Zamyšlení nad pařížskými atentáty
Útok do řad Francouzů nepřišel v pátek 13. listopadu náhodou. V září 2014 vyzval Abú Muhammad al-Adnaní, mluvčí džihádistického hnutí Islámský stát k útokům na příslušníky Západu a to bez ohledu na to, kde se nacházejí. Doporučení vraždit lidi ze Západu se přitom týkalo zejména „nečistých a špatných Francouzů“. Hrozby na adresu Francie následně opakovali i ti, kteří odtud odešli za vidinou očistného džihádu do Sýrie.
Ve vzkazu adresovaném redakci listu Le Monde v lednu 2015 oznamoval Maxime Hauchard, mladík z Normandie, který se podílel na podřezávání zajatých syrských pilotů, že IS rozpoutá ve Francii peklo. Salim Benghalem, nejvýše postavený někdejší francouzský příslušník v hierarchii sektářských fanatiků, kterého se zatím marně snaží francouzské letecké údery odstranit, apeluje na příznivce džihádismu, aby neváhali vraždit své spoluobčany.
Výzva našla adresáty, kteří provedli útoky v Paříži počátkem letošního ledna. Tehdy zvolené cíle měly výraznou a jasnou symboliku. Redakce satirického časopisu Charlie Hebdo byla „islamofobní“, muslimští policisté, sloužící ve francouzských uniformách, byli „odpadlíky“, kupující v samoobsluze Hyper Cacher byli „židé“.
Po atentátech spáchaných druhý listopadových páteční večer v Paříži a v Saint Denis je zřejmé, že pro určení cíle džihádistů platí napříště to, co prohlásil Amedy Coulibaly během lednového zajetí rukojmích v židovské samoobsluze: každý občan, který platí daně, nese odpovědnost za činy své vlády. Jsou-li pak taková vláda a stát, který vede, pokládány za nepřátelské, je legitimní – podle prvoplánové logiky a sakralizované doslovnosti koránu - masakrovat a likvidovat jejich spojence a sluhy. Prolévání krve přestává být „harám“, zapovězené, a stává se „halál“, tedy je přípustné.
Sekta islamogangsterů bere boží jméno nadarmo a svévolně zachází se symboly islámu. Sází na duchaprosté prosté hlavy, v nichž soupeří utajovaná nenávist s pudem pomsty. Leč její strategie je vyčtená z té nejhorší historické zkušenosti moderních dějin. Od dvou totalitářských ideologií 20. století se liší hlavně tím, že pokládala za zbytečné ztrácet čas hledáním nějaké nové ideje. Chopila se starého náboženství a vyoperovala z něho pro své potřeby jeho nejbrutálnější tradice. Taktikou přitom zůstává v kolejích moderních totalitářů. Vytvářet chaos a vyvolat občanskou válku. Co by mělo přijít po ní, tone v mlhách. Sotva nějaké islámské Alláhovo království na zemi či nějaký lepší svět.
Taktika rozvratu se nijak nezastírá, jak dokazuje slavný manifest Abú Mu´ssaba as-Súrího „Výzva ke světovému islámskému odporu“ z roku 2005. Bezprecedentní množství krvavých atentátů vyvolá protiakce ve formě pronásledování muslimů, útoky na mešity, napadání zahalených žen. Tím se vytvoří důvod k propuknutí války muslimských enkláv. Evropu, považovanou za měkký podbříšek Západu, zachvátí požár a zaplaví potoky krve. Pařížské atentáty z pátku 13. listopadu, jak se zdá, dobře zapadají do této globální strategie.
Leč smrtonosné akce v Paříži odhalily slabinu strategie anebo jejich strůjci a zadavatelé své ďábelské dílo nedomysleli. Bezhlavě zmasakrovali mladé lidi a jen proto, že se radovali ze života, a přitom právě mezi nimi, zejména těmi nespokojenými s nedostatky a chybami příliš jednostranně konzumního, utilitárního života, by měli hledat své příznivce. Tady se strategie „světového islámského odporu“ zadrhává. Aby „revoluční chaos“ uspěl, musí do občanské války strhnout masy. Pokud to nedokáže, selže dříve nebo později politicky. V tomto směru neuspěl islamistický teror v Alžírsku během občanské války v 90. letech, podobně jako al-Qá´ida, která vyčerpala svůj akční silový model, aniž by dokázala nalézt politická východiska.
