...aneb tak my tu žijeme...

Jsa nejen vytrvalým pátračem přes přírodní zajímavosti, houby zvláště, ale také čtyřicet let obyvatelem osmipatrového paneláku, podělím se o pár postřehů. Věrni myšlence výše, dále, silněji, jsme obsadili nejvyšší patro, Ještěd na jih a Jizerky na sever máme jako na dlani, nikdo nám nešlape nad hlavou a vytopit nás může leda vyšší moc a nekvalitní izolace střechy.

Kouzelné výhledy jsou pro mne permanentní výzvou k zachycení někdy neopakovatelných scenerií i detailů. Okna, plná nejrůznějších květin nabízejí příležitosti fotit v protisvětle bez nutnosti mít boty a čepici. Jo a taky za oknem nefouká, což bývá výhodou při focení křehkých objektů a makrozáběrů.

Nevýhodou vyššího patra je pak třeba čas strávený ve výtahu nebo situace, kdy se zdviž dva měsíce opravuje. Maje již padesát let diplom z mé věhlasné pražské alma mater, opravňující mne k výuce matematiky, občas si hraji s čísly, statistikami a souvislostmi běžného života. Vím tudíž kolik času jsem za těch čtyřicet let strávil cestami nahoru a dolů. Jsou to věru zajímavé údaje. Různé aktivity se dají poměrně přesně spočítat, holení, koupání, úklid etc...Docela mne překvapil fakt, že jsem za volantem prožil celá tři léta života. No a přepočítání téměř čtyřiadvaceti tisíc příspěvků a deseti tisíc fotek na houbařském webu prozíravě vynechám.

Naše sídliště je zelené, mám ho detailně prochozené a zažité, stačí otevřít vchodové dveře a hned je co fotit. Být ve správnou dobu na správném místě je snadno splnitelné a cenné. Celé okolí považuji za "Peldovo", mám síť agentů, kteří mne upozorňují na různé zajímavosti, nosí houby, ukazují a posílají obrázky, nasměrovávají mne. Někdy jsou trochu zklamaní, když jim sděluji, že vím a už jsem viděl. Častěji mne ovšem inspirují a potěší. Představte si téměř devadesátiletého seniora, který při setkání svižně otevře mobil, hbitě najde aktuální úlovky a přesně popíše lokalitu. Pejsek ho pozorně sleduje, protože tam byli spolu. No, já zase léta "kočárkoval" s vnoučaty. Byv pozorně sledován, dovídal jsem se doma, kde jsem byl, kde stál kočárek a jak jsem fotil...Válel se tam na zemi a kočárek byl vedle, žalovali...Byla to skvělá škola a neopakovatelné zážitky zůstaly uchovány na tisících fotek...

Na tohle téma by se dalo vzpomínat více, ale další postřehy si raději nechám na lepší časy a ty určitě přijdou. Kdysi jsem prohlásil, že když nám odejdou rodiče, žijeme zbytkové životy a jsme nevratně ochuzeni. Ano, zvykneme si, racionálně vytěsníme smutek, ale ta absence komunikace je bolestivá. Proto mne moc potěšila postava ducha tatínka Týny v seriálu Slunečná. Zjevuje se jí, laskavě poradí, podiskutují spolu, pak náhle zmizí, ale oba vědí, že se zase setkají. A tak bych nám všem v téhle trochu blbé době přál, abychom každý měl po ruce takového imaginárního blízkého, který nám pomůže a posílí imunitu vůči malomyslnosti a pesimismu. Toho snad bohdá nebude, abychom nakonec nevyhráli, vždyť se říká, že překážky jsou převlečené příležitosti. K malým radostem patří třeba podezíravý pohled ostrahy v řetězci ve vymezené senilní, ehm, seniorní prodejní době, zpochybňující můj kvalifikační věk. Na druhé straně v rouškách nepoznávám nikoho ani sebe v zrcadle. Ještě jeden přípodotek: omezení společného kontaktu na dvojice by asi chtělo být doplněno o minimální počet, tedy jedna osoba, jinak by se pobyt na veřejnosti zřejmě nekonal...

Takže na závěr mého rozjímání trochu surového humoru. Prý se potvrdila nadčasová platnost přísloví: Březen, za kamna vlezem, duben, ještě tam budem...Mějte v rámci možností pozitivní pohled na svět, sebe,nás a vězte, že bude líp...
Galerii otevírám uchem Jidášovým z čerstvé sklizně, jarní květenu symbolizují venku krokusy, doma kaktusy, naše sídliště má i své Stonehenge, obyčejný zbytek kovové trubky má v kombinaci s oblohou své kouzlo, orchidej na okně rozdává krásu dlouho, konkávní zrcadla skel aut nabízejí pohled na okolní svět. A ty kapky nakonec? Nechť jsou symbolem krásy a štěstí na pouti do lepších časů...