Drsným atakem v Paříži se manifestoval islamismus v radikální formě džihádismu v noci druhého listopadového pátku. Pochopitelně se nyní žádá, aby se na tuto nemoc islámu šlo rozhodněji. Jak při stíhání šiřitelů nákazy, tak důraznou prevencí. V obou případech se nelze obejít bez definování okruhu ohrožených.


Podle informací, které lze zaznamenat podle francouzských médií, se v kartotéce nebezpečných osob vhodných ke sledování nachází asi 12 tisíc osob. Polovina z nich se pokládá za velmi nebezpečné. To je jedna věc, druhá je ta, co se o těchto lidem skutečně ví. V dubnu minulého roku byla ve Francii zřízena jakási linka důvěry, na kterou lze bez tarifu volat ohledně projevů islamistické radikalizace. Takto bylo evidováno na 3 tisíce případů. Z nich dvě třetiny se týkají mladých osob mezi 15 až 24 lety, přičemž čtvrtina z toho množství jsou mladiství nedospělci.

Nejohroženější skupinou ve vztahu k džihádismu jsou tedy mladí, kteří procházejí fází dospívání a hledají náplň pro svůj život a formuje se jejich názor na svět. Jsou zranitelní a snadno ovlivnitelní. Pokud je nedokáže usměrnit rodina a škola, mohou se dostat zprvu na cestu drobné delikvence a posléze až terorismu.

Delivence, radikalizace, terorismus, to je jedna cesta. Druhá nemusí být takto explicitní. Mezi adepty džihádismu se objevují mladí lidé, kteří dříve než spáchali násilnický čin, byli označováni za „slušné hochy, bez problémů, úslužné mladíky“. Procházeli navenek neprojevenou vnitřní krizí a nějakou cestou se dostali k nabídce účasti na „vrcholném ideálu“, který je okouzlil a uhranul. Velkou roli tady hrají webové stránky, které dokáží vstupovat do každodennosti mladých jako rádce a kamarád, posléze jako elektronická zpovědna, mešita a nakonec i rektrutovna ke „svaté válce“.

Co se dnes nabízí těm, kteří docházejí k touze radikálně změnit svět a učinit ho lepším? Fašizující ideologie moderního pohanství už netáhnou, radikální levicovost se zdikreditovala. Nabízí se tak jen islamismus, revoluční ideologie, která pokládá za zbytečné ztrácet čas hledáním nějakých nových idejí, chápe se starého náboženství, z něhož vyoperovala jeho nejhorší tradice.

Krizi dospívání může násobit nevyjasněná identita. Kam vlastně patřím a kdo jsem? Identifikační selhávání přitom není je problém dětí z muslimských rodin, nebo rodin přistěhovalců. 30%-40% mládeže radikalizované islamismem tvoří noví konvertité z rodin zcela francouzsko-francouzských.

Fethí Benslama, francouzský psychopatolog, upozorňuje v knize „Válka subjektivit v islámu“ na spojitost symbolického chápání výrazných událostí z moderní historie muslimského světa a pocitové rozpoložení muslimů a jejich citlivosti obecně. Zmiňuje rok 1924, kdy byl v Turecku zrušen chalífát a tím skončila více jak šest stovek let dlouhá historie posledního významného islámského impéria Osmanské říše. S chalífátem zaniká teologicko-politicka opora suverenity v islámu a formuje se první laický stát na půdě islámu. Zhrotila se faktická i myšlenková báze jistoty o celistvosti a moci islámu, která trvala třináct století.
Něco takového nemohlo muslimy nechat v klidu. Po staletí utvrzovaný pocit nadřazenosti v rámci existujících monoteismů nahradila hořkost, podtržená navíc vědomím podřízenosti vycházející z rozparcelování území Osmanské říše západoevropskými velmocenskými protektoráty. Vše nové, co přicházelo jako cizí a neislámské, působilo na muslimské vědomí jako kapalina zřeďující islám až do ztracena.

Na novou situaci reaguje náboženský fundamentalismus. V roce 1928 vzniká Muslimské bratrstvo, ideová a sociální základna pro obnovu chalífátu, první závan islamismu, který slibuje porazit nenáboženský stát a obnovit chalífát.

Modernizaci muslimského světa nelze sice zcela zastavit, ale zatěžuje ji velké břemeno. Tím je fakt, že osvícený pokrok přichází do světa islámu po boku západních kolonizátorů a protektorů. To usnadňuje úlohu antiosvícencům a tradicionalistům, kteří požadují obnovu teologické suverenity a návrat k prorocké tradici. Muslimská společnost se začíná dělit na ty, kteří chtějí být občany moderního státu, zůstat muslimy, leč bez vlády teologie, a na ty, kteří chtějí být především anebo, ještě lépe, stále více muslimy. Takové společenské rozpoložení vede k rozdělení společnosti na blok „nepravých muslimů“ a blok „nadmuslimů“, kteří se cítí být povoláni k nápravě.

Tradicionalistická propaganda mohla zprvu počítat s jistou náboženskou zkušeností muslimů a stavět „nadmuslimství“ na akcentování zbožnosti a na zvýrazňování rituálních a viditelných projevu víry. Od „nadmuslimské“ zbožnosti nebylo daleko k náboženskému zápalu, případně radikalismu. Islamistické „nadmuslimství“ musí počítat s jiným psychologickým rozpoložením příjemců. Oslovuje mladé, povětšinou náboženské a kulturní ignoranty, zasažené krizí dospívání a tápáním při hledání identity a nastavuje jim jakési vnitřní zrcadlo: podívej se na sebe, jsi bezcenný, protože ti chybí víra, nemáš zákon. Nabízí se ti možnost nápravy a uzdravení, když přijmeš úlohu misionáře jediné smysluplné věci života, stát se „nadmuslimem“.

