Psát na téma války mne nikdy nelákalo. Džihádu, svaté "válce" v pojetí islámu, jsem se, pravda, věnoval vícekrát. Z příčiny odborné a profesní odpovědnosti, jaksi z povinnosti. Pro Evropana to bylo dílo civilizačního střetu a ptal se, zda a jak vůbec lze vézt „válku proti islamistickému terorismu“. Bohužel okolnosti nás postavily před realitu, o níž jsme v Evropě soudili a doufali, že patří a bude natrvalo patřit do minulosti.

Leč vyjadřovat se k jevu, bez opory v nějakém autoritativním textu, bych pokládat za pouhé bájení a ztrátu času. A tak mi přišlo patřičné obrátit se ke klasickému pojednání O válce Carla von Clausewitze (1780-1831), generála, který se nikdy nevzpamatoval z porážky Pruska Napoleonem u Jeny. A k tomu jsem si na pomoc vzal esej - rozhovor Reného Girarda (1923-2015), francouzského filosofa a antropologa, s názvem Dotáhnout Clausewitze (Achever Clausewitz, 2007). Tento myslitel, inspirující se Freudem a křesťanstvím evangelií, si udělal jméno teorií mimétismu. Ta je výsledkem Girardova pozorování lidského chování a snahy vysvětlit nedostatky a poklesky západního humanismu. Odvíjí se od předpokladu, že lidské jednání určuje daleko silněji vzájemné napodobování, přebíravé přizpůsobování a soupeření než samotná racionalita. Proto je Girard skeptický k nadějím spojovaným s evropským osvícenstvím, které věří na lidský rozum a z něho vycházející dobrou vůli, a dokonce ho pokládal za jeden z řady lidských mýtů.

Absolutní násilí a sebezničující sklon

Dotáhnout Clausewitze je Girardovou analýzou Clausewitzova spisu O válce. Podle francouzského filosofa skrývá toto často připomínané dílo postřeh, který se prý nevzal nikdy plně na vědomí. „ Jako mnozí velicí spisovatelé je i Clausewitz zatrpklý a posedlý intelektuální záští. Chtěl by být racionálnější než jeho předchůdci, a přitom z čista jasna odkazuje na realitu zcela iracionální. Aniž by to následně rozvedl, stáhne se a přestává vidět...“. Na rozdíl od těch, kteří si z pověstného spisu nepamatují víc než neustále omílanou definici – „válka je pokračováním politiky jinými prostředky“ – nebo se spokojili s výhradně racionalistickým výkladem názorů pruského generála, pokládá Girard za důležité poukázat prorockou vizi Clausewitzova díla. A spatřuje ji v tušení, v iracionalní podtext souznícím s Girardovou „mimétickou“ hypotézou, podle níž je lidské chování nakažlivě měnivé a rivalitní: válka sama o sobě si vystačí, vyvolávajíc „naprosto netušené, zcela nediferencované násilí“, vůči němuž je politika naprosto bezmocná.

Clausewitzova představa války jako „absolutního násilí“ se neobejde bez „šponováním do extrémů“ a bez zacílení vyhladit, vynulovat soupeře a definitivně ho odstranit z cesty. Pro většinu čtenářů Clausewitze byla taková forma „absolutní války“ fikcí nebo se pokládala za pouhou „logickou fantazií“. Soudilo se, že praktikovat lze jen „reálné války“, které nakonec nikdy nepřejdou do krajně ničivé podoby.

Girard nepovažuje „absolutní válku“ za nesmyl: „Lze uznat, že „šponování do extrémů“ nemohlo v době Clausewitze být dotaženo ad absurdum s ohledem na technické možnosti a podmínky. Apokalypsa, totální zkáza, sice ani dnes nehrozí naplno, ale Clausewitzovo tušení, že se stále více a více inklinuje k horizontu absolutního sebezničení, není iluzí. Ještě sice nedokážeme změnit „reálnou válku“ ve válku „absolutní“ podle Clausewitze, ale tušení, že to není nemožné, dává o sobě vědět“. Jinak řečeno, pokud apokalypsa snad není naštěstí na obzoru, nelze vzdor tomu vyloučit, že zenit lidského válčení nebude jednou dosažen. Proto Girard nabádá: „Lidem musí to být řečeno jasně, že mají k sebezničení sklon“.

Napoleonova chvíle

Doba nese technologický pokrok, zdokonalování zbraní až po objev a výrobu jaderné pumy. Jak ale soudí Girard, „zásadnější je posun antropologický“. Podnět k němu daly bitvy Napoleona. Clausewitz, byť Bonapatem fascinovaný, tvrdí, že zásadní změnou, kterou přinesla francouzská revoluce, je zavedení povinné vojenské služby. Válčení přestává být uměním nebo hrou v režii aristokracie a stává se náboženstvím. Napoleonské války vyprovokovaly v evropských společnostech skokovou změnu směrem k militarizaci a ke stírání rozdílů mezi lidmi a národy.

