Gilles Kepel, francouzský znalec arabsko-muslimského světa, popisuje historický vývoj džihádismu, jehož současné podobě dává název „džihádismus atmosférický“. Následující text je překladem článku, který vyšel v listu Le Monde:


Útoky z 11. září 2001 vnesly hluboký zlom do soudobých dějin: zrod islamistického teroru v planetárním měřítku učinil z tohoto data nejzřetelnější trhlinu v křečích naší planety. Náhrada třetího křesťanského tisíciletí džihádistickým miléniem je jádrem „velkého příběhu“, který by měl dát světu nový počátek. Ze škály převratů minulé století vymazalo 11. září 2001 datum 9. listopadu 1989: zhroucení Manhattanských dvojčat nahradilo pád Berlínské zdi a o to důrazněji pak, když smrt komunismu byla urychlena osudovým úderem Rudé armádě, když afghánským džihádem byla vyhnána 15. února 1989 z Kábulu.

Tento „sovětský Vietnam“ byl projektem Zbigniewa Brzezinskyho, poradce pro národní bezpečnost amerického prezidenta Jimmyho Cartera. Proti sovětské invazi do Afghánistánu na Vánoce 1979 se za podpory CIA udělal „džihád“ financovaný ropnými monarchiemi Arabského poloostrova . Účty se srovnaly dne 15. srpna 2021. Jako oplátkou prchá americká armáda z Kábulu ve zmatku, jehož výjevy připomínají někdejší záběry stahování Američanů ze Saigonu 30. dubna 1975.

Konfrontace manichejsky schématizovaná jako střet sekularizovaného a demokratického Západ a islamistického Východu neodpovídá, jak je zjevné, složitosti reality. O to více pak, že den po 15. únoru 1989 byla porážka Rudé armády odsunuta na vnitřní stránky novin. Pozornost čtenářů naopak strhly úvodní titulky o fatwě ájatolláha Chomejního, kterou byl dne 14. února odsuzován k smrti za rouhání autor Satanských veršů Salman Rushdie. Vyvoláním tohoto planetárního skandálu podtrhl nejvyšší vůdce šíitské Islámské republiky Írán kobereček svým sunnitským islamistickým soupeřům, zastínil jejich geopolitický úspěch proti sovětské supervelmoci a těžiště pozornosti přesunul do Spojeného království, tedy na území státu v Evropě, jehož občanem byl Salman Rushdie.

Sektářská válka mezi islámy

Al-Ká´ida se tehdy zrodila v reakci na frustraci sunnitského džihádu, který byl zbaven svého afghánského vítězství: v manifestu organizace Jezdci pod praporem Proroka, zveřejněném na internetu kolem roku 1998, lituje Ajmán az-Zawáhirí, pravá ruka Ibn Ládina, prohry v „mediální bitvě“. Spatřuje v tom příčinu toho, proč neuspěly džihády v Egyptě, Alžírsku a Bosně v devadesátých letech. „Muslimské masy“ se nepřipojily k „islamistické avantgardě“ z obavy a strachu před mocí a silou Západu. Zawáhirí vyzývá k velké ofenzivě, která by měla vytřít zraky šíitským rivalům a dostat posvátné násilí do samého srdce Západu. Nabídne-li pohledy, které do televizních zpravodajství proniknou jako podívaná ve stylu příběhů z holywoodských filmů, zapůsobí daleko důraznějí než to dokázala fatva šíitského ájatoláha.

Obrazové záznamy útoků nakonec skutečně udělají před světem z Ameriky obra na hliněných nohách, protože záběry letadel narážejících na věže Světového obchodního centra se rozšíří skrze satelitní kanály po celé planetě. Al-Ká´ida to však nevyužije: pyramidální a centralizovaná organizace podlehne – obdobně jako „válka proti teroru“ George W. Bushe, jehož jednotky se valí na Bagdád – rázným úderům vedeným proti džihádistům al-Ká´idy v Mezopotámii ze strany iráckých a íránských šíitských milic. Velí jim Kásim Sulajmání, generál jednotky pro tajné operace v rámci íránských revolučních gard Pásdárán.