Mise „nadmuslima“ je v džihádismu, radikální formě islamismu, spojována s mučednictvím. Kandidátům „nadmuslimství“ se vtlouká do hlavy, že mučedník si vykonáním destruktivní mise zajistí věčnost. Sebezničení přitom není chápano jako sebevražda, je to sebeoběť ve jménu absolutního ideálu, je to sebezničení vedoucí k nesmrtelnosti. Islám se v džihádistickém pojetí „nadmuslimství“ mění ve výlučně apokalyptickou, eschatologickou vizí, podle níž se smysl lidské existence naplňuje sebepopření, sebeobětování za účelem urychlení konce dějin, ukončení časovosti lidstva a pozemského světa.

Masakrování ostatních se pak děje jako pomsta za zesměšňování či útočení na islám, braný za nejvyšší možný lidský ideál. Cílem je rozmetat těla tak, aby se nedala identifikovat a pohřbít. U nepřátel jde o to, aby byli naprosto vyhlazeni. Naopak autoři masakrů jsou přesvědčováni, že svým rozplynutí prostřednictvím ničivé „mise“ se promění v „nadmuže“. Těm je pak slibována odměna v nadpozemské sféře v podobě věčného potěšení, jež se spojuje s představou služeb ze strany věčných panen. Nechce se věřit, že takto naivní a lacině barvotisková představa záhrobí může u někoho, kdo vyrůstá v prostředí moderní a sekularizovaného světa, zabírat. Leč zřejmě se tak děje.

Islamismus slibuje návrat do tradičního světa, kde platí, že subjektivita je daná, určená, stanovená a tak je každému přisouzena jedině správná pozemská role bez individuálního hledání a tápání. Naopak moderní jedinec žije v přesvědčení, že je dílem svého vlastního úsilí, své individuální práce na sobě.

Konkrétní případy džihádistů ukazují, že jde povětšinou o osoby, které se těžko nacházejí v moderní subjektivitě, odvíjející se od individuálního snažení. Buď si sami nevěří, nemají trpělivost, svádějí své první neúspěchy v životě na své okolí a špatné poměry a tak volí cestu negace a nenávisti vůči moderní subjektivitě. Anebo si dělají iluze o řádu, který nabízí věroučná komunita v podobě hotových norem, příkazů a autority, řádu, v němž připravené vzory jednání a chování zbavují jedince existenciální tíhy osobního tápaní a tíživého hledání, tedy rizik spojených s osobní svobodou a individuálně založenou odpovědností.

Islamismus je nemocí islámu. Je to nákaza násilím, psychologickým i fyzickým, proti němuž nebylo v minulosti imunní žádné ze světových náboženství. Ani dnes mírumilovně příkladný buddhismus se nevyhnul temné minulosti, stačí si přečíst Cipön W. D. Žagabpovy Dějiny Tibetu. Starý zákon je plný válčení, trestání pohromami a vražděním a zavádění Mojžíšova zákona mezi Izraelce se také neobešlo bez krve. Nahlédněme do knih Mojžíšových nebo prožijme trýzně dvou bratrů při poslechu opery Mojžíš a Aron od Arnolda Schönberga. Davidův žalm 110 slibuje králi, který se postaví Hospodinu po pravici, že mu „položí nepřátele k nohám za podložku“. Nemluvě o křesťanství, které po renesanci a pokusech o reformu prošlo v 16. a 17. století náboženskými válkami, ve kterých se pro víru jedné či druhé strany bojovalo neméně krvavým způsobem, než jakého jsme dnes svědky mezi sunnity a šíity. A abychom nechodili daleko, co jiného byly husitské války, stavící proti sobě zastánce víry pravé proti zhýralému duchovenstvu a cizímu panstvu?

Historické reminiscence nemají sloužit za omluvu neomluvitelného. Mají pouze připomenout, že islám je mladé náboženství, které se nákazám násilím dosud zcela nenaučilo bránit. Ačkoliv Západ a zejména Evropa doplácí na asynchronní pohyb civilizace geograficky blízké, největší tíhu současného konfliktního vývoje nese samotná blízkovýchodní část muslimského světa.

Pro nás je úkolem bojovat s islamistickou ideologií džihádismu a získávat pro tento zápas mezi rozumnými muslimy spojence. Respekt k náboženské svobodě nás nesmí vést k lhostejnosti před okázale projevovanou muslimskou zbožností, která je na překážku individuálnímu prožívání víry a přístupu k ní. Lpění na přežitcích vydávaných za nezměnitelné náboženské povinnosti bývá častokrát jen rouškou, pod níž klíčí a roste islamistický sklon k „nadmuslimství“, které je, jak bylo výše uvedeno, předpokojem radikalismu. Pokud to nedojde takto daleko, doprovází rituální formálnosti a konformismus v projevech okázalé zbožnosti zpravidla alespoň zvyk pokládat vše, co muslimové o sobě a o islámu nechtějí slyšet, za lež, propagandu a komplot. Ruku v ruce s tím kráčí masová stádnost, která samostatně uvažujícím muslimům ztěžuje snahy po léčbě islámu a brání jeho uzdravení.