Dva projevy lidské existence, nepřátelství a přátelství, vyvolávají protichůdné náchylnosti. Nepřátelskost odpuzuje a přátelskost přitahuje. Životní zkušenost tuto pocitovou zvyklost nabourává. Nepřátelé hýbají dějinami a přátel k životu netřeba.

Dějinotvorný efekt nepřátelství dobře dokumentují případy států, říší a etnických skupin, nehledě na nemálo příkladů individuálních. Nepřítel se hodí pro utváření etnické identity, ale není přitom nutně nezbytný. Nezbytný je ovšem pro různé formy despocie. Čím více moci nad lidmi chce mít nějaký režim či zřízení, tím více potřebuje nepřátele, kteří ho chtějí zničit. Totalitní režim by bez nepřátel těžko přežil.

Spolehlivou jistotu, jak zpevnit despotické zřízení, nabízejí také války. Vyvolat válku sice nelze jen tak z čistajasna, ale je možné najít a využít nějaké vhodné prostředky, jako jsou pohrůžky či stupňování požadavků vůči těm, kteří z různých důvodů nechtějí uznat naše oprávněné nároky. Ještě účelnější a výhodnější je pracovat s hrozbou vnitřních nepřátel. Šikovně se jim dá připisovat, že jsou podporováni a placeni nepřátelskou cizinou. Hledání nepřítele a poukazování na něj, případně si nepřítele vyrábět v soustavných kampaních a čistkách, jak nám dalo poznat 20.století, sloužilo k mobilizaci mas. Vykládalo se jim, že nepřítel je původcem jejich neštěstí a bídy, a zdůvodňovalo se tím i stupňování represivních metod vládnutí.

Nepřítel není soupeřem, který usiluje o stejné dobro jako my. Nepřítel nemá být poražen jako konkurent, nepřítel musí být zlikvidován a smeten z povrchu země. V boji s nepřítelem není třeba respektovat žádná pravidla nebo omezení. Soupeření i mezi jednotlivci se může zvrhnout v nepřátelství, třeba mezi soky na poli lásky, nebo při sportovní zábavě, často třeba fotbalové.

Nechme ale stranou nepřátelé co by corpus delikti a věnujme pár slov nepřátelům, kteří slouží lidské potřebě. Mnozí potřebují nepřátele, aby do nich zacílili své frustrace. Každý se v životě tak či onak setkává s porážkami, zklamanými nadějemi a zmarněným úsilím. Je pak svůdné svádět vlastní nezdary na někoho jiného, když uznat podíl vlastních nedostatků a náhodných okolností a nikoliv cizí zlé vůle je nesnadné, ba bolestné až sebe ničící. Ne každý dokáže jednat a chovat se stoicky, tedy brát skutečnost takovou, jak je, protože taková je a jiná být nemůže. Z psychologického hlediska je nepřítel velice sebezáchovným prostředkem.

Zdárně se rovněž instrumentalizuje lidská potřeba nepřátel v politických konfliktech. Svědectví o tom nabízejí organizace i ad hoc vznikající seskupení vytrubující do světa zvěsti o spiknutí zlých sil proti národu, státu a světu. Primitivně i rafinovaně vymýšlejí nejrůznější kombinace, které zabírají na lidi s pocity ukřivdění a na lidskou hloupost, která nezná mezí. Je výhodné sbírat podporu kraválem a demagogickými projevy vysvětlovat, že za naše ponížení a naši bídu mohu ti „druzí“ a „jiní“.

Tvrdit, že nechceme nepřátele tedy sice můžeme, ale zároveň musíme připustit, že potřeba nepřátel je reálná a i když neplatí univerzálně, je to potřeba častá. A ani potřeba přátel, byť vnímaná veskrze pozitivně, není, jak se zdá, univerzální. Je možné žít bez přátel, o tom není pochyb, a příklady jsou známé. Někdo přátele nemá, protože je nesnesitelný a každý před ním prchá. Jiný se bojí mít přátele, protože s přátelským vztahem spojuje závazek, který může tížit, a možná se bojí i něčeho, co lze vnímat jako povinnosti s přátelstvím obvykle spojovanými. Někdy může být překážkou i přílišný zájem o naše soukromí a intimity ze strany přátel.

Přátelství se zpravidla navazuje spontánně a jaksi bezděčně a nelze s ním dávat dohromady představu, že ten druhý si naši náklonnost zasluhuje. Přátelství předpokládá vzájemnou sympatii bez jakékoliv vypočítavosti a sotva obstojí před něčím na způsob souzení druhého. K přátelům se přistupuje s laskavostí a shovívavě bez ohledu na principy a zásady spravedlnosti. Přátelství totiž žádná pravidla a podmínky nepotřebuje a snaha se v něm chovat spravedlivě, tedy podle obecných pravidel závazných pro každého, mu nemůže prospět.

Ryzí přátelství se vyznačuje tím, že je trvalé. Přátele nemusíme vidět dlouhá léta a když nám náhoda zase nabídne setkání, okamžitě si rozumíme a chováme se k sobě, jako kdyby ta léta, ve kterých jsme zestárli, nebyla.

Přátelství nevyžaduje názorovou shodu ve všem a různé názory nemusejí vadit. Míra rozdílnosti nemůže ovšem nemít hranice. V našem světě poznamenaném politickými boji a s širokou nabídkou předpřipravených názorů je riziko nedorozumění a střetů, které mohou přátelství trvale poškodit, vysoké. Názorová tolerance mezi přáteli nemusí obstát, když se jí do cesty postaví nějaká ideologie či politická víra, kterou jedna nebo druhá strana pokládá za odpornou a nehumánní. Zachovat přátelství lze jen za předpokladu, že odchylky od pravdivosti v názorech nepřekročí jistou mez.

Přátelství má soupeře v teorii, že je to jen jeden ze způsobů sloužících lidskému tvoru k zotročení druhého. Soudí se tu, že všechny formy lidského chování a pocity člověka jsou ovládány touhou po moci nad ostatními jedinci a snahou sobecky je využívat k vlastnímu prospěchu. Žádné přátelství tedy neexistuje, jde-li jen o jeden z mnoha způsobů, kterými se projevuje více či méně maskované lidské nutkání získávat moc nad druhými.

Zkušenost každého z nás, kdo poznal a ví, co je to přátelství, takovou teorii vyvrací. Přátelství existuje a projektovat do něj jen jakési pudové pnutí beru za hloupé a laciné. Jistě, přátelit se nelze s každým a přátelství není nevyhnutelná lidská potřeba. Nebrání to však mít kladný vztah k lidem, s nimiž se setkáváme a chovat se vstřícně a bez předsudků. Nemusí se to, pravda, pokaždé vyplatit, ale většinou to našemu životu prospěje a obohatí ho, nemluvě o tom, že přátelé nám často podají pomocnou ruku, když se ocitneme v úzkých. A koneckonců, nemít přátele, „nemít žádné kamarády, tomu já říkám neštěstí!“