Neúspěch organizace, která spáchala 11. září a byla poražena paradoxním spojenectvím, dočasným a okolnostmi vynuceným, mezi Washingtonem a Teheránem, poučil tvůrce nové fáze džihádismu, která přivodila vznik organizace Islámský stát (Da´iš). Přizpůsobuje se jak novému věku médií, v němž satelitní televizi se nahrazují sociálními sítěmi, tak mění ráz konfrontace. Prim ztrácí nepřátelství proti příliš silné a příliš vzdálené Americe a zájem se přenáší na sektářské války mezi islámy, války sunnitů proti šíitským „kacířům“ na levantské půdě Středomoří a na osnování spektakulárních atentátů na území nedaleké Evropy. Tyto atentáty nepadají z nebe a nepáchají je cizinci, provádějí je děti muslimských přistěhovalců a čerství muslimští konvertité.

Americký kolaps následek nedávných otřesů

Teroristická horlivost „vnitřních nepřátel“ starého kontinentu je přímým důsledkem 11. září 2001: operačním selhání al-Ká´idy neoslabilo efekt rozvratu, jež vyvolaly a dále nesly obrazy spojené s atentáty na Dvojčata a Pentagon. Objevuje se nová islamistická generace, která je přesvědčena o blížící se apokalyptické zkáze Západu a je připravená k boji, aby ji urychlila. Onoho záříjového dne vykřikovali u paty panelákového bloku sídliště Izards v Toulouse bratři Merahovi, v té doby sotva zletilí obchodníčci s drogami, „Ať žije Bin Ladin!“: dynamika zabíjení v Toulouse a Montaubanu (rukou Muhammada Meraha) na jaře 2012, předehra k vraždám v redakci Charlie Hebdo v lednu 2015 a v Paříži a v Saint-Denis následujícího listopadu, byla spuštěno. Spojila se s džihádem v Iráku a Sýrii, což byl nezamýšlený důsledek „arabských jar“, od nichž Západ čekal přenos svého demokratického modelu do světa islámu.

Násilí v syrské občanské válce míří na šíitské a alavitské „kacíře“ a vede k vyhlášení „Islámského státu“ v červnu 2014. Zlotřilý „chalífát“, který zavádí novou formu džihádistického teroru doma i v Evropě, je zničen až po pěti letech bombardováním mezinárodní koalicí, miliardami dolarů a eur investovaných do kybernetické bezpečnosti a ofenzívou šíitských milicí od Hizbulláhu po iráckou Lidovou mobilizaci al-Hašd aš-Ša´bí. Dlouhá agónie Da´iše, doprovázená atentáty jako odvetami, které zkrvavily celou Evropu, postupuje přes pád citadel v Mosúlu a Raqce v roce 2017 až po vyklizení poslední bašty IS v Baghúzu v březnu 2019 a likvidaci „chalífy“ Abú Bakra al-Baghdádího poblíž syrsko-tureckých hranic v říjnu téhož roku americkým komandem.

Pokud mobilizační kapacita Da´iše čerpala z počátečního ohlasu „okamžiku nadšení“ z 11. září, její operační režim se liší od režimu al-Ká´idy: nejedná se o centralizovanou „organizaci“, ale o „planetární síť“ řečeno slovy jednoho z jejích ideologů, Syřana s francouzským vzděláním, Abú Mus´ab as-Súriho, který tak ve věku Facebooku a Telegramu dodal islamistický tón „revolučnímu oddenku“, jímž kdysi Gilles Deleuze oponoval leninskému modelu uchopení moci.

Necelý měsíc před 20. výročím 11. září 2001 a na konci dvou desetiletí dějin mezinárodního džihádismu došlo k návratu hnutí Táliban do Kábulu, zatímco v Paříži začal v historii nejdelší soudní proces s džihádistickým terorismem (potrvá do května 2022), který má vynést rozsudek nad přeživšími pachateli a spolupachateli atentátů v pařížském Bataclanu a u fotbalového stadionu v Saint Denis 13. listopadu 2015. Mnozí komentátoři podléhají pokušení spatřovat za americkým kolapsem v Afghánistánu něco jako návrat na začátek a trest za marnost Američany zvolené strategie. Nemělo by se přitom zapomínat na to, co je důležitější: uvědomit si, jak tato událost zapadá do nejnovějších zvratů v mezinárodních vztazích a jak se vpisuje do globálního džihádistického ekosystému.

