Hlasů, které tvrdí, že bychom neměli „politizovat sport“ není málo. V předvečer fotbalového zápasu Francie – Maroko to ale vypadá, že se obě strany politizováním sportu předávkují.


Málokdo se ubrání pokušení promítat své představy o světě do fotbalového zápasu. A nepříjemné otázky, které nepřestávají vyvolávat skutečnosti kolem zorganizování mistrovství světa v Kataru, jdou nyní stranou.

Francouzům nelze vyčítat, že horlivě fandí svému týmu, který je nejen sympatický hrou. Nadto dokáže v prosincovém ekonomickém, společenském a meteorologickém chladu nabídnout zemi slastné okamžiky. Ovšem politická upoutávka na zápas nemá pranic společného se sportem. Na zápas Francie s Marokem se poutá příliš mnoho věcí a to jak na obou stranách Středozemního moře, tak po celé domácí francouzské politické šachovnici.

Krajní pravice dává slyšet, že to nevyhnutelně dopadne špatně. Eric Zemmour tvrdí, že za zápasem je civilizační válka. Táhne se to od pískání při Marseillaise v roce 2001, když Alžírsko hrálo v Paříži fotbalový zápas s Francií. Tentokrát jsou maročtí fanoušci žijící ve Francii vyzváni, aby si zvolili stranu: „Nelze být pro obě strany současně“, deklaruje Zemmour. Pro 700 tisíc lidí s dvojím občanstvím v zemi to nemůže nevyznít absurdně černo-bíle.

Dále se předpokládá, že dojde k násilnostem. Bezuzdné a přehnané nadšení na Champs-Elysées minulou sobotu večer se bude opakovat. Úzkost z migrace se přenáší na vše, co se zrovna naskytne. Lepenisté nikdy nepřijali úplně za své mužstvo, „černý, bílý, beur (araboafrický)“, i když sám zakladatel Front national po prvním světovém titulu Francie v roce 1998 vzal tuto diversitu na milost. Starosta Rachline z jihofrancouzského Fréjus, z řad současných lepenistů ve straně Národní sdružení, se rozhodl po šarvátkách, k nímž došlo po vítězství Maroka nad Španělskem, snížit dotace pro jednu celou městskou čtvrť.

Očekávané semifinále, které náhodně přivedlo proti sobě týmy Francie a Maroka, dovoluje připomenout staletý příběh odehrávající se mezi dvěma zeměmi Středomoří. Maroko bylo téměř půl století pod francouzským protektorátem. A někteří by rádi vepsali do chystaného fotbalového zápasu něco jako pomstu za kolonialismus. Marocký trenér říká svému týmu: „budeme psát dějiny pro Afriku“. Je to snad důležitější než to, co Maročané předvedou z fotbalového umění? V Dauhá se k tomu přidalo něco navíc, marocká vlajka zavlála společně s palestinskou. V očích katarských fanoušků Maroka asi nemá Izrael právo na existenci, bez ohledu na to, že Rabat a Jeruzalém obnovily diplomatické vztahy. Do fotbalistů Maroka se náhle promítá odlesk dávno vyhořelých snů o jednotě arabského světa.

Ale kdo je bez viny, ať hodí kamenem. Vzdor této věčné pravdě se myje hlava i prezidentovi Macronovi. Jak se zavázal, na semifinále bude přítomen. Pokud z toho vzejde finále, starost o uhlíkovou stopu půjde stranou. Závan optimismu prostřednictvím týmu Modrých by byl určitě vítaný v časech, kdy se nepříjemné skutečnosti stále více dotýkají společenské většiny. Emmanuel Macron se setká s katarským emírem a marockým králem Muhammadem VI. Asi jim neporadí, aby nechali své občany jednat o lidských právech nebo potratech. Nedáváme lekce, postačí duhové triko.

Z chystaného bojkotu je propadák. Tím hůře pro dělníky, kteří zemřeli pod sluncem katarského emíra a fotbalové asociace FIFA. Ať se sem nepletou ekoteroristé, kteří kazí slavnost, a ať nejsou na očích europoslanci, které si s klidem kupuje Katar! Ano, „sport není třeba politizovat“.