Bezhlavé a slepé atentáty hodlají dnes vyprovokovat pogromy na muslimech, ale zároveň zasahují i ty, které by měly mobilizovat. I když lze ironizovat emotivní manifestace následující po atentátech a poukazovat na jejich dvojsmyslnost, snaha po utvoření národní jednoty v rámci režimu demokratické republiky zůstává jedinou vhodnou politickou odpovědí na tragický pátek. Je přece jasné, že právě tento systém se snaží teroristé znejistit.
Pravou silou džihádu třetí generace, tedy po alžírské občanské válce a atentátech al-Qáidy, je její geografická základna, nikoliv vágní a jen podle názvu, nýbrž faktická nacházející se na irácko-syrském území. Možná si teroristé vzali příliš velké sousto a tentokrát zašli hodně daleko. Je třeba připomenout, že 11. září interpretovali samotní zastánci džihádismu jako přehmat ze strany Ibn Ládina. Prezident Bush tím dostal legitimní důvod vojensky zničit al-Qá´idu. Pokud se zmobilizují vojenské prostředky k likvidaci Islámského státu, pak s ním bude určitě konec. Jak by mohlo několik tisíc džihádistů vzdorovat koalici seskupující největší armády světa.
Nu, možná padne námitka, že projekt Islámského státu vězí v hlavách. Jak jeho zvrácenou vizi vyhnat z myslí radikálů? Výrobní značkou IS je souhra jeho chapadel po Evropě a územní základny na Blízkém východě. Nyní v Paříži uspěla „mučednická“ akce islamogangsterů. Pobili desítky „bezvěrců“, aniž by se nechali zajmout nebo zabít policií. Morálka těchto „bojovníků“ je vysoká, protože syrský fundament hnutí vzdoruje se vztyčenou hlavou západním mocnostem. Spící bývalí stoupenci al-Qá´idy se probudili, když k nim došla zvěst o rozmachu hnutí tzv. Islámského státu. Hned se přihlásili do jeho služeb. I v tom bude cosi příznačného.
Zvolená místa a den atentátů také o něčem vypovídají. Nebyla vybrána náhodně. Atentáty u stadionu Stade de France připomínají atentáty při bostonském maratónu. Šlo o to vyvolat paniku. Na sportovišti byl ovšem tentokrát přítomen i francouzský prezident, což znamená, že i na něho byla akce namířena. Džihádisté se rovněž nezdráhali udeřit na dohled bodů francouzské metropole, kde umírali lidé při atentátech počátkem tohoto roku. V lednu 2015 byl bratry Kouaší zastřelen pocista Ahmed Merabet v místě ležícím je několik stovek metrů od hudebního klubu Bataclan při parkovém pruhu na bulváru Richarda Lenoira. Záměr provést čin v pátek třináctého, v době šabatu může, být známkou kopírování kultury hororu a zkázy neoblomně zavilým salafismem - přísně dogmatickým výkladem islámu, který doporučuje vyhýbat se styku s jinověrci a s nečistými bezvěrci - těchto mladých pěšáků džihádu.
Francie je dnes největším dodavatelem džihádistů. Důvodů může být řada, kupříkladu návrat k vyřizování účtů z koloniální minulosti. Připomíná se, že Mohamed Merah, první z řady nové vlny džihádistického teroru ve Francii, vraždil děti v židovské škole v Toulouse dne 19. března 2012. Přesně na ten den připadalo 50. výročí zastavení palby alžírské války.
Leč tento případ má ještě jiný rozměr. Merah, tento mladý delikvent z předměstí, zpracovaný kroužkem salafistů na horské samotě v Pyrenejích, ovlivněný názory ze sociálních sítí a narozený v rodině, kde se chovala nenávist k Francii, byl francouzskými bezpečnostními složkami přehlédnut. Soudci nenašli důvod, proč ho nechat zavřít nebo sledovat a bez soudního rozhodnutí nemohla policie sama jednat.
Po pařížských atentátech nesporně poroste snaha napravit dosavadní nedostatečnou souhru tajných služeb, policie a soudů v domácím francouzském i evropském rámci. Represe představuje jedno ramene, které však bez ramene druhého v podobě prevence spojené s jasným nesouhlasem na adresu tradicionalistické zbožnosti jako zástěrky nebezpečného tmářství, nepovede sama k vymýcení vražedného fanatismu.
Islám musí zůstat náboženstvím a nesmí se měnit v jakoukoliv nenávistnou nebo revoluční ideologii. Je to úkol především pro samotné muslimy. Ostatní je mohou v tomto směru jen podpořit. Říkám-li náboženství, mám na mysli kulturu, která člověka zušlechťuje a povznáší, aniž by ho hodlala změnit v „nadčlověka“. Jsme jen lidé a každý z nás má je jeden lidský život, ať se o tom jakkoliv jinak spekuluje. Lidská zkušenost opakovaně potvrzuje, že opustit úctu k životu svému a respekt k životu jiných ve jménu nadlidství či nadmuslimství vede jen k apokalyptické konečnosti. Pařížské atentáty z této lidské pravdy nijak nevybočují.
