Lednové tažení trumpistů na Capitol Hill nepřestává klást otázky. Na jedné straně Trumpovy osobní pohnutky, na straně druhé miliony lidé, kteří nepřestávají věřit vůdcovým fabulacím.


Trumpa vždy zajímala především jeho vlastní osoba. Už před volbami si připravoval půdu: varoval a opakoval, že pokud prohraje, pak proto, že volba bude zmanipulována a pokud vyjde z volební konzultace jako vítěz, bude to důkaz, že vše proběhlo v pořádku.

Možná cynický doufal, že demonstrace síly jeho příznivců vyvolá politicko-ústavní krizi a udrží ho ještě nějaký čas u moci. V zajetí svých narcistních fantazií se asi viděl v roli hrdinského záchrance americké demokracie. Nastal pravý opak. Namísto spasitele se vynořil pokušitel.

Ovšem záhada trumpistického dobrodružství nemá původ jen v charakteru a vlastnostech sporné osobnosti. Druhou stranou mince jsou desítky milionů Američanů, kteří Trumpovi uvěřili. Nejsou to lidé jen naivní a jednodušší, ale mnozí jsou i kompetentní a nechybí jim inteligence. Představují široké spektrum občanů, nejrůznějšího sociálního a profesionálního zařazení, kteří věří, že volby byly ukradeny. Trump si zaslouží zmizet v propadlišti dějin, ale existence trumpistů vzbuzuje obavy o budoucmost demokracie. Je to téma pro každou demokracie liberálního rázu. Rostoucí nedůvěra k institucionálním pilířům demokracie je alarmující. Jde o to pochopit, proč Trumpovo lhaní o „ukradených volbách“ přijaly miliony Američanů. Království lži není tam, kde se lže, ale tam, kde se lež přijímá.

Výsledky voleb potvrdily všechny místní a federální orgány ve Spojených státech. Každá vznesená pochybnost vedla k přepočítání, tu a tam se přepočítávalo dvakrát, na úrovni místní i federální. Při padesáti devíti případech se soudci - z nichž mnozí byli jmenováni Trumpem – zabývali žalobami a pokaždé odmítli návrhy vybraného týmu advokátů sloužících Trumpovi. Ti přísahali, že mají „tisíce důkazů“, ale nikdy je soudcům nedali, asi ze strachu, že budou souzeni za falešné svědectví. Dokonce i televizní kanál Fox News, Trumpovi nakloněný, začal citovat tradiční tisk a uznal, že prezident byl poražen.

Co je prostorem se živnou půdou pro nedůvěru a pochybnosti? Jsou to miliony voličů uhranutí velkým vůdcem? Naštěstí nebylo třeba čelit otřesu důvěry ze strany institucí právního státu. Nemalý podíl odpovědnosti nese Republikánská strana, jeden z pilířů amerického systému. Postihla ji jakási degenerace. Až na několik málo výjimek všechna velká republikánská jména živila fabulace o léčce skryté v hlasování. Buď tak, že k tomu mlčela, nebo proto, že to předávala dál. I po okupaci Kongresu trumpovskou hordou zůstávalo mezi republikány setrvalo osm senátorů a sto třicet devět členů sněmovny u odmítání kvalifikovat událost jako pokus o převrat. Zřejmě je motivoval strach z voličů. Obdobný strach je po čtyři léta vedl k tomu přijímat všechny Trumpovy bludy a flirtování s výbušnou směsí odkazů na komploty a spiknutí.

Republikánští poslanci a senátoři dodávali Trumpovým konstrukcím věrohodnost. Posilovali tím nedůvěru v instituce a měli podíl na velké lži o „ukradených“ volbách. Vinu nesou i sociální sítě, které dokáží transmutovat lži a měnit je v „alternativní realitu“, v níž věrní nacházejí své útočiště.

