Za Kolínem k Čáslavi jsem dostihl kolonu vozů táhnoucích se ve stínu kamionů až ke Kalabousku. Nepřehledný úsek s horizonty, plná čára a Hungarocamion. Není to místo k velkému předjíždění ani k manévrování, risk je zbytečný, před kamion se nedostanu a o jedno či dvě auta, to pro mě nemá význam. Léto je v proudu a slunce hřeje, vezu se jen tak.

Hungarocamion, kamiony i kamioňáci jsou pro amatéry za volantem metlou i předmětem obdivu a zbožňování.

Projel jsem se kolikrát zahraničními kamiony většinou stopem, ale i jinak, musel jsem být u toho. Vyvést Angličany ze spleti viaduktů pod Bohdalcem a navést je kolínskou silnici, když brněnská dálnice ještě není celá a oni ví, že značení objízdných tras je u nás bídné. Na jejich předpotopních mapách bylo jediné město za Prahou směrem k Brnu Kolín. Chtěli na Kolín a říkali, lepší jet po staré cestě s jistotou než po nové do problémů. Asi to tak bude, stejně jako s jugoslávským kamionem naloženým počítači do firmy, kde jsem kdysi pracoval. Jugoslávský řidič to dovezl, ale jinam a zapíchnul se u Koospolu ve Vokovicích. Tak pro něj, lezu do toho kamionu, a jsem jako doma. Přehodím řeč a mám výhled a rozhled příjemný stejně jako cestu Dejvicemi a Letnou na magistrálu. Tam už je hej, zatočí se do Politických vězňů a skončí na rohu Panské. Zatarasíme celou ulici, jinak to nejde, vykládka jde pomalu, bedny jsou těžké, velké a je jich moc. Auta troubí, s bídou projedou tramvaje, přišel nějaký esenbák. Nebyl z toho moudrý, říkám - Ali mi ovde parkiramo i radimo za organizaciju , imao računarski prevoz… kdepak rozumět, ale vykládání beden porozuměl Byl klid.

Léta byl klid, až se na konečně dostavěné a průjezdné dálnici množily kamiony z Turecka. Turecké kamiony, s čerty za volantem, Eskisehir, Adana, Antalya čtu na těch plachtách. Mažou to přes nás transitem hlava nehlava, neznají bratra, nedodržují vůbec nic, jedou zemí nevěřících, komerční zájmy Turků v Německu rostou a budou se stále zvětšovat. Proudy kamionů nekončí.... Každý den hustí Jižní spojku a ucpávají Barrandovský most i kopec. Není za nimi vidět, na co to jedou ví snad jen muezín, kouří všechny jak parní válec. Do kopce se sunou jen o trochu rychleji.

Od Říčan do Průhonic klesá dálnice výrazně, náklaďáky zrychlují, ženou to se svými "Ďábly" za volantem kolik to dá. Zase jich tu pár brázdí, dva, sleduji to za sebou, není spěch jedu v klidu. Poslušná jízda, žádné nebezpečí, mám to v ruce, to velkou "stodvacítku". Míjím výjezd k Opatovu, lehce ubírám, aut přibývá, mírně to houstne. Tady je jediná rozumná spojnice z Jižního města směrem do centra, pohodlná komunikace, průjezdná a bez semaforů. Jezdí se tu tak do stovky, nebývá tu ani kolaps ani problém. Jezdím tu skoro denně, mám rád tuto část Prahy, kde mohu jet dle svých představ i možností silnice a vozu. Tajná závodní dráha - mi připomínají Turci a začínají se mi lepit na stín. Nevadí mi to, točím se přes pravou ruku na Jižní spojku, vlétnul jsem tam jako vždy bez potíží, 3.,4. a už se plavně vezeme k Braníku. Čmoudící plachty se zase přibližují, kloužeme jen 70, víc to nechci štvát, vedle mne všechno spí. Je pátek, směna končí za chvíli a čeká na mne víkend se senem na venkově. Bude to krása, říkám si v duchu a seřizuji si vnitřní chuť na pardubické pivo. Je pitelné, ale druhý den jej nesnáším. Hm, co s tím, když tam nic lepšího než Pernštejn nikde není. Že bych koupil cestou pivo v Kolíně nebo Čáslavi? Dačického, to ještě jde a přemýšlím nad tím, kde zase budu na Čáslavském náměstí hledat místo k zaparkování. Zaparkovat tam, kde je půl okresu na náměstí v jedné samoobsluze na nákupu….

Myšlenky lítají a teď se něco tlačí vedle pravým pruhem, a silně. Turek Eskisehir, nabral nějakou kosmickou nebo co, prolétl skoro devadesát a bude co nevidět v Braníku před mostem a pak v kopci na Barrandov. Víkend se vypařil, sleduji kde je ten druhý, jeden čmoudící vpravo přede mnou a druhý se mi už tlačí vzadu také do pravého zrcátka. Ani nevím, co to je za modely, kamiony. Bylo mi to fuk, teď nastává tanec, musí mi to být fuk. Druhý Turek mě míjí zprava také. Dvě čmoudící obludy se hrnou k Barrandovskému kopci. Co bude asi následovat - Turecká lázeň, Turecký pochod nebo to, co už známe - Turecká jízda.

