V roce 2050 bude Francie z poloviny islámská“, prohlašuje Eric Zemmour, francouzský komentátor zpravodajského kanálu Cnews. Má za sebou dlouhou kariéru „nekorektního“ interpreta společensko-politických jevů ve Francii a nyní už jen krok chybí od jeho přiznání, že hodlá kandidovat na úřad prezidenta ve volbách na vrcholu jara příštího roku.

Stojí za námahu analyzovat každý výrok byť aplaudovaného polemika? Není to zřejmě nutné. Pokud se ovšem stane prezidentským kandidátem, bude mít jeho hlas velkou váhu v očekávaných debatách. Zejména, když představitelé nejen Národního sdružení Marine Le Penové, ale i řada Republikánů začíná brát vážně teorii „velkého přemístění“, rozuměj zavalení Evropy cizorodou muslimskou populací.

Zislamizování Francie se tak může stát tématem pro volební kampaň. Bez ohledu na to, že hlavní otázkou s výhledem pro rok 2050 bude spíše to, zda Francie dokáže být ve všech případech rozumně vyváženou a umírněnou zemí

Zemmourovo tvrzení spočívá na očekávaných demografických změnách. Je pravda, že podle Pew Reserch Center (americký think-tank specializující se na studium vlivu náboženství) má Francie mezi svými obyvateli něco přes 8% muslimů (většinou nepraktikujících). Pro rok 2050 se odhaduje vzestup na 12 až 18%. Těžko se soudí, kolik z tohoto počtu bude nakonec praktikujících a aktivních věřících.

Tvrdit ovšem, že následkem těchto prognóz se Francie vystavuje riziku islamizace, je zcestné, paranoidní, ne-li přímo zasažené rasistickou nákazou. Vychází se tu apriori z přesvědčení, že každý muslim je ve své podstatě islamista a většina Francouzů se „podvolí“ této muslimské menšině.

"To také předpovídal Michel Houellebecq!", jako kdybych slyšel své krajany, kteří měli možnost přečíst si prorocký román Podvolení kontroverzního francouzského autora. V roce 2023 (za dva roky!), jak je tam psáno, by Francie měla mít prezidenta islamistu!

Dotyčný depresivní pohled předpokládá, že jakákoli politika asimilace nebo integrace (tyto dva termíny se běžně užívají bez jasné definice a rozlišení) je odsouzena k neúspěchu. Představa, která přenáší obraz konfliktního chování z ghettoizovaných čtvrtí na celek Francouzů arabského původu (většina muslimů ve Francii). Jejich většina se přitom primárně nedefinuje nábožensky, nežije v předměstských ghettech a beze za svůj princip sekularizované společnosti.

Proti panickým výkřikům Zemmoura a Houellebecqa mluví nadto zkušenost z místních voleb. Ojediněle se vyskytující komunitarizované kandidátky pokaždé propadly. Pokud hrozí nebezpečí trhlin ve francouzské národní soudržnosti, může vycházet jak z nárůstu předměstských ghett a jejich zahušťování, tak z odmítání občanského spolusoužití, k čemuž hojně přispívají fámy z dílny strašpytlů s jejich já.

Eric Zemmour prorokováním islamizace Francie si plete libanonskou multikonfesní společnost a dramatické dopady, které tam z toho vznikají, a republikánskou společnost Francie, která navzdory všemu zůstává pevná, občany široce schvalovaná a pro zlepšení její úrovně a kvality se nikomu nebrání pracovat.

Francouzská společnost se potýká, což je realita, s agresivními nároky na identitu. Ze strany jak islamistů, tak bohužel i francouzských politiků. Ti by chtěli, kupříkladu jako Eric Ciotti, koketující s kandidaturou na prezidenta za stranu Republikání, zanést odkaz na „židovsko-křesťanské kořeny“ země do ústavy a sekulárních institucí.

Svého času vyšel víkendový magazín Le Figaro s titulkem „Budeme za třicet let stále Francouzi?“ a s Marianne, francouzským symbolem pod islámským závojem, na obálce. Bylo to v roce 1985, před 36 lety! Ta nit představ je stará jako strach. Dále se vine a zabírá. Očividně ještě nenastal čas, aby kandidáti a společnost mohli diskutovat o imigraci klidně a s racionálními argumenty. Prezidentská kampaň, která ve Francii začíná, už naznačuje, že se sotva obejde bez mávání metlou identity.