa.

Změna se odehrává ovšem i v hlavách poutníků. Po dlouhou dobu byla Mekka jakýmsi „Woodstockem“ třetího věku. Mísily se v ní miliony lidských těl, zachvácené stejnou horečkou. Většina příchozích snila o smrti v těchto místech. „Spatřit Mekku a zemřít“ jako heslo hadždže neztrácí sice na významu, leč klientela se mění. Mládne, feminizuje se a pozápadňuje se. Nové poutníky netáhne „touha zemřít“ jako jejich předchůdce. Jezdí sem na svatební cestu, na dovolenou, na víkend. Kdysi jedinečné existenciální a mystické dobrodružství nabývá ráz běžně dostupného a opakovatelného turistický zájezdu, během kterého věřící „provozují své náboženství“. V perspektivě takového vývoje stojí za to oživit si znalosti o tom, z čeho dnešní „globalizované“ muslimské putování vzešlo a na jakou tradici se tu vlastně navazuje.

Černý kámen ve hře

Praktikování velké muslimské pouti, arabsky hadždž, zavádějí koránské verše, časově řazené do tzv. medínského období v životě proroka islámu Muhammada, za něž se označují léta 622-632. Jde o periodu, počínající odchodem či útěkem islámského proroka z Mekky, kde zakladatel islámu nenašel pochopení pro své zvěstovatelské poslání, do Medíny, tehdy zvané Jathrib. Pozvaly ho tam místní kmeny. Nabídly mu, aby se stal soudcem v jejich opakujících se vzájemných sporech. Zakladatel islámu tuto úlohu přijal výměnou za slib hostitelů nestavět novému náboženskému učení překážky. Ve vývoji mladého náboženství to byl důležitý, ba zásadní přelom. Odchodem z Mekky, arabsky hidžra, dali oddaní stoupenci Muhammadova učení najevo rozchod z bezvěreckou a nábožensky laxní mekkánskou společnosti. Od tohoto okamžiku se odvíjí formování obce muslimských věřících v praxi a v každodennosti a hidžrou vstupuje v platnost čas islámské éry.

Pouť v náboženským smyslu nebyla v prostředí staré Arábie ničím neznámým. Pohanští Arabové, dokonce i křesťané mezi Araby, putovali každoročně ke svatyním v Mekce a okolí. Patřilo k tomu i obcházení krychlové stavby zvané Kaaba, do níž je zazděn nejposvátnější prvek svatyně, tzv. Černý kámen, patrně nějaký meteorit viditelný jen dvourozměrně, o velikosti 90x60 cm. Další pouťové rituály se provozovaly na plošině zvané Arafát, vzdálené asi dvacet kilometrů východně od Mekky.

O staroarabských poutních rituálech i jejich smyslu nevíme dnes prakticky nic. Pouze odhadujeme, že pohanští Arabové se klaněli mnoha bohům, jejichž podoby a něco bližšího o nich neznáme. Smyslem tohoto uctívání bylo nejspíše získat výměnou za náležitou obřadnost a pokoru příznivou boží přímluvu. Mohla se týkat zdraví, přízně počasí, početného a zdravého stádo, prosperity v obchodování, případně i vítězství nad nepřáteli. Předpokládá se, že poutníci se chovali více méně obdobně, jak se do děje při poutích do Mekky dodnes. Do stavu žádoucí svátečnosti se uváděli jednak tím, že si oholili hlavu, provedli tělesnou očistu, oblékli na sebe rituální roucho, při čemž pronášely patřičně pobožné výroky. Obcházeli posléze Kaabu a prováděli zvířecí oběť.

