Mladé džihádisty z Evropy a Středního východu nežene do řad bojovníků Islámského státu v Iráku a Levantě neboli Da´iš (ad-Dawlatu ´l-Islámíja fi ´l-´Iráq wa ´š-Šám) náboženství či představa spravedlivé společnosti. Není to poprvé v dějinách, kdy je mládež uhranuta násilím.


Da´iš se vydává za islámskou entitu reprezentující muslimy celého světa. Je to evidentně nesmysl, i když na svých černých praporech mává názvem „islámský stát“. Za prvořadý cíl Da´iš nepokládá bojovat s USA a Západem. Usiluje o islámský emírát na území arabského Blízkého východu. V tom je rozdíl od staršího výrazu islámského radikalismu al-Káidy. Zatímco „Základna“ snila o džihádu globalizovaném, Daiš vede džihád regionální.

Také organizačně se Da´iš liší od al-Káidy. Namísto káidské mlhoviny víceméně osamocených buněk a jednotlivců horizontálně se šířících po celém světě, má Da´iš vůdce, hierarchii velení a vystupuje jako celek organizačně strukturovaný. Radikální a islamisticko-militantní ráz organizace bude zřejmě povzbuzovat frakční soupeření o vliv a vnitřní třenice ohledně strategie a taktiky. Prozatím převládá dojem, že velení je jednotné.

Da´iš má kořeny v severozápadním Iráku, v oblasti obývané arabskými sunnity, kteří podporovali Saddáma Husajna. Tvořili jádro bývalé irácké armády a baasistické strany. Byli poraženi americkou operací. Kádr těchto profesionálních vojáků, kteří byli spíše baasisty, tedy iráckými arabskými nacionalisty, než islamisty, nepřestal toužit po pomstě. Anebo mu nové irácké vedení tvořené šíity nedalo šanci na pomstu zapomenout. Průlom Da´iš ze Sýrie na irácké území nabídl těmto lidem příležitost k tomu, aby uskutečnili svou odvetu. Začali se mstít svým šíitským a kurdským nepřátelům.

Leč pomsta se převrátila v barbarství. Jeho původci nejsou místní lidé. Barbarské činy se odehrávají v režii cizích dobrovolníků. A tady se objevuje něco nového. Elitní oddíly organizace Da´iš jsou tvořeny mládeží, polovinou přicházející z Evropy, polovinou z Blízkého a Středního východu. Právě oni řežou hlavy a páchají masakry. Na velení organizace Da´iš se nepodílejí. Slouží jako avantgarda, jako pěšáci, jako bojová elita. Barbarské činy jsou tedy dílem nikoliv domácích, nýbrž těch, kteří přišli odjinud.

Jde jednak o muslimy, kteří hledají příležitost podílet se na džihádu řekněme z náboženských důvodů, jednak jde o mladé lidí, kteří hledají v prvé řadě vzrušení a dobrodružství. Případně se takto snaží vyjádřit radikálně a s provokativní ostentantivností odpor k vlastní minulosti či stávajícím pořádkům.

Statistik uvádějí, že v řadách této mládeže je až 25% muslimských konvertitů. Nepřicházejí proto, že mají nějakou náboženskou zkušenost, nemají náboženské vzdělání a nenavštěvovali předtím dlouhodobě a pravidelně žádnou mešitu. Obrátili se více méně náhle. Existuje o tom již řada svědectví, která jsou podávána často s bezprostřední naivitou: „Náš synek byl přece tak hodný, spořádány, laskavý ke každému, nikdo o něm nemohl říci nic zlého .... atd.“

Leč asi se pozapomnělo na zkušenost s radikalizací mládeže před padesáti lety. Tehdy v 60. letech 20. století to byl maoismus, trockismus, Che Guevara, co mobilizovalo mládež Západu. Mladí lidé odcházeli do partyzánských válek s heslem „revoluce po celé Zemi“. O jakou revoluci šlo, to nerozhodovalo. Vietnam, Fidel Castro, čínská kulturní revoluce. Dnes představuje planetární revoluci džihád s velkým Dž. Jsou to velice podobné fascinace pro čisté násilí, vnímané romanticky, i když v praxi velmi krvavé a brutální.
Srovnávání extrémní levice s prodžihádistickým nadšením dneška nepřijmou patrně všichni. Ozvou se hlasy, že vzdor násilnickému pokušení byl před půl stoletím za takovou fascinací alespoň nějaký humanistický ideál, nějaká utopie lepší, spravedlivější společnosti, tedy něco, co se těžko hledá u těch, kteří se angažují pro Da´iš.

