Převraty v arabsko-muslimském světě a smrt Ibn Ládina uzavřely historický cyklus zahájený 11. zářím 2001. Leč nejsou to jen tyto silné události, kterými nás minulý rok dosud provokuje a nutí k zamyšlení.


Patří sem rovněž krize eura, která pokročila až k riziku vyvolat novou velkou hospodářskou depresi. Jsou to ovšem i manifestace a stávky v řadě nových dynamicky se rozvíjejících zemích jako jsou Čína nebo Indonésie. Protestující tam požadují větší účast na výhodách a přednostech, které s sebou nese ekonomický rozvoj. Nejen snesitelnější pracovní podmínky, ale i lepší zákonodárství beroucí ohled k právům lidským a k ochraně životního prostředí.

Protesty roku 2011 mají na rozdíl od podzimu národů v roce 1989 rozličná zadání. Před dvaadvaceti lety se revoluce odehrávaly podle velice obdobných scénářů. Žádala se svoboda, demokracie a otevřená tržní ekonomika. Až na výjimky zůstávaly zcela stranou bezprostřední zájmy spojené s národní svébytností. Kupříkladu ve Střední Evropě nikdo nebral vážně ojedinělé hlasy, které tvrdily, že změna poválečných poměrů oživí německou otázku a následně otázku suverenity jednotlivých středoevropských národních států.

Soudobá vlna protestů postrádá podobnou jednotu tužeb a cílů. V hospodářsky rozvinutém světě vyvolává nespokojenost růst nezaměstnanosti, slábnutí kupní síly, obavy z budoucnosti. V jistých vrstvách tamních společností se šíří pocit deklasování, vyřazovaní, přehlížení ze strany elit držích politickou moc. Je to živná půda názorových proudů národovecko-populistických, něco po vzoru amerického hnutí Tea Party, anebo živelnosti „rozhořčených“ typu Occupy Wall Street. Analogická protestní hnutí, reagující na kupení neřešených problémů, na jakousi lhostejnost vládnoucích politických elit, na stále křiklavější nespravedlnost v odměňování práce, apod. se objevují v Evropě a Izraeli. Aktéři těchto hnutí „rozhořčených“ hovoří často o technokratizaci politické moci, o jejím pohrdání občany, o oslabování demokracie. Hlásí se o právo zasahovat do věcí veřejných, volají po přímé demokracii a občanské společnosti.

V arabsko-muslimském světě jde o něco jiného. V návaznosti na výbuchy nespokojenosti v Íránu v roce 2009 se z nenápadných počátků náhle zmobilizovala arabská mládež. A otevřeně deklaruje své znechucení existující politickou mocí v arabském světě, zcela hluché k realitám života. Bez bázně vystupuje s požadavkem nápravy stavu, který nutí většinu populace žít bídně a nedůstojně. Po úspěšných zvratech režimů v Túnisku a Egyptě došlo nakonec i na svobodné volby. Vítězství islamistických stran, stejně jako nejasný konec občanské války v Libyi, vyvolaly rozpaky. A signalizují navrstvenost jistých resentimentů z minulosti (evropská kolonizace) a uhranutost islámem, postihující nemalou část společnosti. Plyne z toho momentálně závěr, že požadavky politické svobody a demokracie nutně neústí do přímé návaznosti nových poměrů na vzory demokracie západní.

K výbuchům nespokojenosti dochází nyní již pravidelně v Číně. Jejich aktéři žádají nejen vyšší platy a zlepšení pracovních podmínek. Poukazují rovněž na přetrvávající korupci ve veřejné správě. V Rusku se koncem roku mobilizovala v překvapivě značné síle velká města. Tato „rozhořčení“ směřuje proti volebním podvodům a podezírá a odmítá provázanost oligarchů s politickou mocí, které přijal a posvěcuje Vladimír Putin.

