Dělat vědu je dnes méně náročné, než na ni najít peníze. Většina současných badatelů musí věnovat nemalou část svého pracovního času shánění finančních prostředků.



„Udělat film je snazší, než získat peníze k jeho financování“. Výrok jedné francouzské filmařky se dá bez uzardění vztáhnout nejen na aktuální realitu umělecké, ale i vědecké práce. Dělat vědu je dnes méně náročné, než na ni najít peníze. Většina současných badatelů musí věnovat nemalou část svého pracovního času shánění finančních prostředků. Rozesílají na všechny strany žádosti o granty, usilují o dotace, hledají mecenáše. Žádný vědní obor není ušetřen. V oblasti tzv. tvrdých věd exaktních je to oproti vědám měkkým humanitním asi snazší s ohledem na možnosti, které jim dává širší škála praktických aplikací, leč konkurence v nich vládnoucí je podle všeho o to více nemilosrdná.

Bez růžových brýlí je nutné pohlédnout na dobovou skutečnost. Finanční, potažmo tržní hledisko, vědecké bádání neobchází a nešetří. A protože peníze dělají peníze, musí badatel myslet na to, jak prokáže svému donátorovi výslednost a užitečnost investice. Není-li přímo nucen a žádán, aby výsledky bádání přinášely finančně vyčíslitelný zisk.

Námitka, že procentuální podíl z HDP vydávaný státem na školství a vědu přece patří ke kritériím určujícím vyspělost země podle měřítek uplatňovaných kupříkladu mezinárodní Organizací pro ekonomickou spolupráci a rozvoj OECD, je oprávněná. Stává se důležitým argumentem ve chvílích, kdy tok veřejných peněz do naší vědy stagnuje či dokonce slábne. Svou nezanedbatelnou váhu má i přínos poznávání a badatelské práce k šíření a posilování všeobecného kulturního rozhledu a úrovně veřejnosti. O této společensko-kulturní hodnotě vědy není sporu, byť v hodnocení konkrétních vkladů na tuto položku nikdy nenastává úplná shoda.

Navzdory všemu vnějšímu, co výzkumu brání nebo mu naopak napomáhá, bude ve vědě vždy platit, že o výsledcích bádání rozhoduje v konečném součtu vedle badatelské kvality úroveň lidská a morální panující ve vědecké obci obecně a v jednotlivých oborech zvláště. Vnější tlaky jsou zajisté nevýhodou, ale rozhodující jsou osobnosti a odhodlání aktérů vědy a výzkumu nenechat se unášet proudem a dokázat mobilizovat své vnitřní síly. U nás máme nemalé zkušenosti s tlaky ideologickými, nyní se musíme učit žít s tlaky finančními.

Napadá mě příklad, který by mohl sloužit za jistý model. Před šedesáti lety se podařilo sinologovi akademiku Jaroslavu Průškovi přesvědčit tehdejšího vrchního stranického ideologa Václava Kopeckého, že komunistická Čína má velkou budoucnost a že proto stojí za to, aby se u nás začala masově provozovat sinologie. Do deseti let byl efekt tohoto kroku znát. V 60. letech 20. století se Praha stala centrem sinologického bádání, kam se sjížděli badatelé z celého světa. Unikátní čínská knihovna, kterou se podařilo během jednoho desetiletí v pražském Orientálním ústavu zorganizovat, poskytovala Západu okno do jinak izolované a uzavřené Číny.

Současná krize orientalistiky – jejím aktuálním projevem jsou obavy o budoucnost Orientálního ústavu, instituce se ctihodnou tradicí, k jejímuž založení dal podnět T.G. Masaryk - není ničím novým. Při veškerém respektu k dosaženému je nutné přiznat pravou podstatu malé nebo nedostatečné vědní a poznávací funkčnosti daného oboru. Vychází z přetrvávající pohodlnosti výzkumníků, kteří stereotypně a bez sebemenší invence přijímají roli pasivních údržbářů zakonzervované banky informací o minulosti světa a kultur nacházejících se na východ od Evropy. Tito sebestřední, do sebe zahledění „strážci ohně“ sázejí na to, že čím méně se o nich ví, čím méně jsou vidět, tím lépe. Pokud je však víření doby čas od času vynese proti jejich vůli do centra pozornosti, riskují, že jejich snažení bude rázem znehodnoceno, ne-li zesměšněno. Jsou chvíle, kdy veřejnosti nelze vyčítat, že nectí učenost.

Neochota či neschopnost pochopit, že vědecké bádání se neobejde bez anticipace, bez definování výzev, které přináší doba a vývoj, bez soustavného promýšlení interakce samotného rozvoje oboru a požadavků okolní reality, je hlavní brzdou k překonání krize a stagnace české orientalistiky. Neméně jako neodvaha zkoušet jiné a nové cesty a postupy. Sebelepší organizační systém a sebevíce peněz nestačí, chybí-li lidsky a morálně kvalitní jedinci a osobnosti.

Můžeme se bavit představou, že nějaký bohatý český mecenáš se zamiluje třeba do pohádek Tisíce a jedné noci a začne podporovat orientalistická bádání. A že místo tenisu, golfu nebo jiné zábavy těla dokáže dát přednost hltání knížek našich orientalistů, očekávaje přitom nedočkavě každý příští výtisk Nového Orientu či Archivu orientálního. Bylo by to krásné, ale je to jen sen. Anebo stejná fantazie, jako že většina Čechů půjde někdy v budoucnu raději na Prodanou nevěstu než na hokej. Jsou věci, které se nikdy nestatnou a proto je nesmysl, ba hloupost s nimi tak či onak počítat.

Aby se za patnáct let nemluvilo o orientalistickém bádání v rámci české vědy s despektem, aby se zahnala hrozba zániku jeho institucionální formy jako přežilé a bezcenné starožitnosti, o to se musejí přičinit v prvé řadě badatelé samotní. Především na nich záleží, jak přínosný bude v následující periodě náš výzkum východních neevropských kultur a společností a zda své právo existovat uhájí. Změnit nepříznivou situaci v něco pozitivního, to není malá výzva. Držme palce, ať se objeví někdo, kdo k něčemu podobnému najde sílu a odvahu!


Psáno z podnětu iniciativy Česko hledá budoucnost viz: http://ceskohledabudoucnost.cz/index.php/cs/