Přeložené turecké kamiony si to rozdávají ve dvou pruzích celým Barandovským kopcem. Všichni se ploužíme za nimi, žereme tu černotu, troubíme a nadáváme. Je jim to jedno, jsou pány situace. Každý jeden pruh a jsou nepostižitelní. Turecký pochod?

Druhý Turek vzbudil pozornost, na sedačce vedle mne.
"Co to je?" ozvalo se vedle mne z probuzeného.
"Turci, ježíšmarja, a do kopce". "Šlápni na to, plyn".
Mírně přidávám, nevím co z toho, nevím co z toho bude, Turci přidávají jakbysmet. Nic se nezměnilo. Vezeme se ve středním pruhu, čmoudí stále v bezpečné vzdálenosti před námi. Tachometr leží nad devadesátkou. Vedle mne se probudila duše českého člověka. "Šlápni na to, nebo se budeme ploužit za nimi celý kopec."
"Proboha, Plyn!!!".

Šlapu víc, a sleduji v zrcátkách pruhy a místo vymezené pro manévry a pocity této závodní dráhy. Ručka tachometru leze na stovku. 100. Teprve teď se srovnal krok s těmi čmoudily. Jede mi to dobře, ale se stovkou je stejně neudělám, říkám si a víc se s tímhle jet nemá. I když to jde...

"Plyn!!". Stále plyn a stále zrychlovat, začíná se blížit táhlý oblouk blízko pivovaru, most tu bude každou chvíli a na mostě je už na rychlý pruh pozdě. Dobrzdit do myší díry a projet na nájezd, který bere kamionům dech. O to jde, kdo tam bude dřív by mne jinak netrápilo, ale běs vedle mne už nic nevnímá, vášeň lovce odmítajícího běžet před automobilem s praporkem přinesla své ovoce.

"Plyn". Tachometr leze ke sto deseti. Osádka zpozorněla a tiše sleduje. Lížeme Turka a smrad z výfuku žereme na plné pecky.

Téměř sto deset. 110. Je to stále málo. Turek na nás gestikuluje, chechtá se, moc se mu to líbí. Natlačili se více k sobě, zavřeli pruh, bude to honička - se vším všudy projíždí mi hlavou. Šlapu na pedál, na podlahu. A na podlahu a tvrdě, mám to spočítané ještě před mostem. Poslední plyn.
"Proboha dělej už je máme".
Letíme sto dvacet. 120. Víc z toho nevymáčknu. Konečně, oba Turci zůstávají v pravém zrcátku, jdu do pravého pruhu. A teď to teprve začíná - mi dochází, přijde myší díra, je tam 60 a 45 je moc. Řadím dolů, postupně, všechno s citem, vedle mne na sedačce poskakuje napětí. To už jsem snad takhle jel si říkám, nojo ale to byla stodvacítka malá. A tahle je velká. V myší díře hučí motorovka, asi to vyšlo, dobrý pocit. Ale co, je to skoro stejné jako s tou malou, osazenstvo huláká a běží až k zadnímu oknu, mávají na Turky.

Je to dobré, si říkám, s tímhle busem vymést v Braníku 120, s busem na kterém všichni čtou zřetelná písmena, kterým rozuměli i Turci. AUTOŠKOLA.

Zážitek na celý život, mi dochází později, když zajíždím v garážích do košťat, do mycí linky. „Jel si dobře“, říká mi instruktor, jsme tu včas, proto také zrovna ty řídíš na dálnici. No zrovna takhle se mi to nejevilo, bylo to nečekané, říkám.
"Věděl jsem, že to zvládneš...".
Madonna mia, si říkám, když se loučíme na víkend a vzpomínám si na "rady" mého otce v dobách ještě dávnějších.
"Ty prostě musíš závodit"..
Já nechci, oni mně nutili..., říkám si v duchu. Zase slyším řeč jako ve zpovědnici. Nojo táto, jako vždy. Já a závodit na silnici? Za Prahou do levého pruhu a tutti sinistra až do Kolína, silnice je široká, při předjíždění se memusí uhýbat. No ale dnes bude klid, už mám po závodě a jsem rád. Lezu do malé stodvacítky, pojedu zase přes tu Čáslav. Koupím si Dačického, je víkend.
*

Linka přes Motol

Ranní slunce se koupe
v odlesku rybníka
pod autobusovou zastávkou,
paprsky nového dne
oslňují řidiče í cestující.
Vstoupíš do nitra vozu,
v rytmu jízdy cítím střet.
Klouže po mně jako slunce
Tvůj bystrý pohled,
mám se co držet volantu,
ten pohled je střet i třesk..
Vracím pohled do hloubky očí,
které se zastavily v mé tváři.


Líbíš se mi, vpíjím se Ti
pod kabát, dlouhé nohy,
fascinace, i jen jednu stanici.
Kousek slunce jede se mnou.
Jseš Slunce a jedeš se mnou
a já s Tebou a cele
mi naplňuješ den.
Krásný den, slunce stoupá
na své místo na obloze
pro rozkvetlé jabloně,
říkající, že je zde jaro,
s vůní příjemna.
A máváme si,
když odjíždím….
**

Zdeněk Wachfaitl
/1989/