Na konci letošního ledna se na scénu Blízkého východu navrátily tragických událostí. Ve Svaté zemi se znovu zabíjí. Nedávné šetření stavu veřejného mínění na obou stranách konfliktu odhalilo, že budoucí vyhlídky jsou spíše chmurné než nadějné.

Studie o stavu veřejného mínění Izraelců a Palestinců nabízí klíč k pochopení tragického stavu, který se v posledních dnech znovu brutálně připomněl. Jedná se o sociologická šetření „Palestinsko-izraelský puls“, která opakovaně provádějí dvě výzkumná centra izraelské a palestinské ve snaze zachytit názorové posuny na obou stranách ohledně řešení dvounárodních vztahů.

Nejnovější zjištění jsou tristní. Podpora dvoustátí Izraele a Palestiny jako sousedů je na historickém minimu. Sílí naopak hlasy pro jediný stát, v němž by měl etnický nacionalismus převážit nad občanskou rovností. Šance na variantu dvou států se utápí v oboustranném pesimismu. Přesvědčení o nemožnosti spolužít v míru nahrává názoru, že jediný stát na celém území může fungovat jen s převahou jedné strany nad druhou.

„Souhlas s nedemokratickou variantou poprvé převážil nad vírou v možné a realizovatelné soužití dvou států,“ vyslovila Daliah Scheindlinová, vedoucí výzkumná pracovnice na izraelské straně z Mezinárodního programu zprostředkování a řešení konfliktů na univerzitě v Tel Avivu. Její palestinský protějšek Chalíl Šiqáqí, ředitel Palestinského centra pro politický výzkum a výzkum veřejného mínění v Ramalláhu, dodal, že je „stále obtížnější najít pro mír veřejnou podporu“.
Na palestinské straně dosud přetrvává mírný souhlas (33%) se dvěma státy, ale jen za předpokladu, že to bude palestinský stát bude plně suverénní. Proti je 30%. Na izraelské straně odhalilo šetření velký rozpor mezi postoji židovské většiny a arabské menšiny: na židovské straně 37 % dotázaných uvedlo, že upřednostňuje jediný stát ovládaný izraelskou většinou, zatímco pro dva státy se vyjádřilo 34% dotázaných. Izraelští Arabové, kteří tvoří 20% v celkové populaci státu, jsou ze 60 % pro dvoustátní řešení a pro společný demokratický stát s rovnoprávným občanstvím jen čtvrtina z dotázaných.

Při srovnání s výsledky předchozích šetření slábne naděje, že je možné něco pozitivního v izraeslko-palestinských vztazích vyjednat a v budoucí rozumné soužití se už téměř přestalo věřit . Taková nálada sílí od neúspěchu mírových dohod z Osla podepsaných už pomalu před třiceti lety v září 1993. Tehdy svitla naděje, že dvě národní entity najdou způsob, jak žít vedle sebe.

Potíže s prováděním dohod z Osla rychle narušily důvěru. Ale rozhodující úder daly dohodám nenávistné akce extremistů na obou stranách: palestinského Hamásu, který provedl krvavé útoky v Izraeli v 90. letech, a činy židovských náboženských extremistů. Baruch Goldstein postřílel muslimy v Hebronu v roce 1994 a Yigal Amir zavraždil premiéra Jicchaka Rabina v roce 1995. Extrémisté z obou stran zvítězili, neboť zabili samu myšlenku a vůli k míru mezi dvěma národy.
Zmíněná studie dále odhalila, že na obou stranách narůstá souhlas se skupinami, které spatřují jediné východisko a to donucování a násilí. Jsou sice menšinové, ale zato důrazné. Ve světle historie pravidlo odpovídat na násilí násilím není v tomto prostoru něčím novým. Sázka na násilí a kdo z koho se utvrzuje jako jediná životná alternativa. A osudová spirála atentátů a odvet se znovu roztáčí.

Přitěžující okolnost je, že ani na izraelské, ani na palestinské straně se neobjevuje síla schopná zvrátit běh událostí. Na obou stranách se vytratila politická vůle, bez níž mezinárodní dohody zůstávají na papíře, násilí má volnou ruku a silnější přetlačuje slabšího. Izrael má nyní vládu, v níž sedí krajně pravicoví vůdcové. Sní o jakési biblické apokalypse. Chtějí se Palestinců zbavit a zabrat místa, kde ještě žijí. Itamar Ben Gvir, izraelský ministr národní bezpečnosti, pochází z židovské osady Kyriat Arba u Hebronu, jižně od Jeruzaléma. Odtud se vydal Baruch Goldstein v únoru 1994 vraždit modlící se muslimské věřící. V osadě se z jeho hrobu stalo kultovní místo. Na palestinské straně se samospráva vedená Mahmúdem Abbásem zcela zdiskreditovala. Nemá už legitimitu, nových voleb se bojí, ztratila autoritu v Gaze a kontrolu nad zdroji individuálního teroru a ustupuje nátlakovým skupinám ozbrojeného odporu.

Mezinárodní společenství, které pozbylo v této části světa již dávno halasnost, mlčí. A palestinská vlajka v rukou marockých fotbalistů při nedávném mistrovství světa v Kataru nebyla víc než pokryteckou náhražkou solidarity.

Přehlížení tragické slepé uličce v sice na malém, leč historií silně obtěžkaném kousku východního Středomoří, se stává nyní vyčítavým argumentem zemí Jihu. Pokud Západ země světového Jihu vyzývá, aby se připojily k obraně mezinárodního práva ve válce na Ukrajině, je nasnadě připomenout, jak v palestinském prostoru selhává uplatňování norem mazinárodního práva a prosazování jeho výroků. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN o Palestině zůstávají mrtvou literou už pět desetiletí. Každý se dívá jinam, arabské země nevyjímaje. Na Abrahamské dohody, čili smluvní mír s Izraelem, přistoupily v roce 2020 Spojené arabské emíráty a rovněž Bahrajn, byť ten podepsal s Izraelem jen mírovou deklaraci. Obě monarchie se tak přidaly k Egyptu a Jordánsku. Na rozdíl od Káhiry, která začala v roce 1979 prošlapovat cestu k míru za velkého nesouhlasů ostatních arabských zemí, a Ammánu, který v roce 1994 reagoval na dohody z Osla, není motiv emírů z Perského zálivu ke smíření s Izraelem propalestinský. Naopak dali nepřímo najevo, že palestinská otázka je pro ně minulostí.

Co zabrání dalším požárům země, která už zažila příliš mnoho tragédií? Kdo může vdechnout alespoň trochu naděje dvěma národním společenstvím, které přestávají věřit jiné perspektivě než násilí? Dnes odpověď chybí a je těžké spirálu útoků a odvet zastavit. Pokud se nic neudělá, příští studie o stavu veřejného mínění na obou stranách odhalí patrně ještě menší touhu po společném soužití a ještě silnější touhu ovládnout celek palestinského území.