Militarizace, spojená s mizením regulovaných, omezených a kódovaných ozbrojených střetnutí, ruku v ruce se sílící tendencí k „nediferencování“, povzbuzuje společenské a mezistátní násilí. Čím více se lidé navzájem podobají a ztrácejí znalost a vědomí závaznosti tradičních kódů a zvyklostí válčících, a mají-li navíc k dispozici ještě účinnější technické a hospodářské prostředky, tím jsou agresivnější. Podobnost, vyvolávaná „mimétismem“, irituje a povzbuzuje nesnášenlivost, a namísto, aby se imitování a napodobování vyvažovalo rozumem, boduje a v lidském společenství získává navrch: „Rivalita sbližuje a soupeři si jsou stále více podobní“. Pokud se ten druhý, zdánlivě jiný, vyzbrojuje, v reakci na to se bezhlavě a ve spěchu chci vyzbrojit i já. Clausewitz to pojmenoval „reciproční akce“.

Odkládaná zkáza

Za stavu, kdy se jeden s druhým mění v soupeře a přitom zůstávají spojeni jako dvojčata, roste „pocit nepřátelství“. Čas války se prodlužuje a mění se její ráz. Girard rozvíjí Clausewitzovu úvahu: „Reciprocita provokuje a zároveň oddaluje šponování do extrémů. Vítězství najednou nepřichází a protože se nedostavuje okamžité, čeká se, že bude úplné a trvalé neměnné. Do hry vstupuje odhadování, spekulace o záměrech protivníka, kalkulace pravděpodobností atp. […] Oč více se konečný zlom odkládá, o to více nabývá na síle hrůznost násilností. Násilí nikdy neprohrává kvůli tomu, že by překročilo nějakou mez. Nedá se opustit, narůstá soustavně. A to i tehdy, když se chystá obrana proti útoku. Útok se mísí s obranou. Jakákoli obranná strategie se stává „mimétickou provokací“, která živí úprk vpřed“.

V tomto kontextu, kdy si obrana rozumí s útokem, se válka nejvíce přibližuje k horizontu apokalypsy. V dnešní době sice platí „primát obrany“, ale přispívá k tomu, že „násilí se chystá převažovat stále víc“. Zbytnění obrany jako projev dočasného odsunování napětí, nese riziko, že dojde k preventivnímu útoku a naplno se projeví „logika mimétismu“: „Odmítnutí jednoho vybudí vůli druhého. Dohled nad zbrojením není ani zdaleka brzdou válečnického násilí, ale tím, co ho může kdykoliv spustit“.

Poučení z historie

Od jisté doby jsme svědky jevu, kdy se útok stává obrannou reakcí, protože není možné určit, kdo konflikt inicioval. „Je vždy obtížné poznat, kdo začal první: svým způsobem je to vždy ten, kdo právě neútočí! […] Pokud pocit, že neútočí, má každý, je to proto, že se vše trvale řídí reciprocitou. […] Lidé zhusta podléhají dojmu, že kdo útočí, jen ten druhý, ten jiný, že oni nejsou těmi, kdo začal. Přitom pokaždé jistým způsobem platí, že začali oni“.

Girard to dokládá odkazy na dějiny: „Hitler prohlašoval, že „odpovídá“ na ponižování vzešlé z Versailleské dohody a na okupaci Porýní a na tom zmobilizovat celý národ. Stalin „odpovídal“ na německou invazi a pod egidou národní „svaté války“ Hitlera porazil. Ibn Ládin „odpověděl“ Spojeným státům zinscenováním 11. září 2001 a vyprovokoval to, co následovalo v Afghánistánu a Iráku. A v poslední době jsme svědky toho, jak kremelské vedení „odpovídá“ na Ukrajině.

Girardova esej na téma války je úvahou nad lidským zanícením pro násilí a varováním nad sklonem hledat nepřítele až do sebezničující apokalypsy. Staví každého čtenáře před volbu dobovou nebo nadčasovou - buď se nechat strhnout a podlehnout „rivalitním“ nutkáním (náboženským, národním , ideologickým...) a tak nahrávat totální katastrofě, anebo „napodobit Krista a zřeknout se násilí podle litery a ducha evangelií“. „Tvrdit, že chaos je blízko, nevylučuje naději... vědomí hrozby sebezničující apokalypsy vycházející z násilí, které akceleruje „mimétistická logika“, je krokem k „vykročení ze sebe“, ze začarovaného kruhu „odpovídání“, konstatuje ve svém posledním opusu René Girard.

Jsem poslední, kdo by káral Girarda za toto nádherné zanícení. Nechme stranou pokušení mluvit o naivitě. Přiznám se, že cítím být poslední, komu by nebyl hněv vůči násilí sympatický. A k tomu bych dodal, že nejsou portréty jen černé či bílé, jak je maluje konvence, a varoval před vším konvenčním a oficiálním portrétnictvím. To příliš zjednodušuje život a ani ho nenapadne, že pravda je v odstínu....