Muslimové nedají dopustit na svůj korán a přistupují k němu s velkou vážností a úctou. Z koránu se poslední desetiletí stává citlivé téma, přesahující rámec racionální debaty o náboženství a kultuře.



Nedotknutelnost koránu probouzí emoce i nenávist. Jednak těch, kteří chtějí islám a muslimy provokovat, potupit, zesměšnit, pokořit. Jednak těch, kteří zneužívají muslimskou citlivost a chápou se koránu jako prostředku, jehož prostřednictvím iniciují a povzbuzují pobouření, rozhořčení a hysterii v muslimských řadách s politickým podtextem.

V reakcích čtenářů pod mými články se objevilo podezření, že arabisté a znalci islámu, neříkají veřejnosti o islámu celou pravdu. Zamlčování se snad dokonce mělo stát jakýmsi modem operandi moderní předovýchodní orientalistiky. Z jedné strany pochopitelným a z druhé skandálním. Koránské výroky, které vyvolávají pohoršení nemuslimů svoji explicitní nevraživostí vůči bězvěrcům, jinověrcům, nedostatečně submisivním ženám, předpisováním tělesných trestů, souhlasem s otroctvím apod., se už zavedly jako pádný argumentační klacek. Nejen na muslimy. Dopadá i na ty, kteří o islámu píší a snaží se ho bez jakýchkoliv vedlejších úmyslů vysvětlovat jako historický a náboženský fenomén. V jejich případě funguje onen klacek dokonce dvojsečně. Zkoumat a rozebírat korán vědeckými metodami považují mnozí z muslimů za něco nepřípustného, svatokrádežného, ba trestuhodného.

Úzkostlivý, pietistický postoj k islámskému „božímu slovu“ není zcela monolitní a výzkum koránu nemusí být i v muslimském prostředí zcela nedotknutelným taboo. Neobejde se to bez osobní odvahy, jak po pravdě konstatuje komentátor v týdeníku The Economist v článku Na počátku byla slova z konce minulého roku.

My nemuslimové pohlížíme na muslimy s jistým údivem. Zuby nechty se drží nezměnitelného sledu slov a činí to mnohdy tak neohrabaně, že při svém odmítání cokoliv v koránu změnit se dokážou dostat až na pozici popírání smyslu víry v Boha. Aby bylo jasno, o co jde, připomínám, že lpění na textu dodává rozhodnost islamistickým extrémistům. Z poslední doby je to kupříkladu hnutí Boko Haram, vypalující křesťanské svatyně v Nigérii. Horké hlavy mohou nalézt v koránu pasáže, které považují za ospravedlnění páchaných násilností.

Aktuální je aféra s korány v Afghánistánu, které byly spáleny americkými vojáky. Mělo se jednat o výtisky sloužící afghánským vězněným islamistů k předávání informací a zpráv. V tomto případě zase působí přepjatá citlivost na zbožněný objekt, který na první pohled není víc než obyčejná kniha. Povaluje-li se na nějakém zastrčeném knižním regálu, nikoho neprovokuje. Sáhne-li na něj neuctivá ruka nemuslima, je z toho zločin.

Násilnické pasáže neobsahuje jen korán. Nalézají se v základních textech křesťanství, judaismus a mnoha dalších náboženství. Na dosah těchto náboženských přesvědčení se ovšem také rozvíjí tradice objasňující a vysvětlující radikálně formulované výroky a verše posvátných textů. Zpravidla se tak děje jejich uvádění do patřičného historického kontextu nebo jejich spojováním s určitou konkrétní situací. Například často uváděný koránský příkaz „zabíjej nevěřícího, kdekoliv ho najdeš“ je vztahován ke zkušenosti prvních muslimů. Uzavírali příměří s pohanskými kmeny, leč tyto dohody byly ze strany nemuslimů nezřídka porušovány. Hněv muslimů vyvolaný takovými zradami dostává dobovým zarámováním racionální výklad, i když z dnešního hlediska těžko přijatelný. Pokud se ovšem bude trvat na nadčasovém významu „božího slova“ bez rozdílu, mohou se takové a podobné nenávistné a hněvivé výkřiky z koránu měnit v trvale platné a kdykoliv použitelné fanatizující příkazy.

Otázkou je, do jaké míry a zda vůbec je takový racionálně pojatý rozbor posvátného psaní pro věřící přípustný. Tady se náhle se vynořuje velký rozdíl mezi islámem a většinou ostatních náboženských vyznání. Kromě krátké periody mezi 9. a 10. stoletím a s výjimkou hrstky moderních liberálů mezi muslimy trvají vyznavači islámu na tom, že korán se zásadně liší od všech ostatních zápisů transcendentní komunikace pozemského s nebeským. Pro korán, chápaný jako poslední v řadě zjevením určených člověku, neplatí pozemská kritéria, tedy zásady platné pro svět stvořeného. Korán nebyl stvořen, je věčný. Jedná se tím pádem o jsoucno obklopené podstatně odlišnými nároky a interpretačními překážkami, než jaké zpravidla uplatňují ostatní vyznání na své posvátné texty.

