Od desetiletí generála de Gaulla (1958-1969) nepřipustil francouzský politický systém, nebo národní charakter, znovuzvolení prezidenta. O to více patnáctiletí Angely Merkelové v řídící funkci německého státu, připomínané v posledních dnech, vyvolalo ve Francii nemálo povzdechnutí nad domácími poměry.


Je sice pravda, že François Mitterrand a Jacques Chirac byli opakovaně zvoleni, ale za cenu tak zvané politické kohabitace. Toto soužití prezidenta s premiérem z opačného pólu politické scény, stavějící vůdce opozice do čela vlády, odzbrojovalo prezidenta a zbavovalo ho aury hlavy státu.

Německá politická situace a její výsledky, zejména pokud jde o zvládání pandemie, jsou nepochybně dílem dobrého stavu ekonomiky, disciplinovanosti obyvatel a také souvisí s decentralizovanou institucionální organizací, která vyžaduje politické a územní kompromisy. Existuje něco jako psychologie národů. Je to ovšem sféra dosti choulostivá. Může vnášet do hry stereotypy a zjednodušující předsudky. Rozdílné minulosti ovšem existují, nelze je popřít. Ve dvacátém století to vyvolalo na obou stranách Rýna nestejná traumata.

Francouze debakl jejich velmocenského postavení hluboce pošramotil. Dotkl se jejich pýchy a způsobil jim ránu, která se nikdy zcela nezhojila. Trpí komplexem nedostatečnosti a bezmoci, který se snaží občas směšně přehlušovat. Na francouzské prezidenty se docela hodí přirovnání, jež Barack Obama ve svých pamětech přiřkl prezidentu Nicolasi Sarkozymu (2007-2012): archetypální kohouti natřásající si peří. A je zvykem francouzských voličů dávat přednost kandidátovi – zatím nikdy kandidátce - , který slibuje, že věci změní. Proaktivní výraz a charakter kandidáta bývá pro voliče zásadnějším vodítkem než jeho politické záměry a program. Kupříkladu program Macronův četla snad jen hrstka novinářů, která ho musela z povinnosti okomentovat. Volič pak zpravidla nebere v úvahu, že řešení nedostatků a pociťovaných problémů nemůže vzejít výhradně jen z vůle jediného člověka ve vrcholné funkci. Následky se opakují. Zklamání se dostaví rychle a stávající prezident se vymění za nového, kterému stačí slíbit „já to dokážu“.

Německo trpí opačným komplexem. Má strach ze své vlastní moci. Anebo protože je silné, což ho uspokojuje, se bojí toho, co by tato síla mohla vyvolat uvnitř i navenek. Politické vedení musí být proto klidné, pokud možno vyrovnané a vyhýbat se konfrontacím. Za dnešní situace složitého a otevřeného světa se to jeví jako metoda s dobrými výsledky. Určitě takovému přístupu dávají přednost němečtí občané. A také berou v úvahu nejen bezprostřední zájem, ale i budoucnost, méně schématicky chápou rovnost a mají důvěru v instituce a věří svému systému sociálního zabezpečení a ochrany práce.

Z patnáctiletého mandátu Mereklové zůstanou tři hlavní počiny: odchod od jaderné energetiky, masivní příjímání přistěhovalců a nakonec souhlas s odblokováním nejméně 200 miliard evropských finančních prostředků a na podporu evropské ekonomiky. Tři rozhodnutí, která šla proti politické orientaci kancléřky. Přesto nezabránila Merkelové opakovaně získávat voličskou většinu. Svědčí to o úrovni kompromisu, který německá demokracie dosahuje.

Kompromis, decentralizace, vyjadřování se bez přehnaných emocí, to je německé tajemství, to je schopnost Merkelové. Dovolila jí vydržet a získat si uznání ve světě. Stabilita, kterou Francie Němcům závidí. Stabilita a poklidná popularita! Podle většiny francouzských komentátorů, je to poučení a podnět. A občanům a jejich voleným zástupcům pak adresují doporučení, chtějí-li porozumět politice, se nad německým příkladem zamyslet.