Francie a Ukrajina rok poté
Rok, který nás dělí od zahájení války na Ukrajině, nepostavil na francouzské politické scéně do popředí nikoho jako nespornou vůdčí osobnost. Nikdo tu nedosáhl na státnickou velikost.
Z nových souvislostí, které vzešly z válečných události, mohl těžit prezident Macron pro své znovuzvolení. Nečekaná situace vyvolaná válkou na východě Evropy a probíhající francouzské předsednictví v EU daly prezidentu Macronu dobrou příležitost sehrát roli vedoucí postavy v bouři a vypointovat tím svou kampaň ke znovuzvolení. Leč následně pozbývají jeho výroky a postoje na jasnosti a vyvolávají otázky, ba i pochybnosti.
Pro nebo proti dodávce tanků Leclerc? Možná. „Nic není vyloučeno“. Budoucnost Ukrajiny v Evropské unii? „Ano, ale bude to trvat desetiletí“. Ukrajina jako členská země v NATO? „Nepravděpodobný scénář“. Pro nebo proti dialogu s Moskvou? Spíše pro, neboť „geografie má svou hlavu“. Máme Rusko „ponížit“a „rozdrtit“? Nikoliv, to „nikdy nebude pozice Francie“, ale zároveň Rusko „nemůže a nesmí vyhrát“. Jak tedy z této války ven? „Ani jedna strana nedokáže vyhrát plně a beze zbytku“.
Macronovi nelze upřít snahu držet si nadhled, nepodléhat emocím a „uvažovat komplexně“. Diplomacie se hraje slovy a mlčením. Zároveň ale rozostřuje poselství. Francouzský prezident váhal, než v červnu odjel do Kyjeva a váhal rovněž s telefonátem Putinovi po listopadové jednání G20. A opakovaně mluví o dlouhodobém horizontu v oblasti, kde každodennost nutí myslet zcela rozdílným tempem.
S větším důrazem a nějak zásadně odlišně nevystupuje ani prezidentova opozice. Opatrně skáče ze strany na stranu a sem tam ukáže i horší tvář. Marine Le Penová dlouho k Putinovi vzhlížela se sympatiemi a během francouzské prezidentské kampaně v roce 2017 u něho hledala podporu. Po jejím boku se objevuje Thierry Mariani, poslanec Evropského parlamentu od roku 2019, původně politik a ministr z řad pravicových Republikánů, který se v minulých evropských volbách přidal k lepenistické straně Národní sdružení. Obhajuje postoje Kremlu a když před dvěma týdny vystoupil prezident Zelenskyj v Evropském parlamentu, nebyl jednání přítomen. Otázku novinářů ohledně absence odbyl ironickou poznámkou, že šel „jezdit na poníku“.
Jordan Bardella, předseda lepenistické strany od roku 2022, byl naopak v jednacím sále parlamentu Evropy přítomen a na rozdíl od většiny svým stranických kolegů vstal a Zelenskému zatleskal. Marine Le Penová se vyjadřuje proti sankcím a proti dodávkám těžkých zbraní. Před třemi měsíci se v Národním shromáždění zdržela při hlasování o rezoluci odsuzující ruskou agresi na Ukrajině.
Hlasování se tehdy zdrželi i všichni poslanci krajně levicového seskupení Nepoddajná Francie. Až na jednoho z jejich řad, který se vyslovil proti rezoluci. Jean-Luc Mélenchon, duchovní otec Nepoddajných, je verbálně pro mír. V minulosti měl v programu odchod z Atlantické aliance. V roce 2014 převzal ruskou mantru o „neonacistech“ u moci v Kyjevě. Na jeho levicovém seskupení proruské zabarvení sice trochu vybledlo, leč jeho endogenní antikapitalismus a antiamerikanismus nadále brání změně rudé alespoň v růžovou. Socialisté jsou více proukrajinští, společně s pravicovou většinou ve francouzském Národním shromáždění, se zatím spokojili s protestem vůči frapantnímu narušení mezinárodního práva z strany Ruska.
Na francouzské politické scéně rok od agrese na Ukrajině nikdo výrazně nevyčnívá. Možná je to tím, že se lze těžko ubránit hlodavé otázce, proč nejen politici Západu, ale především ti domácí francouzští nedokázali, nebyli schopni nebo ochotni odradit Rusko od útoku na Ukrajinu? Jak se v tomto ohledu zachovali prezidenti Sarkozy, Hollande a nakonec i Macron? Ten vystačil s tím, že stažení Spojených států z Afghánistánu vyslalo špatný signál. A byly minské dohody podepsané v roce 2015 míněny vážně a s vědomím odpovědnosti? Angela Merkelová upřímně přiznala, že nikoliv a protistrana, byť narušování dohody ze strany svých spojenců nebránila, to zneužívá, aby se sama odvinila. Když je po všem, soudit minulost a hledat viníky je snadné. Něco nesporného se během roku, o kterém mluvíme, potvrdilo. Nikdo si za to, co se událo letech minulých a za rok poslední nevysloužil příkladnost a nesmrtelnost. A nikdo nedosáhl na to, aby se mohl poměřit s Volodymyrem Zelenskym.