Nový „četník“ Předního východu

Ve srovnání s prvním rokem tohoto století došlo ve světě ke dvěma strukturálním změnám. Především se upevnilo postavení Číny jako supervelmoci konkurující USA. Washington je nucen soupeřit s Pekingem a jeho nenákladnými prostředky vlivu prostřednictvím pouhého rozšířování výroby a obchodu Říše středu. Následně jde o „Abrahamův pakt“, uzavřený ve druhé polovině roku 2020 pod záštitou Bílého domu mezi jeho arabskými spojenci a Izraelem. Cílem je regionální vojenská aliance, plnící roli nového „četníka“ Předního východu proti nepřátelům Západu, která by kompenzovala americké stažení z oblasti.

Pokud jde o džihádismus, změnil svou podobu po zhroucení Da´iše: nyní je to tvárný, proměňující se jev, utvářený obchodníky s hněvem, všudypřítomnými na webech, určující koho popravit. Dříve takto vytyčené cíle likvidovali jedinci indoktrinovaní buď online na dálku, nebo tváří v tvář v mešitách a na půdě radikálních asociací. Na rozdíl od praxe předchozích organizací mizí přenos příkazů do operační podoby.

Tento „atmosférický džihádismus“ (rozuměj, šířící se náladou, naladěním, atmosférou) je obtížně sledovatelný ze strany bezpečnostních služb. Na podzim minulého roku (2020) přinesl do Francie smutek, když byl u příležitosti procesu s atentátníky v redakci Charlie Hebdo a v obchodu Hyper Cacher na la Porte de Vincennes, zavražděn učitel Samuel Paty. Potřebuje a musí být poháněn „slavnými“ činy. Mají povzbuzovat a také povzbuzují nadšení, „naladění“, budoucích napodobovatelů a „atmosférou“ je strhávat k akci: záběry pickupů z Kábulu plných vousatých mužů s kalašnikovy, na nichž vlaje bílá zástava s nápisem „Lá iláha illá ´lláh“ [Není Boha kromě Alláha], potvrzují tento směr. Jsou ozvěnou obsazení Mosúlu v létě 2014 Da´išem, jehož prapor se lišil pouze černou barvou.

Obsazení Kábulu Táliby v srpnu 2021 přichází na konci dvou desetiletí, v nichž al-Ká´ida a Da´iš v tomto novém kontextu narůstají i upadají. Ideologie nové generace Tálibů , „náboženských studentů“, je identická s ideologií jejich otců, ale prostředí se změnilo. Benevolence Pekingu, který přijal jejich delegaci s velkou pompou, má protiváhu v tom, že Tálibové neposkytují útočiště mezinárodním teroristům – na rozdíl od pohostinnosti, kterou kdysi nabídl Ibn Ládinovi molla Omar – a nepodporují Čínou utlačované muslimské Ujgury.

Pád Kábulu posílil kromě „džihádistů atmosféry“, kteří se radovali na sociálních sítích, „velký příběh“ sunnitského politického islamismu, od Hamásu přes Gazu po Haját Tahrír aš-Šám (džihádistická frakce syrské občanské války) v Idlibu, přes šéfa rozpuštěné francouzské organizace BarakaCity, dnes politického uprchlíka v Turecku. Z vítězství Tálibů se ovšem neraduje Teherán: masakry šíitů ze strany Tálibů staré generace zanechaly hluboké stopy a milióny afghánských běženců v Íránu mohou vyvolat nové obavy o bezpečnost kolem hranice dlouhé téměř 1000 km, což by paradoxně oslabilo íránského prezidenta Ebráhíma Raísího při jednáních ve Vídni s mezinárodním společenstvím o jaderné energii.

V Bílém domě se relativizuje mediální bouře spuštěná zahraničně politickými komentátory, jejichž pohled je upřen na volby na podzim 2022 uprostřed prezidentského mandátu: voliči jsou unavení „válkami nekonečnými“ a ničivými ve „stanech“, jak se afézou přezdívají státy předovýchodní oblasti. A v Saúdské Arábii, hlas, jemuž se naslouchá, jakým reprezentuje princ Turkí al-Fajsal, bývalý šéf zpravodajských služeb, uvádí, že haruspikové předpovídající úpadek Ameriky po chaotickém odchodu z Kábulu se mýlí: kreativita a vynalézavost dělají z USA i nadále preferovaného partnera saúdskoarabského království.