Letní putování letos zavedlo na rakouský břeh Bodamského jezera. Městečko Bregenz láká nejen svým historickým jádrem, lanovkou na více jak tisíc metrů vysoký Pfänder a výletem lodí na západní konec jezera do Kostnice s historií pro nás Čechy zásluhou Jana Husa nikoliv zcela neznámou. Bregenz má ovšem pověst i díky opernímu festivalu s letním programem. Nad vodní plochou se tyčí kulisy jeviště, které se mění každé dva roky podle předváděné opery. Zpravidla jde o operní hity, přitahující široké publikum. Není divu, hudební zážitek podtrhuje atmosféra letní noci po západu slunce.

Bregenzský festival může mít ovšem v záloze i překvapení. Na kryté scéně v budově festivalového komplexu to tentokrát byla opera Sibiria nepříliš známého italského veristy Umberta Giordana, současníka Giacoma Pucciniho. Taková příležitost se nedala zmeškat, když navíc ve sborových partech vystupovali pěvci Pražského filharmonického sboru, tělesa s nejlepší pověstí, připravení a vedení sbormistrem Lukášem Vasilkem.

Giordanova Sibiria (Sibiř) se zajímavým způsobem pojí s Pucciniho operou Madame Butterfly , uváděnou letos na hlavní a otevřené „jezerní scéně“. Sibiria měla premiéru v Miláně v roce 1903. Zaskakovala za původně plánovanou operou Giacoma Pucciniho Madame Butterfly , protože tento kus nebyl ještě hotov. Divákům v té době zřejmě nevadilo, že jedna exotická látka nahradila jinou, ruská namísto japonské, které zpracoval Puccini. Navíc pro obě opery sepsal libreto stejný autor Luigi Illica.

Na první pohled se obě díla podobají, neboť vzešla ze stejné doby. Při pečlivějším poslechu se ale objeví velké rozdíly, zejména ve způsobu zhudebnění děje. Puccini víc kalkuluje, Giordano je víc emotivní. Pucciniho hudbě samozřejmě nechybí sentiment, emoce, citovost, ale bráno z pozice dneška byl by patrně velmi úspěšným hollywoodským skladatelem. Umí velmi přesně dohnat publikum k slzám a na kraj sebezničení s ohledem na tragédii odehrávající se na jevišti. A pak zase dovolí slzám, aby si odpočinuly. Puccini samozřejmě nepostrádá emocionálnost, ale skládá a tvoří v dobrém slova smyslu racionálně. Jeho hudba funguje velice profesionálně. Giordano se naopak dává větší váhu hudebnímu citu. Méně se bojí, že udělá dramaturgickou chybu a nechává se vést vlastní intuicí.

Panuje názor, že libreto Sibirie vychází z románu Lva Tolstého Vzkříšení, možná proto, že opera končí oslavou tohoto okamžiku. Ale hra nemá s románem nic společného. Zásadní je příběh z sibiřského vězení. A jde o odpuštění a ospravedlnění. Hlavní hrdina Vassili, poslaný z trestu na Sibiř za zabití milence své milé Stephany, si počíná následně jako Alfredo ve Verdiho La Traviattě . Nemá odvahu přijmout svou lásku se všemi jejími povahovými odstíny a s tím, co má za sebou. Vassili to podobně jako Alfredo udělá podvakrát: poprvé, když si uvědomí, že Stephana je milenkou zbohatlíka a že před ním byli jiní a že provozuje jako Traviatta –Violetta prostituci, a podruhé o několik let později v sibiřském vězení. V opeře nastává výmluvný okamžik, když Gleby všem oznamuje pravdu o Stephaně. Vassili nejprve zuří a běsní - chová se přesně jako Alfredo - ale pak toho lituje a uvědomí si, že chyboval. Dělá chybu, že nedokáže a nechce vzít na vědomí charakter a minulost ženy, do které je zamilovaný. Nakonec žádá o odpuštění. Opera Sibiria jako kdyby stála mezi operou Leoše Janáčka Z mrtvého domu a Verdiho operou La Traviatta .