Leč i tehdy se dal humanismus těžko spojovat s Rudými Khmery nebo čínskou kulturní revolucí. Také se příliš romatizovaly figury typu Che Guevara. Jejich vojenské praktiky byly možná jen o něco méně brutální než jaké předvádějí džihádisté. Není také zcela pravdou, že západní mládež doby před padesáti lety byla fascinována představou utopické společnosti. Tak se jen navenek prezentovala oficiální motivace. Skutečná fascinace platila pro revoluci samotnou.

Současní mladí džihádisté se chovají ve své fascinaci násilím zřejmě jen více sebevražedně nebo milenaristicky (ergo konec světa se blíží, je třeba mu vyjít v ústrety). Nikdo nemluví o utopické představě islámské společnosti, kde vše bude dobře fungovat, o ráji na zemi a podobných věcech. Snaze pochopit nadšení pro džihádistické násilí u mládeže může pomoci i jeho porovnání s jinými formami nihilismu, které se dnes objevují mezi mládeží a které se mnohdy bráníme vidět jaksi přímo a bez vytáček.

Kupříkladu fenomén Columbine, případ prvního velkého masakru v americké škole spáchaného jedním ze studentů (duben 1999). Jak se ukazuje, nebyl to případ ojedinělý. Co předchází takovému násilnému aktu se opakuje. Pachatel nahraje předem video, na němž se odvolává pokud nikoliv přímo na ideologii, pak třeba na ideje kupříkladu satanistické, které směřují k oslavě sebevraždy. Násilníci zpravidla při své morbidní akci umírají, nezřídka vlastní rukou. Máme tu fascinaci stejného druhu, jakou lze sledovat u mladých džihádistů - násilí pod maskou. Radikalizace ve prospěch džihádu je generační projev, jehož jedním ze silných motivů, byť nikoliv jediným, je nihilismus.

Psychologové se shodují v názoru, že nelze jednoznačně vymezit profil mladého džihádisty. Jedná se o širší fenomén mládí, které se v daný moment ocitá v nějaké osobní roztržce s dosavadním životem, s rodinou, s okolním prostředím. Sebevražedné atentáty Palestinců v Izraeli jsou z jiného rodu. Palestinské rodiny jsou na své „mustašhidy“ – sebevražedné mučedníky, hrdé. Kontinuita s rodinou a okolím není těmito akty narušena. Mládež, která odchází bojovat za „islámský stát“, to je jiný případ. Bez ohledu nato, zda se jedná o rodilé muslimy nebo konvertity. Rodiny jsou zdrceny, nechápou jednání svých potomků, obracejí se na policii, hledají pomoc, vyčítají vládě, že nepodniká nic k ochraně jejich dětí. Nejde tedy o revoltu vycházející přímo a výhradně z muslimské populace, jedná se o jev širší, o výraz konfliktu u části mládeže, o radikální reakci na nespokojenost se sebou a svým okolím.

Co dělat s takovým mladistvým džihádismem? Má se mladým bránit, aby odcházeli lákáni džihádem? V Kanadě odebrali podezřelým pasy, aby nemohli cestovat. A oni pak spáchali atentát v Montrealu. Kdyby jim pasy zůstaly, odešli by bojovat do pouště. Ti, kteří o něco takového stojí, jsou snáze odhalitelní a když se vrátí, mohou být sledováni. Většinou se vracejí nikoliv proto, aby páchali atentáty. Vracejí se domů k mamince a tatínkovi, protože to tam s nimi špatně dopadlo. Z takových případů má vycházet kontrapropaganda vůči Da´iš. Propagační mašina „islámského státu“, která je velice rafinovaná a účinná, si žádá neméně obratnou protizbraň.