Kartograf má povinnost dát jméno tomu, co popisuje. Toponymie je konstrukce, nabitá motivací veskrze lidskou. I za vymezením a označením množiny poloostrovů, hor a plání nacházejících se na západním výběžku velkého euro-asijského světadílu za samostatný „kontinent“ vězí spíš lidská než nutně geografická přirozenost. V 18. století určil ruský historik a geograf V. N.Tatiščev (1686 – 1750) dělicí čáru mezi Evropou a Asií, kterou všichni známe: od Uralu po Kaspické moře a Kavkaz. Stalo se tak v roce 1721 na popud Petra Velikého. Ruský car chtěl dát najevo, že se hlásí k Evropě a že se jeho říše rozkládá na dvou kontinentech. A také aby se potlačila zvyklost vydávat Rusko za „asijské“, rozuměj zaostalé, bylo třeba podtrhnout sounáležitost Ruska s Evropou. Kontinenty jsou tedy nakonec více historické konstrukce než geografické entity.

Kartografická Evropa je moderní útvar. Probouzí se k životu až v 17. století. Projekt Evropského společenství je ještě mladší a praktické kroky na sjednocení Evropy se zrodily až ve 20. století jako dítko světových válek. Někdejší znepřátelené země spojil zájem na vytvoření mírové zóny prospěšné všem. Evropské unie je nesporně úspěšně realizovaný záměr, bez ohledu na to, že zaostává za nadějemi některých svých průkopníků a že vývoj k jednotě kontinentu byl a je komplikovaný, ba čas od času dokonce měněný pod tlakem požadavků a nároků z jiných koutů planety.

Voluntární a prakticko-politická Evropa je historicky mladá. Jako myšlenková a duchovní nadstavba je Evropa představou podstatně starší. Je to Evropa civilizace proti ne-Evropě barbarů. Už za Hérodota (asi 484 – 430 př.n.l.), starořeckého historika, byla Evropa metaforou výlučnosti. A v tomto smyslu přetrvává. Je to teritorium, jehož velikost se sice mění, ale vymezuje se oproti „Jiným“ kulturně, sociálně, etnicky, polohou. Ti „Jiní“ se povětšinou nacházejí v „Asii“ a někdy v „Africe“, přičemž ona „jinost“ spojuje v sobě hrozbu a výraz zaostalosti, ba méněcennosti.

Od politiky k mýtům nebává daleko. Evropský mýtus v pravém slova smyslu je utkvělá představa, že my Evropané máme od prvopočátku společnou identitu. Za podstatné se v tomto evropanství pokládá to, co máme v Evropě společně a naopak to, co nás rozděluje, se dává stranou. Je to iluzorní představa. Evropská minulost je daleko více historií válek, svárů a roztržek než příběhů sbližování a společných kroků.

Dějiny Evropy jako samostatného celku se začínají psát až po rozpadu Západořímské říše, ne-li dokonce až poté, co muslimský zábor severní Afriky odtrhl od sebe protilehlé břehy Středozemního moře. Staří Řekové žili v civilizaci tří kontinentů, zasahující asijský Blízký východ, africký Egypt a malý úsek východní části středomořské Evropy. Během 4. a 3. století před naším letopočtem se vojenská a politická iniciativa postupně šířila do evropského sektoru antického Řecka a Alexandr Veliký vytvářel krátkodobě říši táhnoucí se od Egypta po Afghánistán.

Trvalejší útvar budovala a držela imperiální Římská republika (509 př.n.l – 31 n.l.) mezi Levantou a Gibraltarským průlivem. Nikdy však nedokázala pevně zakotvit za Rýnem a Dunajem. Moc Říma byla především středomořská, daleko méně čistě evropská. Osud kontinentu samotného nepředurčilo vítězící římské impérium. Směr mu dal úpadek této říše a její zánik. Následná historie Evropy, to je posunování hranic, změny terioriálních vlastníků a opakující se územní dělby.
V takové nestálosti tkví specifika Evropy a její odlišnost od ostatních civilizací světa. Až do 19. století existovaly a přetrvávaly multietnické říše v rozsáhlé oblasti mezi Čínským mořem a západem severní Afriky Byly sice soustavně vystavovány nájezdům, přepadům, porážkám a dělbám, které vyvolávali pronárody přicházející z pouští na jihu, z hor nebo rozsáhlých plání severu. Ale vždy se znovu obnovovaly a nájezdníky integrovaly a absorbovaly. Na Západě se po pádu Říma nic podobného neděje. Římskou říši nic nenahradilo, ačkoliv církev neopuští latinu, jazyk této říše a ani její právní kulturu a správní strukturu.

