...aneb teď se láme chleba...

Jsa vytrvalým a pokorným pozorovatelem dění kolem sebe, v prostoru, který je odjakživa propachtovaný firmou Matka Příroda, racionálně sleduji chod času a ročních období, snažím se pochopit, kam se vývoj posouvá, srovnávám jednotlivé roky ba i desetiletí. Dobrou pomůckou je také vlastní zahrada, která je jakýmsi indikátorem a lakmusovým papírkem budoucího stavu růstu nejen hub. My, nadšenci a celoroční "houbaři", reagujeme na signály z lesů, vod a strání a snažíme se o ně dělit s ostatními. Coby amatérský fotograf jen suše konstatuji, že věta: není co fotit, je jen výmluva na nedostatek invence. Ještě děsivější je konstatování, že když nesvítí slunce, nedá se dobře fotit, což my, kteří musíme důsledně stínit při expozici, přecházíme poťouchlým úsměvem.

Co se týká vody, jsem prakticky laik, jen poctivě naslouchám, když zasvěcení, především hydrologové, hodnotí situaci, sdělují souvislosti, zasvěcené závěry a prognózy. Věta: proti suchu se příliš bojovat nedá, musíme se především přizpůsobit, má jistě hlubší kontext, je apelem na každého z nás.

Velkým letošním problémem je při kritickém stavu podzemních vod nedostatek sněhu, jarní tání bývá významným pozitivním přínosem právě pro to podzemí. Prý je letos třináckrát méně bílé pokrývky než loni, třikrát než předloni a desetkrát méně než v roce 2017. Dost výmluvné, no ni? O nezbytnosti změn v přístupu k vodě jistě žádná...Když už jsem v těch Jobových zvěstech, odhad, že kůrovec do několika let zredukuje porosty původních smrků na polovinu, také není povzbudivý, není-liž pravda. Důsledky a následky téhle předpovědi raději nedomýšlet, nicméně opak je nutností v souvislostech vývoje přírody i našich životů...Obsedantně si při čtení těchhle děsivých varování kladu otázku, jak mohu osobně alespoň nepatrně přispět k zmírnění nedobrého stavu...

Voda je také jedno z mých srdečních fototémat. Od makrofotek kapek, rosy, gutaci, přes lesklé mokré houby, květiny, po kaluže, hladiny toků, sníh, led...Když ještě bývala zima zimou a léto létem, bylo inspirativních motivů přehršel. Často jsem trávil zimní měsíce u ledových objektů. Zpravidla vleže, s bradou pár centimetrů od země či ledové plochy. Letos jsem si zatím ani neškrtl, moje pověst ledového kouzelníka varovně devalvuje. Maximem příležitostí pak byly jen sporadické a opatrné pokusy Matky Přírody se připomenout a zviditelnit. Jak trefně zpívá Jarek Nohavica, na kalamitu stačí ovšem i málo. Vždy, když se objevil bílý poprašek, zapomněl jsem na pohybové hendikepy a rychle ven. Když táhnou lososi, nesmíte váhat...

No a co únorové houby? Je-li ovšem únor...Díky (nebo kvůli?) tomuto způsobu zimy se můžeme setkat s druhy, které rostou "ještě" a těmi, co rostou "už". Obligátní sametonožky, hlíva ústřičná a kržatky se tak potkávají s desticemi, ucháči, chřapáči a plejádou zvukomalebných výtvorů naší matky. Namátkou: jehnědky, lžičkovec, černorosoly, ohnivce, ušíčka, rosolovky, helmovky, urničky.

Co s letošní úrodou hub tyhle manévry provedou si neumím představit, ale co vím zcela určitě, že to bude o té vodě z titulku. Loni jsme také dlouho žehrali na sucho a pak se dočkali neuvěřitelného podzimu...Naše houbové zásoby coby významná komodita významně devalvovaly, ale protože můžeme mít houby třeba i každý den, neva...Připomíná mi to historku, že prý před stoletím si nájemní dělníci v Německu vymiňovali, že losos nesmí být na stole více než dvakrát týdně...

V galerii máte postupně opravdovou vodu, půvabnou penízovku sametonohou, ziměodolné helmovky pařezové, ukázku fotografování ohnivců zimních, všimněte si jak jsou miniaturní, následuje lesklé zrcadlo hlízenky sasankové, orchideje mne přemluvily, abych je ukázal ostatním, Liberec je krásné město a umí nabídnout zajímavé pohledy. Poslední je pohled z okna s opravdickým ledem.

Choďte do přírody, pokud tam ovšem zrovna nejsou naše kamarádky Klárka, Sabina nebo Julie, vyčistíte si hlavu, potěšíte oči, uberete zásoby tuku a organismus zesílí imunitu, která má být prevencí proti nemocem všeho druhu. Mějte se hezky, vyhlížejme jaro a zase někdy...