Ve vzkazu adresovaném redakci listu Le Monde v lednu 2015 oznamoval Maxime Hauchard, mladík z Normandie, který se podílel na podřezávání zajatých syrských pilotů, že IS rozpoutá ve Francii peklo. Salim Benghalem, nejvýše postavený někdejší francouzský příslušník v hierarchii sektářských fanatiků, kterého se zatím marně snaží francouzské letecké údery odstranit, apeluje na příznivce džihádismu, aby neváhali vraždit své spoluobčany.
Výzva našla adresáty, kteří provedli útoky v Paříži počátkem letošního ledna. Tehdy zvolené cíle měly výraznou a jasnou symboliku. Redakce satirického časopisu Charlie Hebdo byla „islamofobní“, muslimští policisté, sloužící ve francouzských uniformách, byli „odpadlíky“, kupující v samoobsluze Hyper Cacher byli „židé“.
Po atentátech spáchaných druhý listopadových páteční večer v Paříži a v Saint Denis je zřejmé, že pro určení cíle džihádistů platí napříště to, co prohlásil Amedy Coulibaly během lednového zajetí rukojmích v židovské samoobsluze: každý občan, který platí daně, nese odpovědnost za činy své vlády. Jsou-li pak taková vláda a stát, který vede, pokládány za nepřátelské, je legitimní – podle prvoplánové logiky a sakralizované doslovnosti koránu - masakrovat a likvidovat jejich spojence a sluhy. Prolévání krve přestává být „harám“, zapovězené, a stává se „halál“, tedy je přípustné.
Sekta islamogangsterů bere boží jméno nadarmo a svévolně zachází se symboly islámu. Sází na duchaprosté prosté hlavy, v nichž soupeří utajovaná nenávist s pudem pomsty. Leč její strategie je vyčtená z té nejhorší historické zkušenosti moderních dějin. Od dvou totalitářských ideologií 20. století se liší hlavně tím, že pokládala za zbytečné ztrácet čas hledáním nějaké nové ideje. Chopila se starého náboženství a vyoperovala z něho pro své potřeby jeho nejbrutálnější tradice. Taktikou přitom zůstává v kolejích moderních totalitářů. Vytvářet chaos a vyvolat občanskou válku. Co by mělo přijít po ní, tone v mlhách. Sotva nějaké islámské Alláhovo království na zemi či nějaký lepší svět.
Taktika rozvratu se nijak nezastírá, jak dokazuje slavný manifest Abú Mu´ssaba as-Súrího „Výzva ke světovému islámskému odporu“ z roku 2005. Bezprecedentní množství krvavých atentátů vyvolá protiakce ve formě pronásledování muslimů, útoky na mešity, napadání zahalených žen. Tím se vytvoří důvod k propuknutí války muslimských enkláv. Evropu, považovanou za měkký podbříšek Západu, zachvátí požár a zaplaví potoky krve. Pařížské atentáty z pátku 13. listopadu, jak se zdá, dobře zapadají do této globální strategie.
Leč smrtonosné akce v Paříži odhalily slabinu strategie anebo jejich strůjci a zadavatelé své ďábelské dílo nedomysleli. Bezhlavě zmasakrovali mladé lidi a jen proto, že se radovali ze života, a přitom právě mezi nimi, zejména těmi nespokojenými s nedostatky a chybami příliš jednostranně konzumního, utilitárního života, by měli hledat své příznivce. Tady se strategie „světového islámského odporu“ zadrhává. Aby „revoluční chaos“ uspěl, musí do občanské války strhnout masy. Pokud to nedokáže, selže dříve nebo později politicky. V tomto směru neuspěl islamistický teror v Alžírsku během občanské války v 90. letech, podobně jako al-Qá´ida, která vyčerpala svůj akční silový model, aniž by dokázala nalézt politická východiska.
Bezhlavé a slepé atentáty hodlají dnes vyprovokovat pogromy na muslimech, ale zároveň zasahují i ty, které by měly mobilizovat. I když lze ironizovat emotivní manifestace následující po atentátech a poukazovat na jejich dvojsmyslnost, snaha po utvoření národní jednoty v rámci režimu demokratické republiky zůstává jedinou vhodnou politickou odpovědí na tragický pátek. Je přece jasné, že právě tento systém se snaží teroristé znejistit.