Bez společné identity ke státní suverenitě

Po dobu nejméně deseti století se Evropa stávala opakovaně lákadlem a kořistí nájezdníků. Hunové, Avaři, Maďaři, Tataři, Mongolové a turkické kmeny přicházejí z východu, Vikingové ze severu, muslimští dobyvatelé z jihu. Éra invazí končí až v roce 1683, kdy Turci byli zastaveni a poraženi před branami Vídně.

Tvrdit, že za dobu tisíc let trvajících bojů se ukovala společná identita Evropy, je anachronismus, tedy snaha vnucovat době to, co její realitě neodpovídalo. Kontinent nestmeloval žádný kolektivní nebo koordinovaný proces nebo odpor, dokonce se ani pod křesťanským křížem nevytvořila trvalá jednota. Ta původní zmizela během éry invazí, Evropa se rozdělila na katolickou a ortodoxní a patrně k tomu dílem přispěl vpád muslimů do západního Středomoří, který zablokoval nebo přerušil kontakty s oblastmi východního křesťanství. Křížové výpravy, které papežství posléze vyvolalo, měly na oko smysl společného zájmu a obrany. Šlo v nich ovšem především o to ustavit a centralizovat vliv a moc papeže v křesťanském světě.

Mezi pádem Byzance v roce 1453 a obléháním Vídně v roce 1683 obsadili celou jihovýchodní Evropu poslední dobyvatelé z východu, osmanští Turci. Ovšem jiná část Evropy už zahájila éru své dobyvatelské expanze. Poslední roky reconquisty se shodují s věkem conquistadorů. Španělé, Portugalci, Angličané, Nizozemci, Francouzi, Italové objevují nejen Ameriku a další kontinenty, ale tváří v tvář původním obyvatelům Nového světa objevují také své evropanství. Mají bílou pleť a nelze si je splést s „Indiány“. Zjevuje se rasová rozdílnost, z níž se v 19. a 20. století stává jistota, že bělochům náleží a patří civilizační monopol.

Aby se však slovo „Evropa“ dostalo do politické rozpravy, bylo třeba počkat až do 17. století. Po roce 1683 začíná Rakousko postupovat na Balkáně a na mezinárodní scénu přichází Rusko, dychtící po západní modernitě. Shoda mezi geografií a historií nabývá na platnosti. Evropa vstupuje do veřejné rozpravy, rodíc se jako politický a strategický termín paradoxně z domácích, vnitrokontinentálních rivalit.

Název Evropa poznenáhlu odkazuje na politickou a vojensko-strategickou hru. Jako hlavní hráči do ní vstupují Francie, Velká Británie, Habsburská říše a Rusko. Později se přidává pátá „velmoc“, Prusko, následované sjednoceným Německem. Proměňuje se ovšem i politicko-společenská atmosféra uvnitř jednotlivých státních celků, z níž klíčí a postupně sílí evropského povědomí.

Vestfálský mír, který ukončil třicetiletou válku, přinesl dvě inovace. Pro existenci státu je napříště zásadní státní suverenita a to ve formě jednak vnitřní – státu uděluje veškerou moc nad územím a obyvatelstvem, jednak vnější – nezavazuje k povinnosti vůči jakékoliv vnější moci, kromě vlastních „státní zájmů“, které vycházejí z racionality čistě politické a sekulární. Odtud se počíná odvíjet stavba politického světa, který obýváme dodnes.

Heslo „Evropské hodnoty“

Evropa jako celek, zjevující se mezi 17. a 19. stoletím, se manifestuje ve dvou podobách: jednak Evropy, vzešlé a formující se ze setkávání a střetávání po stránce jazykové a zvykové vícenárodnostního, ale zeměpisně výhradně evropského davu, s odlišným „jiným“, což jsou domorodci z Nového světa, a jednak Evropy jako souhrnu souběhů a interakcí „vestfálských“ států mezi Uralem a Gibraltarem.

Vedle toho se utvářejí dvě další Evropy. Je to jednak Evropa jako „společenství vzdělanců“ , formující se od 17. století. Tvoří ji zprvu stovky a později několik tisíc jedinců, kteří společně hovoří latinsky a následně se dorozumívající hlavními evropskými jazyky. A dále je to Evropa jako kosmopolitní společenství, jež se utváří, sílí a mění vlivem idejí francouzské revoluce a osvojující si a přijímající hodnotový universalismu nesený osvícenskou kulturou vycházející z 18. století.
V 19. století se Evropa stala kolébkou pro vzdělávací a kulturní instituce a pro mnohé dodnes nezaniklé ideologie. Jasně by o tom hovořila mapa operních scén, koncertních sálů, muzeí a veřejných knihoven ve světě před rokem 1914.