Přes odlišné příčiny nelze současným vzpourám a revoltám upřít jeden společný rys. Dalo by se mluvit o „revoluci středních tříd“. Není to třídní boj zoufalých proletářů, kteří by snad chtěli převrátit svět z hlavy na nohy, není to vzpoura otroků kapitálu, kteří se ztrácejí v odcizené práci. Jedná se o spontánní občanská hnutí nápravy, sociálně zakotvená v mezivrstvě, ve střední vrstvě, mezi přímými výrobci a manažéry. V úvahách o povaze a smyslu protestní vlny procházející světem je třeba tomuto společenskému segmentu věnovat pozornost. Už také proto, že v kleštích, které stále citelněji svírají současnou demokracii a jejichž jedno rameno tvoří národovecký populismus a druhé technokratismus, stojí před středními třídami dvě volby: stát se nepřáteli demokracie nebo naopak jejími obránci.

V zemích světového Jihu vyšla díky globalizaci z permanentní chudoby více jak miliarda osob. Tato masa dnes tvoří novou střední třídu. Jedná se o třídu mladé, městské, vzdělané populace, otevřené vůči světu a představující klíčovou vrstvu rozvoje. Stále méně snáší pokořování, nerovnosti a nespravedlnosti, kterými se vyznačují autoritativní a zkorumpované režimy. Kritizuje absenci právního státu a brání se dohledu, který na ni uvalují úřady.

Odmítá pseudokoncensus, který nabídly své populaci čínské úřady. Ano, dáme vám internet a přístup na sociální sítě, ale jejich kontroly se nevzdáme. Podrážděně reaguje na snahy režimů od Egypta přes Írán až k Rusku blokovat citlivé stránky virtuální komunikace. Internet a sociální sítě se pro tuto třidu staly symbolem její emancipace a nástrojem její mobilizace. Necítí se už zavázána dodržovat dosavadní dohodu mezi moci a populaci spojující diktaturu, stabilitu a rozvoj. Ani ji nutně nelákají všechny západní hodnoty.

Oproti dynamické nové střední třídě Jihu ztrácejí staré jistoty tradiční střední třídy rozvinuté části světa, dědicové průmyslové společnosti a ochranářského státu blahobytu. Ve Spojených státech to má dopad na celistvost národa. V současnosti se tam vede nebývalé tvrdý spor o instituce a interpretaci ústavy. Narůstá pokušení izolovat se. V Evropě se objevují a sílí tendence národoveckého populismu. Hlasy zpochybňující šedesát let evropské integrace se množí.

Z toho vření uvnitř středních tříd světa zřejmě nevznikne okamžitě nějaká planetární střední třída. A nepovstane z toho ani síla, která by si vynutila vznik nových světových institucí a nová společná pravidla. Dnes by se její aktéři možná ani neshodli na něčem základním. Některé vábí národovecké zanícení, ochranářství a chtějí se bráním před přívalem cizího. Jiní stavějí do popředí náboženskou identitu a v nástupu islamistických stran v muslimském světě spatřují správnou cestu, nikoliv možné nebezpečí.

Přesto se osud globalizace bude odvíjet kolem středních tříd. Pokud získá převahu z jedné strany touha po revanši na světovém Jihu a ze strany druhé překročí únosnou mez strach a obavy světového Severu, globalizace bude poražena. Obdobně jako se to stalo v roce 1914 pod tlakem soupeřících evropských nacionalismů. Je však možné, že právní stát a udržitelné systémy sociální ochrany se podaří na světovém Jihu prosadit a zavést. A vyspělá demokracie světového Severu nezcepení obavou z reforem a nevzdá se svobody jako výrazu lidské důstojnosti a hodnoty mravní. Pak by se mohly dnešní protiklady a nesmiřitelnosti otupit. Možná dojde i na zrod politické vrstvy, která dnešnímu světu chybí a bez níž nelze vyváženě a sladěně zvládat systémová rizika 21. století.