Z nových souvislostí, které vzešly z válečných události, mohl těžit prezident Macron pro své znovuzvolení. Nečekaná situace vyvolaná válkou na východě Evropy a probíhající francouzské předsednictví v EU daly prezidentu Macronu dobrou příležitost sehrát roli vedoucí postavy v bouři a vypointovat tím svou kampaň ke znovuzvolení. Leč následně pozbývají jeho výroky a postoje na jasnosti a vyvolávají otázky, ba i pochybnosti.
Pro nebo proti dodávce tanků Leclerc? Možná. „Nic není vyloučeno“. Budoucnost Ukrajiny v Evropské unii? „Ano, ale bude to trvat desetiletí“. Ukrajina jako členská země v NATO? „Nepravděpodobný scénář“. Pro nebo proti dialogu s Moskvou? Spíše pro, neboť „geografie má svou hlavu“. Máme Rusko „ponížit“a „rozdrtit“? Nikoliv, to „nikdy nebude pozice Francie“, ale zároveň Rusko „nemůže a nesmí vyhrát“. Jak tedy z této války ven? „Ani jedna strana nedokáže vyhrát plně a beze zbytku“.
Macronovi nelze upřít snahu držet si nadhled, nepodléhat emocím a „uvažovat komplexně“. Diplomacie se hraje slovy a mlčením. Zároveň ale rozostřuje poselství. Francouzský prezident váhal, než v červnu odjel do Kyjeva a váhal rovněž s telefonátem Putinovi po listopadové jednání G20. A opakovaně mluví o dlouhodobém horizontu v oblasti, kde každodennost nutí myslet zcela rozdílným tempem.
S větším důrazem a nějak zásadně odlišně nevystupuje ani prezidentova opozice. Opatrně skáče ze strany na stranu a sem tam ukáže i horší tvář. Marine Le Penová dlouho k Putinovi vzhlížela se sympatiemi a během francouzské prezidentské kampaně v roce 2017 u něho hledala podporu. Po jejím boku se objevuje Thierry Mariani, poslanec Evropského parlamentu od roku 2019, původně politik a ministr z řad pravicových Republikánů, který se v minulých evropských volbách přidal k lepenistické straně Národní sdružení. Obhajuje postoje Kremlu a když před dvěma týdny vystoupil prezident Zelenskyj v Evropském parlamentu, nebyl jednání přítomen. Otázku novinářů ohledně absence odbyl ironickou poznámkou, že šel „jezdit na poníku“.
Jordan Bardella, předseda lepenistické strany od roku 2022, byl naopak v jednacím sále parlamentu Evropy přítomen a na rozdíl od většiny svým stranických kolegů vstal a Zelenskému zatleskal. Marine Le Penová se vyjadřuje proti sankcím a proti dodávkám těžkých zbraní. Před třemi měsíci se v Národním shromáždění zdržela při hlasování o rezoluci odsuzující ruskou agresi na Ukrajině.
Hlasování se tehdy zdrželi i všichni poslanci krajně levicového seskupení Nepoddajná Francie. Až na jednoho z jejich řad, který se vyslovil proti rezoluci. Jean-Luc Mélenchon, duchovní otec Nepoddajných, je verbálně pro mír. V minulosti měl v programu odchod z Atlantické aliance. V roce 2014 převzal ruskou mantru o „neonacistech“ u moci v Kyjevě. Na jeho levicovém seskupení proruské zabarvení sice trochu vybledlo, leč jeho endogenní antikapitalismus a antiamerikanismus nadále brání změně rudé alespoň v růžovou. Socialisté jsou více proukrajinští, společně s pravicovou většinou ve francouzském Národním shromáždění, se zatím spokojili s protestem vůči frapantnímu narušení mezinárodního práva z strany Ruska.
Na francouzské politické scéně rok od agrese na Ukrajině nikdo výrazně nevyčnívá. Možná je to tím, že se lze těžko ubránit hlodavé otázce, proč nejen politici Západu, ale především ti domácí francouzští nedokázali, nebyli schopni nebo ochotni odradit Rusko od útoku na Ukrajinu? Jak se v tomto ohledu zachovali prezidenti Sarkozy, Hollande a nakonec i Macron? Ten vystačil s tím, že stažení Spojených států z Afghánistánu vyslalo špatný signál. A byly minské dohody podepsané v roce 2015 míněny vážně a s vědomím odpovědnosti? Angela Merkelová upřímně přiznala, že nikoliv a protistrana, byť narušování dohody ze strany svých spojenců nebránila, to zneužívá, aby se sama odvinila. Když je po všem, soudit minulost a hledat viníky je snadné. Něco nesporného se během roku, o kterém mluvíme, potvrdilo. Nikdo si za to, co se událo letech minulých a za rok poslední nevysloužil příkladnost a nesmrtelnost. A nikdo nedosáhl na to, aby se mohl poměřit s Volodymyrem Zelenskym.