Nástin dějin evropanství svědčí o tom, že představa o existenci čehosi, co by se dalo považovat za koherentní soubor „evropských hodnot“ původem z hluboké minulosti, je iluzí. Hodnoty, na něž se dnes odvolávají demokracie ve svazku s liberalismem a Evropská unie, nejsou žádným spodním proudem dějin našeho kontinentu. Hodnoty a zásady, na kterých spočívaly státy před érou revolucí, odpovídaly principům absolutních a monoideologických monarchií.

Hodnotové rámce, které dominovaly v Evropě ve 20. století, jako nacionalismus, fašismus, marxismus-leninismus, jsou čistě evropského původu stejně jako liberalismus a laissez-faire („nechte každému volnost (k podnikání)“). Přitom něco z toho, co se připisuje do kolonky „evropské hodnoty“, se do jisté míry uplatňovalo jinde a dříve než v Evropě: V Číně a v Osmanske říši se praktikovala náboženská tolerance, kterou brali s vděkem Židé vyhnaní z katolického Španělska. Teprve koncem 20. století se hodnoty universálně lidské a instituce garantující jejich praktikování šíří a usazují alespoň formálně po celé Evropě. „Evropské hodnoty“ jsou heslem druhé poloviny 20. století.

V letech 1492 až 1914 se Evropa stala srdcem, kterým tepaly světové dějiny. Zprvu se tak dělo díky objevení, poznání a ovládnutí západní polokoule planety a od roku 1750 pak šířeji rostoucí vojenskou, námořní, ekonomickou a technologickou převahou. Skutečná světová nadvláda Evropy sahá od výbojů v 18. století až po vrchol evropského kolonialismu, mezi lety 1918 a 1945. Evropský „ moment“ světových dějin končí druhou světovou válkou, ačkoliv jako Evropané nadále využíváme bohaté ekonomické a v menší míře i myšlenkové a kulturní dědictví této ztracené nadvlády.

Svornost v rozmanitosti

Hegemonie evropské části světa nepřetává vyvolávat otázky a polemiky historiků. Spokojme se jen s konstatováním, že od pádu Říma nepoznala Evropa žádný společný rámec autority a ani neměla žádné trvalé těžiště. Proměna Evropy a její nadvláda se rodí a děje v roztříštěnosti a heterogenitě kontinentu. Po dobu patnácti století ho opakovaně trhaly na kusy války vedené uvnitř i navenek.

Pluralita Evropy je rozporuplná. Na jedné straně mají státní hranice malý význam s ohledem na nadnárodní systém ekonomických aktivit, které rozptýlené teritoriální a lokální jednotky vtahuje do společné sítě. Na druhé straně byla východiskem evropské hospodářské revoluce konsolidace hrstky vojensky silných a centralizovaných států a jejich úspěšné imperiální a expanzivní ekonomické politiky. Z Evropy, která by byla jen mozaikou skromných knížectví, by sotva povstat převratná světová síla. Jednota Evropy je dílem porozumění mezi silnými státy; Evropy otců s devisou „In varietate concordia“ (Svornost v rozmanitosti).

Heterogenita kontinentu vzešla také z dělby funkcí, které měla dvě na sebe navazující centra dynamického rozvoje, a jejich periferie. Prvním centrem bylo Středomoří, místo kontaktu s civilizacemi blízkého i vzdáleného Orientu, místo civilizace měst a přežívání římského dědictví. Mezi lety 1000 a 1300 přebírá západní oblast stále více orientovaná k Atlantiku úlohu ústřední osy městského, obchodního a kulturního vývoje kontinentu.

Jde o pásmo území, které se původně rozprostíralo od severní Itálie po Nizozemsko, přes západní Alpy, východní Francii a povodí Rýna. Pás, který se pak táhl přes Lamanšský průliv a přes Severní moře a Baltské moře na území hanzovních měst a poté na počátku 16. století do středního Německa. Tato osa nezmizela. Ještě v 21.století se tu nachází devět z deseti regionů s nejvyšším příjmem v Evropě na hlavu. Původní společenství Římské smlouvy se shoduje s tímto prostorem.

