Smrt Milana Kundery vyvolala vlnu blahosklonných projevů úcty, jaká se zpravidla vyslovuje někomu, kdo je už jaksi brán za muže včerejška. Esejista Paul Berman soudí jinak. Romanopiscovo dílo je prorocké.

Většinový postoj vůči zesnulého autorovi se dá zdůvodnit tím, že doba studené války s dichotomií komunismu a antikomunismu, která vstupovala tak či onak do jeho děl, je už dlouho minulostí. Rovněž není bez vlivu skutečnost, že objevily novější problémy spolu s novými morálními kodexy, které odsouvají způsob zobrazování žen a sexuality na stránkách Kunderových děl do pozice čehosi přežilého.

Paul Berman to bere za nedorozumění. Podle jeho názoru Kundera nepřestal být člověkem naší doby a lze ho dokonce pokládat za vizionáře. V centru Kunderova zájmu byl vždy konflikt mezi životem a lží. Pojal tento střet s jistou dávkou humoru, protože humor má podivně tragickou vlastnost vzdorovat lžím. Sem patří i sex, který svou intenzitou tu a tam dostává rozměr téměř rebelie. Hledání erotických dobrodružství románových postav, které žijí v Praze či Brně, jako touhy po důvěryhodném požitku, staví veřejnou autoritu do pozice nedůvěryhodnosti. Život versus lež se nabízela i jako východisko k širší geopolitické úvaze .

Během studené války převládal názor, že v rámci Evropy sdílejí národy východního bloku „slovanskou duši“, což je mělo odlišovat od Západu a dodávat tomuto bloku kulturní soudržnost a jakousi legitimitu. V roce 1983, na vrcholu studené války, Kundera publikoval článek v časopise Le Débat s názvem „Unesený Západ aneb tragédie střední Evropy“. Pojem „slovanská duše“ je zde označen za mýtus a tedy lež. Existují slovanské jazyky, ale dávné a hluboké rozdělení, které poznamenalo Evropu, nevycházelo z jazykové dělby, nýbrž z teologických rozdílů mezi Římem a Byzancí. A toto rozdělení táhlo malé národy sousedící na západě s Ruskem k civilizaci západní Evropy a nikoliv na východ.

Národy mezi Západem a Východem vykazovaly osobité a výrazné rysy, které je dokázaly sbližovat a následně řadit do třetí geografické kategorie zvané „Střední Evropa“. Jejich kultury byly skeptičtější než kultury sebevědomých obyvatel Západu. Pocity křehkosti a nesamozřejmost jejich identity byly trvale přítomné. Instinktivně se jim příčila mytologizování, v jejich uvažování byla silně přítomná ironie a smysl pro směšnost vlastní i druhých. Dobře je to přítomné a patrné v díle Franze Kafky, který je nejlepší ilustrací středoevropského autora.

Středoevropskou židovskou populaci chápal Kundera jako společenství, které do tohoto geografického prostoru Evropy plně patří a spatřoval v něm „malý národ par excellence“. Sice rozptýlený mezi všemi ostatními, ale také dodávající něco ze sebe ku prospěchu spojování středoevropského regionu jako celku.
Klasická analýza studené války popisovala konflikt mezi dvěma navzájem cizími silami, Východem a Západem, případně opozici mezi dvěma imperialismy, dvěma vojenskými aliancemi nebo dvěma ekonomickými, politickými a ideologickými systémy.

Kundera dával do povědomí konflikt přítomný uvnitř východního bloku. Šlo tu o odpor národů střední Evropy pociťujících vlastní křehkost tváří v tvář ruské nadvládě. Byla to v prvé řadě obrana kulturní a jazyková vůči nátlaku jazykové a názorové rusifikace, a také snaha uchovat si svou dvojí kulturní identitu, národní a západní. Byl to vzdor pravdy života vůči veřejně šířené lži o „slovanské duši“.

V citované eseji z roku 1983 lze číst jednu rozhořčenou poznámku pod čarou: „Jeden z velkých evropských národů (je téměř čtyřicet milionů Ukrajinců) pomalu mizí. A tato obrovská, téměř neuvěřitelná událost se děje, aniž by si toho svět všiml. »

Stačí těch pár řádků? Kdo dnes čte Kunderu, by neměl zapomínat, že Ukrajina se ukázala jako další neposlušný národ na západ od Ruska, který se snaží udržet si svou dvojí identitu, národní a západní.

Identita Ukrajiny vychází zjevně od pravoslavného křesťanství a nikoliv od římského katolitství. Mohlo by to svádět k závěru, že Kundera nedocenil potenci pravoslavné církve. Ale to další o ukrajinské situaci by mělo při čtení Kundery jeho čtenářům docházet, ať jde o sexualitu (viz Putinovo pohoršení nad gayi a jejich tupení) nebo směšnost (viz Zelenského původní povolání jako komika). Nemluvě o tom, že poznámky týkajících se Židů, vyslovované na adresu Zelenského, asi sotva projdou bez povšimnutí.

Co by nám však ale hlavně nemělo uniknout, to je svár života se lží – život ztělesněný existencí ukrajinského národa a lež spočívající v nesmyslném přesvědčení, že Ukrajina nejen neexistuje, ale že je navíc ovládána nacisty. Největší konflikt v Evropě od druhé světové války se ukazuje být válkou kunderovskou.

Spisovatel včerejška se tu náhle zjevuje jako prorok naší doby. Coby myslitel, blízký antihrdinovi, převzal po Kafkovi jeho roli. A proti své vůli takovou roli ztělesňovat ji přesto antihrdinským způsobem naplnil.