Poprvé jsem ho potkal před dvaceti lety na benzínce u Brna. Jel jsem nočním stopem do Prahy.

Kutálím se z kabiny firemního kamionu jedoucího do Vídně obtížen dvěma bágly. Truck stop v pondělí chvíli po půl druhé ráno. Noční špička kamioňáků, kteří vyrážejí do Evropy, pomalu odeznívá, tajně doufám, že nebudu čekat dlouho. Odporná káva z plastového kelímku hořkne, mám stále stejný dotaz: „Prosím tě, kolego, na Prahu…“, ledový vítr nese oblaka prachu a podzimní listí bez milosti profukuje všechny vrstvy oblečení, napadá ospalé obličeje řidičů, nevrlou obsluhu čerpačky. Jindy bezproblémová trasa mění v noční můru, cestovní harmonogram na celý týden se pomalu hroutí jak domeček z karet. Nestihneš celnici, nestihneš vykládku, nestihneš celý kolotoč týdenní práce rozpočítaný málem na minuty. Ujet tři tisíce kilometrů, vystát nekonečné fronty na hranicích, dojet na čas na objednaný trajekt. Fiasko hned v pondělí ve tři ráno! Nedohnatelná finanční ztráta! Já se snad upíšu ďáblu, abych se odsud dostal, zoufám si.

Přijel. Tmavě rudá metalíza ve třech odstínech a černé pruhy, spousta červených světýlek, za kabinou plápolal oheň osvětlující náklad – obrovské panely stojí na návěsu. Zakvičely brzdy a mohutně zasyčel vzduch, motor přestal brumlat. Do ledového větru seskočil se schůdků chlapík budící přinejmenším rozpaky. Dlouhé vlnité černé vlasy, ostrá brada, tenké knírky pod nosem a dominující mírně zešikmené uhrančivé černé oči. Snědá kůže, v podzimním chladu triko bez rukávů, na svalnaté paži vytetovaný had a jablko. Koupil si cigarety a ještě než jsem začal s obligátní otázkou, ukázal bradou na kabinu.

„Kam?“

„Praha.“

„Jo.“

Ani jsem se nedosedl, tahač mohutně zabere, vletí na dálnici. Stále zrychlujeme, je rovina, po chvíli začínáme předjíždět osobáky, nakouknu na tachograf končící číslovkou sto dvacet pět, ručička skoro na doraz. Žluté ohně planoucí ze střechy na stovky metrů před nás nemilosrdně vyhánějí všechny loudálky z levého pruhu dálnice. Ve zpětném zrcátku je za námi vidět oranžově rudou záři, motor nemá normální zvuk osmiválce, zní jako hučící turbína.

„Nechci ti do toho kecat, ale nepřeháníš to?“

„Říkal jsi, že spěcháš do Prahy.“

Pozbývám odvahy vyptávat se dál. Tahač letí šílenou rychlostí vpřed za děsivého dunění vycházejícího zpod podlahy.

„Kolik to má koní, že to jede pořád stejně rychle s takovým nákladem? Ty panely šacuju minimálně na dvacet tun.“

„Panely mají čtyřiadvacet a těch koníků je přesně šest set šedesát šest,“ uchechtává se maník s hadem. Chci polknout, nejde to, jazyk jak struhadlo se zasekne na patře.

„Si děláš srandu, že? Ale jako v pekle to tu vypadá, čalounění z červeného sametu, sedačky z černé kůže, červená noční světýlka…“

„Nikdy jsem nemluvil vážnějc.“ A podíval se ledovým pohledem. Začal se mi svírat žaludek.

„A kam s těmi panely vůbec jedeš?“

„Do své Říše.“

„Hele, mluv normálně.“

Dá obě ruce pryč z volantu, vyděšeně sleduju, jak ze zadní kapsy rozvážně vytahuje šrajtofli, hodnou chvíli v ní hrabe, podává mi navštívenku. Potí se mi záda.