Zpracování příběhu spočívá na Giordanově hudbě. Pokud by takové libreto zpracoval Leoš Janaček nebo Dimitrij Šostakovič, byla by z toho opera drsná a plná násilí. Děj k tomu má vše potřebné: vězení, sibiřský lágr, lásku, zradu, nenávist. Ovšem snad až příliš krásná Giordanova hudba děj přetaví do podoby představení, kde i ty špatné činy a odpudivé chování vypadají dobře. Opera Sibiria je velice romantická a krásná. Dává představu, že dva hlavní hrdinové Stephana a Vassili mohou prožívat svou lásku i v takové pustině, jakou je Sibiř. Ta má pak dvě tváře: z jedné strany je to mráz a smrt a z druhé straně neporušená, krásná příroda v zasněžené krajině bez konce. Příběh v Sibirii je brutální, ale zásluhou hudby se zjemňuje a krásní: první láska hrdinů, on musí narukovat do války, ona je těhotná; když se on vrátí, ona žije s dítětem vydržovaná bohatým mužem. V Šostakovičově opeře by taková zápletka vyzněla zajisté daleko drsněji.

Tvůrčí přístup skladatelů jako byl Puccini a Giordano nese pojmenování verismus, neboť skladatelé chtěli vyjadřovat životní pravdivost nejen dějem, ale i hudebním výrazem. Giordanův hudební jazyk se tvrdé realitě pravdy vzpírá. Zločiny, vězení, láska na Sibiři, jako kdyby ve vyprávění zpěvnou italštinou pozbývaly bezprostřední drsnou emotivnost. To, co se staví jako hrubá, nelítostná realita, nabývá rázu pohádkové fikce. Režisér představení Vasilij Barchatov považoval zřejmě za potřebné najít nějaký způsob prezentace, kterým by se protiklad drsného příběhu a vroucí hudby dnešnímu divákovi zmírni a stal se lépe pochopitelným. Zavedl do příběhu novou postavu, která sice není v partituře, a udělal z ní jakousi průvodkyni. Zpívá text malé role a pár řádků Stephany. K Giordanovu srdceryvnému vyprávění děsivého příběhu je přidána postava, která odkrývá minulost. Nevypráví se to dokumentárním způsobem, ale jako příběh Italky s ruskými kořeny, která krok za krokem nachází stopy ruské minulosti, přestože v Rusku nikdy předtím zřejmě nebyla. Hledá rodinné kořeny. S operním dějem se tak spojuje optika současnosti, pomocí níž přidaná ženská postava rekonstruuje to, co se stalo před více než sto lety. Příběh se tak dostává do polohy historického filmu ze studia Walta Disneye, kde všichny osoby vypadají krásnější než je tomu ve skutečnosti.

Skladatel Giordano a libretista Illica ruské reálie bezprostředně sice neznali, ale Rusko bylo tehdy coby exotika jaksi v módě. V Sibirii Giordano dovedně využívá melodie ruských lidových písní a sází se tu i na muzikalitu ruské pravoslavné církve. Se skutečnou modlitbou to nemá nic společného, ale italský zpěv a capella komponovaný na způsob hudebního projevu pravoslaví dodává opeře atmosféru bezprostřednosti a posluchačstvo ladí do potřebného rozpoložení. Hlasy pražských sboristů navíc dávají italštině sympatický slovanský témbr. Na jednom místě lze zaregistrovat i melodii jedné ukrajinské lidové písně. Sborový zpěv v sibiřském vězení vychází z ruské písně, ze zpěvu tahačů lodí na Volze, z nápěvu Ej uchněm, ješčo razik, ješčo ráz..., který zpopularizoval v Evropě ruského basistu Fjodora Šaljapina. Obvyklá klišé jako jsou matrjošky, balalajka a vodka inscenace zmírnila a potlačuje. Giordano sice sotva odkryl hlubiny ruské kultury, ale výběrem a zpracováním melodií se velmi přiblížil mentalitě. Je to trochu jako se vydat někam mimo vyšlapané cesty, aby se objevilo něco ze skutečného ducha místa nebo země. Během procesu skládání postupoval Giordano sice jako turista, ale na pár okamžiků, beroucích za srdce a dojmou, opustil trasy běžně vyšlapané a průvodci doporučované. Bez přehánění, silný zážitek pro poutníka, který se na přelomu letošního července a srpna ocitl na východním břehu Bodamského jezera.