Vykládát korán, vysvětlován ho, je podle muslimů možné, ale za předpokladu, že se tak děje z pozice víry a věřících. Nic, co je v koránském textu obsaženo, nelze opomenout, vyloučit. Interpretace islámu a výklad jeho dějin je úkolem příslušící výhradně muslimům. Pokud tak činí nemuslimové, provozují tzv. orientalismus, jinými slovy praktikují ideologizaci islámu a veškeré jeho tradice v duchu „koloniální arogance“, tedy cosi apriori tendečního.

Navzdory výhradám ze strany islámu a muslimů se v tichosti odbývá na půdě západního bádání soustavný proces dešifrování koránského text v záběru historiografickém, literárním a jazykovém a korán se rozebírá nejen z pozice úzce náboženské. Dělo se tak, jak uvádí britský The Economist, kupříkladu při loňské listopadové konferenci pořádáné na londýnské universitě ve School of Oriental and African Studies.

Mezi účastníky bylo několik muslimů, z diskutujících pak jeden turecký profesor a jeden íránský badatel. Převažovali nemuslimové, pohlížející na korán jako na jakýkoliv jiný psaný text, tedy jako na literní projev, jehož evoluci lze sledovat srovnávání rozličných verzí. Nové techniky, kupříkladu užití digitální fotografie, pomáhají porovnávat přesněji odchylky a dávat dohromady mozaiku z drobných jednotlivostí a zlomků. Účastníci se v zásadě shodli na tom, že metody používané na analýzu Homéra či starých germamských mýtu mohou osvětlit i korán.

Evropští badatelé pracují usilovně s cílem zjistit pomocí srovnávání existujících rukopisů uložených ve velkých evropských knihovnách, jak a kdy byla psaná podoba koránu standarizována. Americká bádání se zase ubírají cestou napojování koránu na znalosti získávané z jiných pramenů, vypovídajících o politických a společenských událostech. V muslimských zemích je bádání o koránu značně limitováno a lze tvrdit, že dnes v Karáčí nebo Káhiře je jakákoliv otevřená diskuse o koránu sotva myslitelná. Muslimové, kteří vyjadřují jiný názor na korán, než oficiální náboženské autority, riskují nejen vědeckou kariéru, leč leckdy i život. Egyptský zastánce liberální interpretace koránu Nasr Abú Zajd byl označen za odpadlíka, násilně rozveden a přinucen k emigraci, v níž v roce 2010 zemřel. Rozmach islamismu v Egyptě nedává alternativním interpretacím koránu do budoucna prozatím vyhlídky na lepší perspektivy.

Většina muslimských dětí slyší, že jim stačí o původu koránu vědět jediné: Jedná se o „boží slovo“, které bylo proroku Muhammadovi nadiktováno během 23 let andělem Gabrielem. Leč islám by měl dokázat říkat více. Obeznámený vypravěč poví, jak třetí chalífa Osmán (Uthmán ibn ´Affán, vládl v letech 644-656) zjistil, že koluje několik zápisů boží zvěsti. Nařídil přezkoumat existující verze, určit jedinou platnou a ostatní zničit. Také nemuslimští znalci snášejí důkazy o záměrném, i když nikoliv zcela úspěšném úsilí muslimských autorit minulosti prosadit jedinou oficiálně paltnou verzi koránu. Přetrvávající odchylky nejsou malicherné. Tečky nad a pod arabskými písmeny dokáží měnit tenzi nebo slovesnou osobu. Poukazuje na to Keith Small v knize „Textová kritika a rukopisy koránu“, kde mimo jiné také tvrdí, že snaha kodifikovat jedinou verzi koránu nebyla jednorázová, nýbrž se jednalo o dlouhodobý proces. Trval prý ještě čtyři století po zavraždění chalífy Osmána, který se standardizací koránu přišel jako první.

Vzruch vyvolal výzkum koránských zápisů nalezených v Jemenu v roce 1972. První analýzy snímků těchto záznamů vedly k názoru, že by některé mohly pocházet z doby před první velkou standardizací koránu. Bádání se provádělo v Německu, nikoliv v Jemenu. Nepřekvapuje, že něco ze starších zápisů přežilo Osmánovu normovací kampaň. Sama islámská tradice uvádí, že sám prorok Muhammadovi připouštěl existenci několika verzí koránu, tehdy ještě přenášených zhusta jen ústně, které se údajně nijak podstatně nelišily.

Turecko a Írán stojí v popředí muslimských zemí, kde je možné, alespoň na akademické půdě, hovořit o evoluci koránského textu. Sekulární ústava v Turecku dosud brání svobodu bádání. University v Ankaře a Istanbulu zůstavají zatím věrny racionalistickému duchu nenáboženské republiky. Islamistický tón současné turecké vládní reprezentace nachází ozvěnu spíše na nově vznikajících školách.

V případě Íránu platí, že tamní prostředí je otevřenější koránskému bádání než prostředí arabských zemí. Souvisí to s tím, že tamní šíitský islám chápe teologii nikoliv jako uzavřenou důkazovou dogmatiku, nýbrž jako soustavnou a vyvíjející se interpretaci posvátných textů. Někteří šíitští učenci dokonce tvrdí, že roztržka mezi sunnou a šíou v islámu měla sice politickou podobu ve střetu o pojetí nástupnictví v čele muslimské obce (pokrevní pouto nebo mocenská pozice?), leč podstatnější měl být spor o text koránu.