Schwertransporte, Dominik Jaabel, Plauen, Deutschland, četl jsem.

„A ten Dominik…“

„Jsem já.“

„Odkud umíš česky? A bez akcentu?“

„Umím, co potřebuju.“

Bez zpomalení zdoláváme strmý kopec, jen motor se ještě více rozduní, letíme chvíli rovinou, zezadu k nám přicházejí modré záblesky. Po chvíli nás se značnými problémy předjíždí policejní Felicie, objevuje se nápis STOP. Sjíždíme na odpočívadlo. Policisté vystupují, drží si brigadýrky, pere do nich vichr, hledí mezi dvojici obrovských koláčů vysílajících žluté jazyky na kilometr daleko. Hledají poznávací značku, ani nemusím hádat, co je na ní napsáno, všiml jsem si na benzínce. Jenže tam mi ještě nic nedocvaklo.

Pak se jeden s rukou na čepici namáhavě přiblíží ke dveřím a lámaně spustí: „Herr Fahrer, verlegen Sie mir…,“ a ten druhý volá zepředu: „Týýývole, vosol ho pořádně, neví co s prachama, má prominentní značku…“

Dominik Jaabel ho s kamennou tváří nechá, aby se vypotil, pak řekne: „Nesnaž se. Ještě jednou, znovu, česky a srozumitelně. Máš na to šedesát sekund.“

Policajt lapá po dechu, připomíná rybu bez vody. Až napumpuje vzduch do plic, Dominik ho dorazí.

„Kecy o rychlosti vynech, jel jsem nejvíc sto třicet sedm, mašina umí skoro sto šedesát, to už dávno vím. Tady máš litr a jedem každý svou cestou, jinak budete mít problém.“

„Co…,cococo, vy mi budete vyhrožovat? Já se na to…“

„Já nikdy nevyhrožuju, jasné? Jen přátelsky informuju, že pokud mě nepustíte, začne tady do půl minuty inferno.“

„To je ale drzost. Pokus o podplácení, vyhrožování…“

„Patnáct sekund…“

„Týýývole, slyšíš to vole? Co z něj leze?“

„To je humus. Hele, tak to si odsereš, Němčoure zasranej“.

„Pět, čtyři, tři, dva, otočte se!!!“

Zkoprnělí policajti se točí od kabiny k silnici, kde se ozývá hlasitá rána a vzápětí série dalších třesků. Vyděšeně hledíme na dva rozšrotované osobáky. Mezi nimi se proplétají další a další, které nestíhají dobrzďovat, tříští se sklo. Konečně ti vzadu registrují, že se něco děje, stíhají zastavit před nehodou, když v tom se ozývá pronikavé zatroubení a velmi rychle jedoucí kamion zezadu vráží do návěsu již stojící soupravy před sebou. Strašlivá rána katapultuje dopředu dalších pět aut v koloně. Z naložených návěsů vylétají jak obrovské gilotiny ocelové plechy, rozsekávající vše, co jim stojí v cestě, bočnicemi projíždějí jak torpéda ocelové tyče, drtí karosérie, plasty, lidské maso.

„Co, co, co jsi to udělal, ty hajzle?“, konečně se odvzdušnil policista držící Dominikovy doklady.

„To si odskáčeš!“, řve ten druhý, zatím co já jen němě zírám a lapám po dechu.

„Ještě máte málo?“, táže se Dominik. „Dobře se dívejte.“ A v ten okamžik, kdy pozvedne ruku, propuká v hromadě šrotu požár. Policajti stojí jak solné sloupy. Dominik seskočí z kabiny a vytrhne z policistovy ruky své doklady. Usmívá se. Vyskočí zpátky ke mně a bouřlivě se rozchechtá.

„Vidíš je? No není to k popukání?“

Konečně popadám dech. „Tos opravdu udělal ty? To všecko tady?“

„A kdyby, tak co?“ Výsměšně na mě civí.

