Již několik dní je irácký parlament okupován. Je obsazen davem příznivců šíitského vůdce Muqtadá as-Sadry, jehož politická koalice vyhrála volby loňského října. Vítězství sadristů, šíitských zastánců iráckého nacionalismu, zemi ovšem spíše rozbouřilo, než aby ji stabilizovalo. Parlament brání volbě nového prezidenta a ustavení vlády.

Tváří v tvář slepé uličce vyzval Muqtadá své příznivce, aby obsadili parlament. Touto cestou hodlá docílit, aby byl ústavodárný orgán rozpuštěn a byly vypsány nové volby. Nejde o spor mezi šíity a sunnity, či o střet Kurdů s ostatním, jako v občanských válkách, které v letech 2006 až 2017 ničily a pustošily zemi. Tentokrát se mezi sebou svářejí vyznavači šíitského islámu, kteří tvoří 60% obyvatel Iráku. Od pádu Saddáma Husajna v roce 2003 a jeho autokratického režimu sunnitské a arabsko-nacionalistické orientace určuje vládní politiku většinová šíitská komunita.

Někdejší šíitská jednota, povzbuzovaná antišíismem bývalého autokratického a na oko laického režimu Saddáma Husajna, zeslábla a drolí se dva výrazné tábory, jenž mezi sebou soupeří. Jeden nacionalistický, v jehož čele stojí Muqtadá as-Sadr, odpůrce cizích vlivů, jak amerického, tak íránského původu. Proti němu stojí šíitské milice „kooperující“ s Íránem. Proíránský proud v parlamentních volbách sice neuspěl, ale má dostatek prostředků, aby dokázal blokovat zastupitelský orgán. Muqtadá as-Sadr proto vyzval ulici, aby se proti těmto manévrům postavila.
Irák zažil demonstrace veřejné nespokojenosti v letech 2019/2020. Na rozdíl od těchto městských a studentských protestů , mají současní nespokojenci svého vůdce, Muqtadá as-Sadra a politickou organizaci at-Tajjár as-sadrí, šíitsky islamistickou a konzervativně nacionalistickou, která manifestace je svolává a dává jim směr. A pak jsou ve hře zbraně.

Nemálo jich je na straně proíranské opozice, oponující koalici Sá´irún, reformnímu hnutí sadrovců a íráckých komunistů, ktere se zformovalo pro volby v roce 2018. Proíránští šíité spoléhají na arzenál, který jim štědře poskytuje Teherán. Útočí pak proti nepohodlným politikům a proti amerických vojáků stále přítomným v Iráku.

„Kooperace“ těchto šíitských sil v Iráku s íránským režimem je jasně zacílena: porazit Spojené státy nebo jim alespoň škodit. Hnutí Tálibán v Afghánistánu vděčí nemálo za své vítězství právě Teheránu. Tálibán je sice hnutím sunnitského islamismu, ale antiamerikanismus íránského vedení náboženské soupeření staví momentálně stranou. Nepřítel mého nepřítele je můj přítel. A Teherán zkouší proti Washingtonu nejrůznější formy odporu. V Iráku jde navíc ještě o něco jiného, o íránský vliv a diktát v šíitském světě.

Írán pěstuje a posiluje svůj vliv v Libanonu, Sýrii, Jemenu. Arabské monarchie Perského zálivu a Saúdská Arábie opakovaně podezírají Teherán z podněcování šíitských menšin v oblastech Arabského polostrova.

Šíitská expanze vedená z Íránu ovšem drhne v jednom směru. Náboženským centrem šítského světa zůstává Irák, neboť se na jeho území nacházejí dvě posvátná města šíitského islámu – Nadžaf a Kerbelá . Tato realita íránské záměry brzdí nebo alespoň komplikuje. Není nepodstatné, že pro mnohé šíity v Iráku se náboženské přesvědčení nerozchází s jejich arabskou identitu, a pokud u nich arabství nepřevažuje na islámskostí, pak ho velice často doprovází. Iráčané šíitského vyznání vidí ve svých íránských souvěrcích Peršany, zatímco oni sami se jsou přece Arabové.

Takový postoj je sice diktován potřebou akcentovat etnickou a národní identitu, ale nemusí mu chybět ani rozměr politický. Šíismus íránského ájatoláha Chomejního (1902-1989), radikální a perský, proti iráckému šíismu, který je nábožensky možná mírnější, ale je především arabsky irácký. A když se k tomu navíc přidá i efekt ropné many? Váha historického povědomí se hmatatelným bohatstvím bezprostředně znásobí. Letos v březnu oznámil irácký ministr ropného průmyslu rekordní příjmy: 11 miliard dolarů za 100 milionů barelů vyvezených a prodaných bez problému. Irák na rozdíl od Íránu nepodléhá žádnému embargu.