Pravou silou džihádu třetí generace, tedy po alžírské občanské válce a atentátech al-Qáidy, je její geografická základna, nikoliv vágní a jen podle názvu, nýbrž faktická nacházející se na irácko-syrském území. Možná si teroristé vzali příliš velké sousto a tentokrát zašli hodně daleko. Je třeba připomenout, že 11. září interpretovali samotní zastánci džihádismu jako přehmat ze strany Ibn Ládina. Prezident Bush tím dostal legitimní důvod vojensky zničit al-Qá´idu. Pokud se zmobilizují vojenské prostředky k likvidaci Islámského státu, pak s ním bude určitě konec. Jak by mohlo několik tisíc džihádistů vzdorovat koalici seskupující největší armády světa.
Nu, možná padne námitka, že projekt Islámského státu vězí v hlavách. Jak jeho zvrácenou vizi vyhnat z myslí radikálů? Výrobní značkou IS je souhra jeho chapadel po Evropě a územní základny na Blízkém východě. Nyní v Paříži uspěla „mučednická“ akce islamogangsterů. Pobili desítky „bezvěrců“, aniž by se nechali zajmout nebo zabít policií. Morálka těchto „bojovníků“ je vysoká, protože syrský fundament hnutí vzdoruje se vztyčenou hlavou západním mocnostem. Spící bývalí stoupenci al-Qá´idy se probudili, když k nim došla zvěst o rozmachu hnutí tzv. Islámského státu. Hned se přihlásili do jeho služeb. I v tom bude cosi příznačného.
Zvolená místa a den atentátů také o něčem vypovídají. Nebyla vybrána náhodně. Atentáty u stadionu Stade de France připomínají atentáty při bostonském maratónu. Šlo o to vyvolat paniku. Na sportovišti byl ovšem tentokrát přítomen i francouzský prezident, což znamená, že i na něho byla akce namířena. Džihádisté se rovněž nezdráhali udeřit na dohled bodů francouzské metropole, kde umírali lidé při atentátech počátkem tohoto roku. V lednu 2015 byl bratry Kouaší zastřelen pocista Ahmed Merabet v místě ležícím je několik stovek metrů od hudebního klubu Bataclan při parkovém pruhu na bulváru Richarda Lenoira. Záměr provést čin v pátek třináctého, v době šabatu může, být známkou kopírování kultury hororu a zkázy neoblomně zavilým salafismem - přísně dogmatickým výkladem islámu, který doporučuje vyhýbat se styku s jinověrci a s nečistými bezvěrci - těchto mladých pěšáků džihádu.
Francie je dnes největším dodavatelem džihádistů. Důvodů může být řada, kupříkladu návrat k vyřizování účtů z koloniální minulosti. Připomíná se, že Mohamed Merah, první z řady nové vlny džihádistického teroru ve Francii, vraždil děti v židovské škole v Toulouse dne 19. března 2012. Přesně na ten den připadalo 50. výročí zastavení palby alžírské války.
Leč tento případ má ještě jiný rozměr. Merah, tento mladý delikvent z předměstí, zpracovaný kroužkem salafistů na horské samotě v Pyrenejích, ovlivněný názory ze sociálních sítí a narozený v rodině, kde se chovala nenávist k Francii, byl francouzskými bezpečnostními složkami přehlédnut. Soudci nenašli důvod, proč ho nechat zavřít nebo sledovat a bez soudního rozhodnutí nemohla policie sama jednat.
Po pařížských atentátech nesporně poroste snaha napravit dosavadní nedostatečnou souhru tajných služeb, policie a soudů v domácím francouzském i evropském rámci. Represe představuje jedno ramene, které však bez ramene druhého v podobě prevence spojené s jasným nesouhlasem na adresu tradicionalistické zbožnosti jako zástěrky nebezpečného tmářství, nepovede sama k vymýcení vražedného fanatismu.
Islám musí zůstat náboženstvím a nesmí se měnit v jakoukoliv nenávistnou nebo revoluční ideologii. Je to úkol především pro samotné muslimy. Ostatní je mohou v tomto směru jen podpořit. Říkám-li náboženství, mám na mysli kulturu, která člověka zušlechťuje a povznáší, aniž by ho hodlala změnit v „nadčlověka“. Jsme jen lidé a každý z nás má je jeden lidský život, ať se o tom jakkoliv jinak spekuluje. Lidská zkušenost opakovaně potvrzuje, že opustit úctu k životu svému a respekt k životu jiných ve jménu nadlidství či nadmuslimství vede jen k apokalyptické konečnosti. Pařížské atentáty z této lidské pravdy nijak nevybočují.