Abraham putuje do Mekky

Mladá muslimská komunita v Medíně přijala zprvu rituály po vzoru judaismu: modlení směrem k Jeruzalému, půst od desátého dne prvního měsíce roku nazývaný Jom Kippur. Okolo roku 624 dochází ke zlomu. Dovršuje se proces rituálního „osamostatnění“. Směr modlitby se orientuje ke Kaabě v Mekce, zavádí se půst v devátém měsíci lunárního kalendáře zvaném „ramadán“ a do rituálních praktik je zahrnuta „pouť do Mekky“. Jedná se o akt, znamenající přechod islámu z dětského věku do dospělosti. Islám opouští koleje judaismu i křesťanství a stává se náboženství zcela samostatným, pevně zasazeným do kulturní půdy Arábie.

Základním prvkem tohoto obratu je připojení mekské svatyně k abrahamské tradici. Izmael, první syna Abrahama, se údajně usadil v Hidžázu, na západě Arabského poloostrova. Tam ho měl navštívit, jak tvrdí korán, jeho otec a oba pak prý společně zbudovali „al-bajt“, chrám, čili Kaabu. (viz Korán, 2,125) O spojení Abrahama s Mekkou nenajdeme ve Starém zákoně žádnou zmínku. Koránské tvrzení je jedinou oporu s veledůležitým dopadem. Abraham je vlastně prvním muslimským poutníkem v dějinách.

Uvedená historka dává najevo dvě zásadní roztržky. S pohanskou, předislámskou Arábií a s biblickými monoteismy. Předislámský hadždž určený pohanským božkům Arábie se v optice koránu stává úchylkou, zfalšováním původního monoteistického kultu, který ustavil na boží příkaz Abraham, praotec všech Arabů (viz Korán, 22, 25-30). Pohanské rituály jsou takto redukovány na zdegenerované překroucení výchozího kultu a pozbývají sebemenší oprávněnost.

Privilegovaný islám

Tvrzení o centrálnosti „Chrámu“ v Mekce podtrhuje privilegovanost islámu vůči judaismu a křesťanství. Podle tohoto výkladu nachází islám svůj zdroj u samotného Abrahama. Časovou přesmyčkou k Abrahamovi se islám jako radikální „odevzdanost“ božím příkazům dostává historicky před judaismus a křesťanství, z nichž se stávají náboženství zaostávající, ba dokonce na scestí od vlastních zdrojů.

V koránu se dokonce tvrdí, že „prvním chrámem, který pro lidstvo byl založen, byl ten, jenž v Mekce stojí“ (viz Korán, 3,96). Jedná se o závažný výrok, neboť Kaabě přisuzuje postavení nejstarší svatyně v lidských dějinách, předcházející všechna ostatní kultovní místa, Jeruzalém nevyjímaje. To může být agumentem pro ty, kteří zpochybňují centrální pozici posvátného města „Svaté země“, Jeruzaléma, v palestinské národní mytologii. Ta naopak klade důraz na koránskou historku o zázračné „noční cestě“ proroka islámu z Mekky do Jeruzaléma (viz Korán, 17 „Noční cesta“), jež byla navíc spojena s údajným výstupem Muhammada do nebe (mi´rádž).

Řešení lze najít v časové sledu koránských súr. „Noční cesta“ je starší a pochází z mekkánského období, kdy Muhammad ještě koketoval s myšlenkou shody islámu s judaismem a křesťanstvím. Důraz na prapůvodnost Kaaby se objevuje v mladší vrstvě koránu z medínského období, kdy prorok islámu své náboženství osamostatňuje a zcela odpojuje od judaismu a křesťanství. Potřebuje, aby muslimové v těchto vyznáních spatřovali jasnou úchylku od abrahamské tradice. Proto tuto tradici, kterou známe jako „starozákonní“, jednak islamizuje a jednak arabizuje.

Pozdější legendy dále prohlubují prastarost Kaaby. Tvrdí se v nich, že „Černý kámen“, zasazený zdi mekské svatyně, pochází z ráje, odkud ho přinesl Adam, a pak prý také přežil pohromu v podobě potopy světa.

