Některé události znamenají historický zlom. Když k nim dojde, máme to za zlomové spíše instinktem než rozumem. Pád Berlínské zdi 9. 11. 1989 byl jedním z takových momentů. Stejně tak 11. 9. 2001, i když historici se zatím neshodli, zda skutečně existuje „před“ a „po“ útoku na newyorské budovy WTC.

O pádu Kábulu dne 15. srpna by se dalo hovořit rovněž ve smyslu zlomu na časové lince historie. Tato události bude doznívat asi ještě dlouho. Historici mají úkol rozhodnout, zda konec americké války v Afghánistánu vskutku uzavírá kapitolu otevřenou 11. září 2001, jak se nám dnes zdá. Tento konec vojenské přítomnosti USA v Afghánistánu značí změnu strategického postoje přední světové velmoci a začátek nové éry ve znamení rivality s Čínou.

Nemusíme být příliš staří, aby v nás nezůstávaly dojmy už ze tři různých historických období: studená válka, doba po studené válce a doba po 11. září. Nyní už možná nastupuje období čtvrté, éra „po Kábulu“. Už jsou patrny její rysy. Zmatky, ve kterých se velké a střední mocnosti navzájem testují a snaží se navazovat nové silové vztahy. A také se nechávají slyšet tóny větších rizik a hrozeb.

Každý, komu je přes čtyřicet, si pamatuje studenou válku a její symboly: Železná opona mezi východem a západem nebo berlínská zeď s přechodem Checkpoint Charlie. Každé překročení této čáry v krajině bylo spojeno se staženým žaludkem a mrazením v zádech. Jako v románech Johna Le Carrého.

Studená válka pak jako mávnutím proutku skončila. Po časech konfrontací dvou vzájemně nepřátelských bloků následovalo období s hegemonií USA a globalizací, která měla vyřešit všechny problémy. OSN znovu nabralo barvu a vážnost a demokracie postupovala na všech světových stranách. Jako zázrakem se Nelson Mandela stal prezidentem země někdejšího apartheidu.

Dne 11.září 2001 rozbily tuto iluzi více než cokoli jiného útoky spojované s al-Ká´idou. Do světa se vrátila tragičnost, ačkoliv ani devadesátá léta nebyla zcela ušetřena tragických momentů – vedle války v bývalém Jugoslávii se zde ve Francii opakovaně připomíná rwandská genocida. Symbolický pád Twin Towers a třesk, který vynáší terorismus na vrchol světových hrozeb, svádí Ameriku a spolu s ní Západ k reakcím, které se s časovým odstupem nabývají ráz bezhlavého spěchu a hřmotu sporného efektu.

Před dvaceti lety, v době 11. září, byly Spojené státy jedinou globální velmocí a jak si to žádala doba, byli jsme „všichni Američané“. O dvacet let později jsou samotní Američané rozděleni a svět je roztříštěný. Každopádně se už obdivně nevzhlíží k americkém vůdcovství. Devalvovala ho válka v Iráku, rezignace v Sýrii, trumpovský chaos a nakonec afghánský debakl.

Svět post-kábulský má několik charakteristik: už neexistuje jedna, ale dvě supervelmoci. Je tu Čína jako revizionistická velmoc, která chce změnit pravidla mezinárodní hry. Další novou charakteristikou jsou středně velké mocnosti: Turecko, Írán, Rusko a dokonce Indie. Osamostatnily se a chtějí mít vliv. Zůstává Evropa, která stále neví, zda má být velmocí. Měla by pochopit, že pokud se zřekne této ambice, sama se odsoudí k vazalskému postavení. Dnešní svět nemá opravdu nic společného s tím, co si člověk dokázal představit před dvaceti lety.