Americký historik Tim Snyder píše o trumpovské „vzpouře“: „Velká lež si žádá konspirační teorii, aby každý, kdo o této lži pochybuje, byl považován za zrádce. Dalo se čekat, že velká lež rozdělí společnost na věřící a nevěřící. Popře se demokracie, protože ti, kdo věří jen v jedinou pravdu výmyslů svého vůdce, budou ignorovat volby a jejich výsledky. Velká lež přinese násilí. A k tomu také došlo“. Za spoluúčasti, ať už dobrovolné nebo nedobrovolné, většiny zvolených republikánů.

Na adresu občansko-politického zlozvyku „vjednohobohavěřitibudeš“ napsal Karel Čapek už téměř před sto lety: „Lidé mívají strašlivě málo místa k zadání ve světě hodnot: je-li tam místo pro jednu, musí být zapuzena jiná. Máme-li svou partaj, jsou ostatní partaje všivé a koruptní, máme-li svůj ideál, jsou ostatní ideály vyloženě bídácké a podvod. Následkem zuřivého hodnocení žijeme ve světě strašlivě znehodnoceném: odtud ta katastrofální nálada, jež se pokouší o dnešní lidi. Zdá se nám, že nebude škoda světa, ve kterém je tolik věci, které rozhodně odmítáme“. Tato slova jsou jen důkazem, že aktuální americká zkušenost není něčím dobových a lokálním, ale odkazuje na jev nadčasový a všelidský.

Opravdu není důvod si myslet, že Evropané jsou imunní vůči obdobným povstaleckým útokům. Vzpomínka na bustu Marianny, symbol hodnot francouzské republiky, rozmlácenou „žlutými vestami“ v Arc de Triomphe, nechává za sebou nezahlazené stopy a paralelní vesmír konspiračních teorií vzkvétá i na starém kontinentu. Byť někteří evropští vůdci Londýnem počínaje přes Varšavu až k Budapešti se nebezpečně přiblížili pozicím Donalda Trumpa, žádný z nich nedošel zatím tak daleko, aby vyzýval k povstání.

Traumatická událost ze 6.ledna vstupuje do transatlantických vztahů. Po útoku na Kapitol už to nebude s Evropany a jejich politiky jako dříve. Hoaxy a infoxy nebudou přehlíženy jako doposud, protože demokracii vystavují nebezpečí a každý jasně chápe, kam to může vést.

Je žádoucí znovu budovat důvěru ve vlády. V návaznosti na Trumpovo prezidentství bude stín útoku na Capitol Hill motivovat Evropskou unii nejen k tomu, aby se mnohem více než doposud spoléhala sama na sebe. A také aby uvažovala o evropském modelu odlišném od amerického: evropská reakce na smazání trumpovských účtů na sociálních sítí a odmítnutí svévolného rozhodování privátních „Big Tech“ o přístupu nebo zákazu užívat informační kanály volenými zástupci veřejnosti, může složit za první příklad.

Nelze se ubránit pokušení dát případ tažení na Kapitol do širších než jen prezentně dílčích souvislostí. Lid ponechán sám sobě je obyčejně snášenlivější, ale může podlehnout sugesci. Hlas lidu je mezi všemi lidskými projevy zpravidla ten, kterému se musí nejvíce napovídat. Třeba že trpí a je obětí počínání těch druhých. Lidé bývají mohutně a rozhodně pro nebo proti, ale mají zpravidla jenom velmi mlhavé, křivé nebo jen z druhé ruky získané představy o tom, co vlastně je, jak vypadá a z čeho se pozůstává to, pro co nebo proti čemu tak rozhodně a určitě jsou. Více a pozorněji poznávat, to už znamená ne tak bujně a kategoricky hodnotit a odmítat. Čím míň se poznává, tím více se hodnotí a naopak. Pohodlnější je ovšem mít o věcech pokud možno předem „hotový názor“ kladný nebo záporný než bez konce se namáhat s pozorováním a poznáváním věcí a jejich souvislostí. Tady zřejmě vězí onen nadčasový neduch, vůči němuž nejsme nikdy zcela imunní. Ve spojení se sebeviktimizací a s patřičnou dávkou narcistních fantazií se „hotové názory“ mění v nástroje pudového, zaslepeného a v podstatě destruktivního barbarství.