Dotek transcendence

Korán neobsahuje mnoho podrobností ohledně rituálů během pouti. Dá se z toho soudit, že předislámské zvyklosti, známé součásníků koránských zjevení, byly převzaty jako celek. V koránském textu jsou zmínky o uctívání míst, o procesí kolem Kaaby, o posvátných bodech na poutní trase s názvy as-Safá a al-Marwa, o zastávce na Arafátu a běhu odtud směrem k Muzdalifě. Uvádí se rozdíl mezi „velkou“ poutí, hadždž, jež se odehrává v přesně stanovených dnech měsíce dhú ´l-hidždža, a „malou“ poutí, ´umra, kterou lze vykonat kdykoliv. Pokaždé se těmto aktům přisuzuje „abrahamský“ původ a smysl. Za odsouzenihodné projevy uctívání se pokládá „pískání a tleskání dlaněmi“ (viz Korán, 8,35).

Muslimové se zmocnili Mekky v roce 630. Podle zpráv kronikářů se tehdy kolem Kaaby nacházelo na třistašedesát rozmanitých bůžků. Všechny tyto pohanské idoly byly zničeny a poutě jejich vyznavačů zakázány. Podle tvrzení sběratelů tradic vykonal Muhammad krátce před smrtí „pouť na rozloučenou“, jež se stala předlohou pro poutní rituály.

Pouť, hadždž, začíná v Mekce sedmý den měsíce dhú ´l-hidždža a vrcholí devátý den na planině Arafát. Desátý den se v místě zvané al-Miná odehrává akt obětování beranů jako vzpomínka na akt provedený rukou biblického Abrahama po té, kdy mu Hospodin přikázal ušetřit život syna. Všichni muslimové světa se tímto způsobem přihlašují k abrahamské tradici poslušnosti Bohu a odevzdanosti do jeho vůle. Po staletí neměnný rituál pouti posiluje u účastníků přesvědčení o nadčasovosti islámské zvěsti a dává jim jakýsi pocit, že se na okamžik dotkli transcendence.

Islamizovat modernitu?

Velká pouť se pokládá za povinnost pro každého muslima, jehož majetkové možnosti a fyzické síly dovolují putování podstoupit. Jedná se o záležitost váženou a vyvolávající hlubokou věroučnou horlivost. Setkání muslimů ze všech koutů světa na jednom místě ve stejnou chvíli vzbuzuje silné emoce a stmeluje, byť zpravidla jen na okamžik, celosvětovou muslimskou komunitu.
Historie muslimské pouti do Mekky ukazuje způsob, jak zakladatel islámu geniálně zvládl islamizování starobylosti. Uvedl vyznavače islámu do role pravých dědicům tradice Abrahama a jeho oběť připoutal ke svatyni Kaaba v Mekce. Tím si otevřel cestu k převzetí předislámské poutní zvyklosti do rámce islámských rituálů.

Muhammadův věroučný veletoč může být současným muslimům inspirací k islamizování modernity. Mnozí to už pochopili. Namísto modernizace islámu islamizují modernitu. Možná je to jen slovní hříčka, dovolující tvrdit, že islám je nezměnitelný, ale novoty může příjmout, když je „islamizuje“. Stačí sledovat, jak to funguje v praxi.

Saúdskoarabské království již řadu let investuje nemalé prostředky do rozvoje infrastruktury a logistiky muslimské pouti tak, aby Mekka mohla v průběhu několika dní v roce přijímat další a nové miliony poutníků. Jako kdyby se země připravovala na vyčerpání ropných studní. Chytře k tomu využívá jednak svou roli ochránce posvátných míst islámu a jednak náboženskou horlivost muslimů, kterou již desítky let v celém světě podporuje. Post-ropná perioda bude žít z poutního průmyslu.

Tento příběh se dá vyprávět jako věroučná pohádka. Ropa je manou z nebes. Jejím prostřednictvím chce Alláh vyzkoušet „pravost“ těch, kteří jsou mu „odevzdáni“. Svádí k marnotratnému luxusu, láká do sebevražedné pasti džihádského šílenství, nabízí kouzlo náboženské ekonomiky... leč kdo ví, která „islamizace“ je ta pravá?