Co se děje v Gaze? Izraelská armáda postupuje a operace s cílem osvobodit rukojmí a zničit Hamás neutuchá . Slyšíme silná, často protichůdná slova. Někdo říká „sebeobrana“, jiný „pomsta“, další „etnická čistka“. Komunikační válka je v plném proudu a potvrzuje se, že první obětí ozbrojených střetů bývá pravda.

Izraelským cílem, jak víme, je vykořenit Hamás. Civilní oběti takové operace jsou bolestné, ale vyhnout se jim zcela nelze. Humanitární obavy jsou namístě, ale zároveň nelze vyloučit, že nahrávají Hamásu. Toto uskupení cynicky buduje svá bojová centra pod nemocnicemi. Neváhá přitom stavět na odiv ty nejděsivější záběry následků intenzivního bombardování. Televize al-Džazíra jimi následně nepřetržitě živí protiizraelské a protizápadní emoce v arabském světě.

Den 7. října vystavil izraelskou mentalitu hrůznému šoku. Ale palestinská a ani arabská strana to neberou v úvahu. Bomby dopadající na Gaze se staví naroveň útoku Hamásu, ba se vydávají za teror ještě horšího zrna. Ožívají vzpomínky na exodus a vyhánění Palestinců a Nakbu, katastrofu z roku 1948. Obyvatelstvo Gazy je z velké části tvořeno uprchlickou populaci nebo se do role obětí historie rádo staví. Obě znepřátelené strany si chovají svůj vlastní rámec odkazů a referencí a pěstují si svou vlastní paměť, v níž pro protivníka není místa. Brát v úvahu vzpomínky a pocity druhých se nepěstuje. V atmosféře emocí a slovní války má objektivita minimální šanci.

Hamás není organizací ani jen politickou, ani jen teroristickou. Teroristické metody od svého vzniku na konci roku 1987 použila vícekrát, zprvu v éře procesu zahájeném v roce 1993 dohodami v Oslo ohledně ustavení palestinské samosprávy na Izraelem okupovaných palestinských územích. Útoky Hamásu tehdy směřovaly k tomu, aby proces smiřování selhal. Tehdy šlo o to vytvořit jako základ pro další vyjednávání důvěru mezi dosud nesmiřitelnými nepřáteli Izraelem a Palestinci. Stisky rukou Rabina a Arafáta pod dohledem prezidenta Clintona ve Washingtonu mírové naděje dojemně povzbudily.

Následná vyjednávání ohledně konkrétních otázek urovnání vztahů jako kupříkladu budoucnost Jeruzaléma, nároky a restituce pro palestinské uprchlíky, židovské kolonie, hranice palestinského státu, se zadrhla. Ani jednání v Camp Davidu v létě 2000 řešení nepřineslo. Ukázalo se chybí parametry míru. Měly být buď vymezeny na počátku vyjednávání, nebo je měl určit americký garant dohod. K něčemu takovému nedošlo a doba aktivizace politických nástrojů řešení palestinské otázky se promarnila. Povzbudilo to náboženské síly na obou stranách a ony převzaly iniciativu. Měly zájem dát konfliktu povahou politickému a teritoriálnímu dimenzi náboženskou a civilizační. Je třeba to připomínat, chceme-li předejít pádu do léčky totálního civilizačního střetu, kde není místa pro lidskost.

Metody a praktiky Hamásu dobře ilustrují posun řešení palestinské otázky od politického vyjednávání k násilí legalizovanému argumenty soudobého džihádismu. Útok 7.října měl jasné kontury nápodoby raně islámských „razijí“ (ghazáwát), trestných výprav spojených se zabíjením hlava nehlava, znásilňováním a unášení rukojmích a kořisti. První muslimové převzali razíju, nástroj krevní msty, zákona uplatňovaného beduínskými kmeny v předislámské Arábii, a útočná odplata, posvěcená vírou v jediného Alláha, byla posléze islámským zákonem zahrnuta do džihádu. Navíc zásada al-walá‘ wa’l-bará’a čili poslušnost a distancování se zavazuje muslimy k výhradní poslušnosti příkazům šaríy v jejím přísném a striktním výkladu. Na tomto základě dává příslušnost k muslimské komunitě věřícímu vědomí nadřazenosti a dovoluje mu obcházet či nebrat na vědomí zákony a předpisy jinověrců a bezvěrců.

Izrael udělá zřejmě maximum pro to, aby zlikvidoval infrastrukturu Hamásu a strůjce operace ze 7. října. Ale co potom? Nepovede to ke zrodu další, ještě radikálnější organizace? Kdo převezme správu na území Gazy? Palestinská administrativa sídlící v Předjordánsku se zatím nijak nehrne k tomu tento úkol převzít a aby byla schopná zabránit novému organizování palestinského odporu a obnově Hamásu nevyhnula by se spolupráci s Izraelci. Porazit stávající Hamás vojensky bude snazší než vymazat z paměti jeho ohlas politický.

Izraelské 7. říjen se vpisuje do paměti židovského státu podobně jako trauma z 11.září 2001 do historické paměti USA. Hamás spáchal podle izraelských představitelů zločin proti lidskosti a proto musí být vymýcen. Na tom se patrně dnes shodne většina Izraelců. Následkem toho v danou chvíli izraelská reprezentace sotva přistoupí na nějaké „humanitární příměří“. Změnu by snad mohlo přivodit propuštění Hamásem zajatých rukojmí.

Existují obavy, že konflikt dále naroste. Ozývají se potenciální žháři, ochotní šířit požár do regionu Blízkého východu. Zatím předvádějí akty spíše jen symbolické. Bidenova administrativa přesto pracuje na tom, aby se předešlo regionálnímu šíření násilí a aby se to stávající udrželo na relativně přijatelné úrovni. Leč americká snaha zkombinovat izraelskou touhu vymýtit Hamás s humanitární myšlenku „ušetřit civilní obyvatelstvo“ bude narážet na to, že taková rovnice je téměř neřešitelná.