Takový názor zřejmě přehání a většina šíitských muslimů by asi řekla, že něco takového rozpor mezi sunnity a šíity spíše prohlubuje namísto toho, co je žádoucí, totiž aby se věřící obou větví islámu sbližovali. Íránští šíitští duchovní jsou víceméně jednotni v názoru na korán. Text, který je nyní běžně k dispozici, je skutečně to, co bylo prorokovi islámu sděleno. Nějaké liberálnější diskusi nejsou ani šíitští muslimové příliš nakloněni. Je tudíž mylné si představovat, že islám vykročil nebo prokazuje tendenci vykročit na cestu změny v něco na způsob liberálního křesťanství. To znamená přistupovat k posvátnému textu jako užitečnému, nikoliv však neomylnému pomocníkovi víry.

„Pokud řekneš, že korán je lidský text, přestáváš být muslimem“, tvrdí turecký esejista Mustafa Akyol. Skrze tradice (hadís), hovořící o Muhammadově životě, proniká do islámu pružnost. Něco může být vyřazeno jako chybné a přežilé. Ale z koránu samotného nemůže být vyřazeno nic.

Některé postoje lze přesto změnit nebo odstranit, soudí Mustafa Akyol v knize „Islám bez extrémů“. Uvádí otroctví jako příklad takové otázky, v níž lze chápání koránského textu posunout. Korán připouští osvobození otroků, ale nežádá zrušení otrokářské praxe. „Znamená to, že Alláh přimhuřuje oči nad otrokářstvím nebo že Alláh mluvil v rámci lidských pozemských norem platících v 7. století, které však mohou být časem změněny?“

Zřejmě by se našlo několik muslimských teologů, kteří se přikloní na stranu druhého výkladu. Není na tom nic divného. Křesťané došli ke stejným závěrům, když si lámali hlavu, co dělat s některými výroky sv. Pavla. Islám, nikoliv nepodobně křesťanství, nabízí tvrdost a nepružnost těm ze svých věřících, kteří po něčem takovém touží. Leč nelze popřít, že ponechává prostor i těm, kteří jsou schopni nalézt a obhájit jemně rozdílná stanoviska. Je to pojistka, dovolující smiřovat nezměnitelný korán s měnícím se světem. Selže-li, násilí a krveprolévání je na dosah.

Přes zmíněnou pojistku nese v sobě zásada věčného a nezměnitelného koránu nepřehlédnutelné riziko. Sází na víru, na jistotu přijatou spíše vůlí než rozumem, sází na vášnivé lnutí k něčemu, co je dáno k věření a co zbavuje nepříjemného úkolu soustavně hledat a zkoušet. Dává muslimovi jistotu, že nepotřebuje víc než memorovat a papouškovat koránské verše. Stačí to ale k životu? Není v tomto spolehnutí se na korán obsažen vlastně pesimistický názor, že je marná veškerá iniciativa a že je zbytečné hledat cokoliv jiného a lepšího a tvořit cokoliv nové? Že je marné a beznadějné veškeré lidské pachtění? Dá se na takovém předpokladu postavit cenná a kladná víra?

A tady musím přiznat, že mi na princip věčného a nezměnitelného koránu vadí nejvíce jeho sice nevyslovená, leč přítomná abdikace na poznávání, na vzdělanost, na kulturu. Víra, která je ochotna se vzdávat vzdělanosti a kultury, je buď aktem osobního zoufalství nad nicotou všeho, anebo projevem pudového, zaslepeného a v podstatě destruktivního barbarství. V možnosti takové úchylky spatřuji největší slabinu úzkostlivého dožadování se nezměnitelnosti koránu a alibistického odvolávání se na jeho věčnost.

Volání po demokracii v nemalé části muslimského světě, kterého jsme již rok svědky, je sice především politické, ale nemůže vynechat celkovou společenské atmosféru v dotčených zemích. Politická demokracie, pokud se prosadí, nutně povede v dlouhodobé perspektivě k nějaké formě otevřené společnosti, i když za cenu nemalých protitlaků konzervativců a moralistů, k čemuž dnes nepochybně nahrává popularita a móda islamismu, byť s adjektivem umírněný. Nepochybně přitom vyjde na povrch nově i spor o nezměnitelnost koránu, o jeho nedotknutelnost. Jak v otevírající se společnosti takovou nedotknutelnost garantovat? Zbožným konformismem, právními sankcemi, represí? Zůstane zbožnost muslimů natolik neochvějná, že nepřipustí, aby individuální svoboda narušila zásadu nezměnitelnosti a nedotknutelnosti koránu? Anebo muslimové ztratí obavu ze svobody a najdou odvahu hledat nezměnitelnost koránu v něčem zcela jiném než v nedotknutelné, slepě a bezhlavě zavazující všeplatnosti stávajícího zápisu „božího slova“?