Dvě francouzská kulatá výročí na kalendáři letošního roku doprovází otázka, co z těchto kolektivních pamětí může ještě oslovit současnost. Má se připomínat to, co z minulosti přetrvává nebo co z ní volá po změně?


Počátkem května uplyne dvěstě let od skonu Napoleona Bonaparta a v druhé polovině května to bude sto padesát let od krvavého týdne, který nemilosrdně skoncoval s několika měsíci vlády Pařížské komuny (březen-květen 1871).

„Napoleon ano! Komuna ne!, prohlásil Pierre Nora, devadesátiletý francouzský historik. Kdyby Napoléon neexistoval, nebyla by Francie tím, čím je dnes, bráno z hlediska charakteru její státní struktury, organizace správy, justice, územním rozlohy, ba i podoby universitního a vysokého školství. Naopak bez Komuny by Francie dneška o mnoho nepřišla.

Pierre Nora, historik nemalého věhlasu a věku pokročilého, se vyjádřil jako střízlivý obhájce francouzského republikánství. Pokládá Komunu za okrajovou, byť tragickou událost minulosti. Šlo o revoluci lokální, z níž se stal mýtus globální. Marxistická fantazie ji povznesla na piedestál historicky první revolučně proletářské vlády, aby ji přitom vytkla, že nebyla důsledně kolektivisticky vylastňovací a spokojila se s projektem demokratické a sociální republiky. Společensky reprezentovala svět dílenských dělníků, manufakturních řemeslníků a drobných soukromníků druhé poloviny 19. století. Tomuto světu zvonila hranou nastupující industriální civilizace. Komuna představovala jen poslední z řady vzpour pařížského lidu táhnoucích se od násilného zvratu monarchistického absolutismu, Francouzské revoluce, z konce 18.století.

Pokud se ke Komuně dříve hlásila zejména krajně levicová hnutí, padá na ni dnes méně tendenční světlo. Byla to sice prvotní a nezralá zkušenost sociální republiky, ale přece jen vizionářský předvoj, poznamenaný zanícením experimentovat. Komuna angažovala anarchistické proudhonisty, centraliticky orientované jakobíny a humanisticky zaměřené internacionalisty. Raný komunismus jako přímá a místní demokracie a feminismus Louisi Michèlové mohou mít vcelku oprávněně nárok být odkazem pro boje pokrokářů následujících dvou století.

Náhodná shoda v kalendáři staví neplánovaně proti sobě Napoleona a Komunu, dva silné zdroje francouzského snění, dva vlastenecké romantismy. Z jedné strany dobývající a rozšiřující se napoleonské impérium, proslavené válečnými úspěchy, ale rovněž zkrvavené masakry páchanými po celé Evropě. Do sbírky vzpomínek je to ovšem praktický dárek. Snadno se v něm odděluje zrno od plev. Zrno, to jsou převratně zisky a moderní výdobytky, státní struktura, epopej, génius vojevůdce. Plevy, to jsou obnova otroctví, masakry ve Španělsku nebo jinde, vražedná posedlost velikostí a potlačování svobod.

Ze strany druhé je tu Komuna, vepsaná do širších politicko-vojenských souvislostí francouzské války proti Prusku započaté v červenci 1870 a do následků porážky Francie. K nim patřily převratně vysoké válečné reparace, uvalené na Paříž, a územní ztráty na východě země. Navíc pak pád režimu a vznik republiky, to vše jdoucí ruku v ruce s obranou práv lokálních volených správ a s voláním po osvobození dělného lidu ze zotročující poroby.

Lidový odpor směšoval bez ladu a skladu představy socialistické, liberální a republikánské a nesl s sebou zmatky a chaos. Těžko obhajitelné excesy extrémních radikálů, urážky a násilnosti, se přitom přetahovaly s krásnými utopiemi, se sympatickou všelidkostí prostých Pařížanů, s kosmopolitně zacílenou emancipací. Pochopit komunardy, tyto poražené a přemožené, tuto zmasakrovanou menšinu, a jejich místo ve fantaziích levice, ale i mimo ni, k tomu je třeba číst Victora Huga. „Lid na svém kříži“ zaslouží poklonu i laskavě chápavý nesouhlas.

Je cosi příznačného na tom, že Paříž nezvěčnila v názvech svých okružních bulvárů jména vůdčích komunardů, svých synů a dcer, svých lidových revolucionářů. Poctu dodnes dává jménům, která nesli generálové napoleonského impéria. Murat, Suchet, Kellermann, Jourdan, Masséna, Victor, Lefebvre, etc. „Napoleon ano!, komuna ne!“, výrok Pierra Nory, by zřejmě mohl být paměťovým reflexem většiny dnešních Francouzů. Nemusí to nutně znamenat, že stopadesáté výročí pařížské Komuny obestře mlčení. Ač se vzdaluje v čase, její rysy se dokáží ještě zjevovat ve vrtošivé aktuálnosti, viz veřejné projevy spontánních i zacílených občanských hnutí a zejména pak bouřlivé akce „žlutých vest“. Ať už se bude nebo nebude výročí pařížské Komuny oficálně připomínat, na její nakažlivost to vliv mít nebude.. Připomene se s každou vlnou lidového a občanského nesouhlasu, v němž kritika poměrů kolísá mezi liberální svobodomyslností, emancipačním zápalem a anarchií kraválistů.
.