„Já, já tě prásknu. Teď se odsud nemáš šanci dostat a…, a přijedou sem hasiči a další policajti. Neutečeš!“

Dívá se na mne tak, až mne mrazí. Znovu vyskočí z kabiny, přistoupí ke svodidlům na okraji cesty. Podívá se na mne, chvíli jakoby váhal nebo se soustředil. Pak popadne svodidlo a začne s ním zuřivě cloumat.

„Nemáš šanci hlupáku!“, volám na něj z kabiny. Tři zuřivé ataky a svodidlo se vyvrací do trávy. Nevěřícně hledím na kus železa ležící v trávě, nechápu, jak mohly povolit ocelové šrouby o síle mužského palce. Dominik na mne znovu zuřivě pohlédne, pak popadne svodidlo, zvedne ho do výše a mrští jej daleko do tmy. Vyděšeně hledím na otevřený prostor.

Dominik už je zase za volantem.

„Ještě nějaké technické poznámky?“ Ledový hlas, ledový pohled. Startuje a vyráží pryč z asfaltu. K mému údivu naložený tahač lehce zdolává mělký příkop, rozráží houští a vjíždí do lesíka. Naráz jsme na lesní cestě a znovu nabíráme šílené tempo. Netrvá to dlouho, Dominik zručně vyvádí tahač na okresku. Po deseti minutách znovu sjíždíme do lesa a na dálnici najíždíme stejným způsobem, jak jsme ji opustili. Nechápu, jak to Dominik dokázal a neuvízl v příkopě. Ten se stále jen pochechtává a plácá se do stehen.

Trvá mi dlouho, než vstřebám tenhle šílený zážitek a jsem schopen normálně mluvit. Skoro tak dlouho, jak dlouho trvá cesta k parkovišti, kde je odstaven můj kamion.

„Hele, Dominiku, já… nechápu…, nemůžu uvěřit…“

Co nechápeš? Že dělám, co mě napadne? Že udělám, co chci? To je jen otázka nezměrné vůle a duševní síly.“

„Dominiku, ty jsi zosobnění ďábla!“

„Ale, ale, nač ta silná slova? Vylez ven. Vidíš? Ty odlesky ohně za kabinou, to není nic jiného, než dvacet zastíněných blikajících žárovek různé barvy. Dokonalá iluze. A ten oheň z výfuků, to je prastarý trik, do žhavých plynů se vstřikuje nějaká hořlavina, třeba obyčejný benzín, anebo alkohol. Nic na tom není, stačí jen malá nádobka, motorek k ostřikovačům a hodinka práce v dílně.“

„A co ten masakr na dálnici?“

Rozesmál se. „Náhoda, obyčejná hloupá náhoda.“

„Měli jsme tam zůstat a pomáhat!“

„Komu a čemu? Tys chtěl riskovat, že tě nějaký šílenec sejme? To byla práce pro profesionální záchranáře, ne pro dva zmatené a vystresované hlupáky, jako jsme my.“

„Já…, já už tě nechci nikdy potkat, nikdy vidět.“

Bouřlivě se rozesmál. „Smůla, hošánku.“ Pak ztišil hlas do ostrého nepřirozeně znějícího šepotu. „Ty sis mne zavolal. Zbavit se mě, to je docela velký problém.“

„Já jsem se ti neupsal, nic jsem ti neslíbil, nic jsem po tobě nechtěl!“

„Chtěl jsi být co nejdřív u svého auta. Jsi tady, splnil jsem ti přání!“

„Ale já už nechci!!!“

„Na to jsi měl myslet dřív!“ Vyskočil na stupačku, Otočil se a zavolal: „nevidíme se naposled!“

Zahřměl motor a jeho kamion se rozjel. Když mne míjel, četl jsem v odlesku rudých světýlek nápis na dveřích.

Schwertransporte D. JAABEL

Kousl jsem se do rtu a zděšeně uvažoval, kdy zase potkám tahač se značkou HÖL 666 LE. Vždyť Hölle znamená v němčině peklo…

Luděk Olšový