K této ose se vážou čtyři okrajové regiony: sever (Skandinávie plus severní a západní část Britských ostrovů), jihovýchod ( mezi Jadranem, Egejským a Černým mořem) a východ (rozsáhlé slovanské roviny). A následně také okrajové části Středomoří a Iberského světa. Ocitají se stranou rozmachu nového centra, i když jejich historická role jim umožnila nabídnout evropské kultuře zásadní přínos při nástupu znovuobjevování klasické antiky.

Zjednodušeně řečeno, ke sblížování severní periférie (kromě Irska) s centrem došlo díky pronikání Vikingů, následkem obchodování s hanzovními městy a od 16. století díky konverzi tamních obyvatel k protestantismu, což uspíšilo jejich gramotnost. Severní oblast je jedinou periférií, která uspěla s integrací do ekonomicky vyspělé Evropy.

Ačkoli křižácké výboje v Baltském moři, obchod a německá rolnická kolonizace ovlivnily vývoj na východě, tamní obrovská agrární oblast zůstala převážně stranou západního rozvoje. Před 20. stoletím, s výjimkou Ruska, kde Petr Veliký zahájil modernizaci západního stylu, spojenou s koloniální expanzí na severoasijský Dálný východ, existovaly pouze slabé prvky domácí ekonomické dynamiky. Až do 19. století docházelo zjevně jen k slabému hospodářskému a kulturnímu pronikání vlivu centra do oblastí podřízených Osmanské říši.

Vzestup Evropy by byl obtížný bez pomoci „periferií“ vyvážejících suroviny. Propast mezi těmito oblastmi, jejichž sociální struktury se liší v důsledku této dělby práce a historických zkušeností, byla hluboká. Stále si uvědomujeme dělicí čáru, která existuje, i když se zmenšila, mezi dvěma Evropami: severní Itálií a jižní Itálií, Katalánskem a Kastilií. Odedávna panoval rozdíl - západ a sever proti východu a jihovýchodu. Linie Hamburk – Terst oddělovala Evropu právní svobody rolníků a Evropu nevolnictví. Před rokem 1914 neměla tato linie politickou váhu dílem přítomnosti Habsburků a Hohenzollernů na východě. Posléze se tato dělící čára změnila v „železnou oponu“.

V 19. století se v početně omezené elitě dařilo přemáhat kulturní a jazykové rozdíly plynoucí z modernizační nerovnosti. Většinová masa Evropanů ovšem setrvávala v řečové mnohosti. Rozmach státních jazyků zásadně nepohnul s jazykovou pluralitou, která se samozřejmě uchovala s příchodem národních států: občan se napříště ztotožnil s „vlastí“ proti ostatním a v roce 1914 ani rolníci, ani dělníci, ani vzdělané elity ve většině neodolali výzvám k mobilizaci pod prapory a vlajkami. Evropa národů se změnila v kontinent válčení. I když se Evropa zcela nevymanila z těchto poměrů, přesto posledních padesát let představuje období zjevných konvergencí: důkazem toho je institucionální a právní harmonizace nebo snižování mezinárodních nerovností – ekonomických a sociálních – díky pozoruhodným „skokům vpřed“ v takových zemích jako Španělsko, Irsko nebo Finsko.

Revoluce v dopravě a komunikacích usnadnily kulturní homogenizaci, která postupuje s explozí středoškolského a univerzitního vzdělání a také s rozšířením způsobu života a spotřeby transatlantického původu, zejména mezi mladými lidmi. Ve světě kultury, mezi vzdělanými a bohatými vrstvami, je to evropské dědictví, které se globalizovalo.

Po rozpadu autoritářských režimů a zániku komunistických režimů mizí politicko-ideologické rozdělení Evropy. Pozůstatky studené války nejsou zcela zažehnány a nedůvěra mezi Ruskem a jeho sousedy nehasne. V Evropě přetrvávají rozdíly, přesto konvergence zemí v rámci Unie postupuje. Paradox na povrchu dobře patrný ovšem zůstává. Vzdor procesu sbližování Evropané nepřijali kontinentální identitu. Dokonce i mezi těmi, kdo žijí a uvažují transnacionálně, zůstává jako primární identifikace národní. Evropa je přítomna více v praktickém životě Evropanů než v jejich afektivním životě. Je ovšem také pravdou, že v krizových chvílích se už vícekrát prokázalo, že Evropa dokáže jednat kolektivně. Dosud nikoliv zcela beze zbytku. Rusko v Evropě své místo nenašlo. A dnešních souvislostech se nelze ubránit otázce, zda se sázkou na to zůstat spíše impériem než vsadit na budování moderní demokracie Rusko už dříve nerozhodlo k Evropě nepatřit.