Francie chce smířit protichůdné paměti na svou koloniální minulost. Historik Benjamin Stora, nejlepší francouzský znalec moderních dějin Alžírska, vyzván prezidentem Macronem, navrhl doporučení jak „sladit vzpomínky“, které přežívají mezi Francouzi z dob kolonizace a let alžírské války (1954-1962).


Na obou stranách Středomoří, francouzské a alžírské, se udržují a pěstují nesmiřitelné paměti. Nejde v nich zpravidla o pravdu skutečnosti, nýbrž o to, kdo více trpěl. Viktimizační soupeření prosakuje i do francouzské společnosti a stává se hořlavinou, která živí oheň rasismu a islamismu.

Kolonizace po francousku byla civilizačním omylem. Selhala na iluzi, že lze udělat z domorodých národů Francouze bez jejich svobodné volby. Pro část dnešních Francouzů ovšem silnice a mosty, které stavěli francouzští osadníci v koloniální éře, nepřestávají figurovat jako argument k udržování a pěstování mýtu o tom, že „dříve byla Afrika lepší“. Na alžírské straně je zase nemálo těch, kteří skrývajíce nakupené nedbalosti, na kterých nesou vlastní podíl, připisují přetrvávající domácí obtíže kolonizaci, byť skončila před více jak půl stoletím.

Benjamin Stora navrhuje sladit vzpomínky do společně sdílené paměti. Příležitostí jsou nastávající roky, kdy se bude připomínat šedesát let od války v Alžírsku a od konce tamní kolonizační správy. Riziko spočívá v tom, že jako obvykle se všichni cítí být nějak dotčení a poškození. Pieds-Noirs – francouzští a evropští kolonisté narození ve francouzském Alžírsku a jejich potomci, Harkis – muslimští Alžířané, kteří sloužili ve francouzské armádě během alžírské války a chtěli zachovat francouzskou správu, váleční veteráni, někdejší svědci i aktéři odporných masakrů, děti přistěhovalců. Ti všichni čas od času vzpomínají. Jednou, aby slavili vítězství, podruhé, aby lkali nad porážkou. Každý rád ukazuje rány, které sám utržil, ale na ty, které sám rozdal, zapomíná.

Historik Stora nepožaduje, aby se francouzská republika Alžířanům omlouvala, dokonce to přímo odmítá. Ale nezastírat fakta a uznat pravdu o historické realitě, je nutné, žádoucí a zdravé, aniž by přitom republika musela v pokání klesat na kolena.
V pohledech a hodnocení francouzského kolonialismu přetrvává dílčí a selektivní paměť. Účinně bojovat s utkvělou představou o postkoloniální nadutosti a nadřazenosti Francie, kterou do omrzení operují ti, kterým vadí francouzský republikánský universalismus, lze jen za jednoho zásadního předpokladu: bude-li francouzská společnost ochotna přiznat jako nesporný fakt, že kolonizace Alžírska prováděná jako „civilizování“ místní populace byla zločinem.

Silné přesvědčeni o vlastní „nadřazenosti“ udělalo z Francouzů humanitární dobyvatele, kteří intelektuálně vyzbrojujíce kolonizované si připravovali krušné vyhlídky. Doplatili na iluzi, že lze beztrestně učit „ národy právu jednat svobodně“ a přitom se nevzdávat starých pořádků udržovaných násilně. Francie jako koloniální mocnost skončila, ale nostalgie po ztracené velikosti ji čas od času ještě přepadává.

Je již dostatečně dlouhý časový odstup, aby si republika a společnost přiznaly, že kolonialismu, byť ospravedlňovaný ušlechtilým záměrem vychovávat a přinášet „civilizaci“, byl špatnou, nemorální a odsouzení hodnou kalkulací. Podklad, který připravil historik Stora, by měl v tomto směru pomoci k tomuto přiznání a ke smíření pamětí.

Smiřovat protivy v dnešní rozjitřené době je složité. Často do nich vstupuje emoční náboj, který přetrvává z minulosti ve vědomí individuálním i kolektivním v jednom národním společenství dneška. Jednou možná záměrně politicky instrumentalizovaný, jindy možná jen bezděčně a neúmyslně vyvolaný. Nemusíme chodit daleko. Stačí připomenout naše nedávné domácí spory, vzniklé porážením jedněch pomníků a stavěním či obnovou jiných. Jednomu z nich, který vznikl v souvislosti s obnovou Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí věnoval článek, který by si zasloužil větší publicitu, český historik profesor Jaroslav Pánek, přední znalec raného novověku: (Bílá hora ve stínu Mariánského sloupu , ČČH, 4/20 s.867-890) Zevrubný, rozsáhle zdokumentovaný přehled polemiky, vyvolané v souvislosti s obnovou duchovní památky, doplňuje pohled poučeného historika na období bělohorské a pobělohorské s Mariánským sloupem spojovaným. Vyplývá z něho jasný, byť nepřímý apel, aby se téma nepřeceňovalo a dala se přednost smíření. Svářet se kvůli dávné minulosti je plané a luxus s ohledem na to, že současným světem hýbají úplně jiné a závažnější problémy.

Vyrovnat se s neslavnou tváří minulosti země není nikdy jednoduché. Pro generace, kterým vlastní zkušenosti a prožitky nestěžují dívat se do budoucnosti spíše než do minulosti, by ten ozdravný krok ke „smíření pamětí“ neměl být obtížný.