Mířím z Bílé Hory do Břevnova, je to z kopce, skákavý asfalt a ty mizerné kostky na Dlabačově, klouže to, přece jen to ale osychá. Dopolední slunce vytáhlo jas na úroveň paprsků a do vozu ze všech stranu střílí záblesky. Přední okno vede, u kasáren to ruším, musím si vzít tmavé brýle, ježíš, jak já je za volantem nesnáším. Vadí mi barevné vyjádření posunuté tam, kde to nelze správně vnímat. Vadí mi jiné barvy semaforů, připadám si v jiném světě, v Polychromii, ale zastřené a nevnímatelné. Ale co, dnes to vydržím. Schůzka v centru má čas, je na to celý den. Ploužím se v koloně kolem Hradu, pod Belvederem krokem. "Majka moja", dopravní zácpa, nic se tu neděje, pár aut, asi dole na Klárově stojí v cestě zase policajt. Co jiného by se dnes mohlo přihodit, když je slunce. Ulevuji si z okna. No, pár dní sem tu v Praze. Tam bylo lépe, rozpálený vůz, žár a krásný den, to je stejné, ale doprava je úplně jinde. Pohledné a příjemné město, bulváry, mosty, široká řeka, výhled z pevnosti, šerosvit při jízdě tunelem. To mi tu dnes nic nepřipomíná.

Ani značení, žádné tu není, v hlavě se míhá „pravo Centar grada desno Petrovaradin“. Divoké kousky místních řidičů na motocyklech, riskantní chování i předjíždění všech, kteří u Jadranu brázdí silnice i soutěsky. Zastava Milicije, nikdy nestojí za bukem, ale tam, kde je potřeba nejvíce,. Ale co je to proti závodním srdcím, moře táhne, a tady je moře všude. A momci opření o blatník žoviálně zdraví všechny řidiče.

Djó moře, píše Neruda, měl jsem to vzít Nerudovkou, rovnou dolů na Újezd, no co, za kilo by to stálo. Teď už je pozdě, krok za krokem, kostka za kostkou se posunuje pod koly. Klárov je ještě docela vzdálený, podle posunovacího tempa, no proč to počítat. Je mi to jedno, no je i není, tahle to sjet po kolejích. Ale proč pospíchat, je krásně, s těmi brýlemi to zase není tak hrozné, trochu to uklidňuje. Ale kdyby přece, možná by stačilo, no, ale co? Co by stačilo, aby si člověk nepřipadal jako úplný blbec v koloně ostatních blbců, které brzdí blbec v uniformě s klackem pouštějící prázdné tramvaje. Dopolední tramvaje se vzduchem, kdyby tam aspoň byla průvodčí, nejsou. Nojo, to bylo, v létě studentky s brašnami desetníků, tahají za špagát, rozdávají veselost s úsměvy, letní košile jsou jim volné, ve špičce se to dobře sleduje a prožívá. Nebo ještě lépe s tramvají na fotbal. Trojka veze Revoluční hrozny fandů, vlajky na štanglích se perou s větrem a říkají, kam se jede. A holka průvodčí v presu. Možná ani ty góly na Spartě s řevem výhry nebyly tak příjemné.

Zase na brzdu zatraceně. Řidič přede mnou již ztrácí nervy a v autě rozhazuje rukama. Další troubí. Vracím se raději v hlavě k moři. "Danas prokletije". Tady tedy jo, fronta vozů je vyrovnaná dle koleje až k zatáčce. Jako na přehlídce, chybí jen velící generál, možná by stačil plukovník, nebo čert. Čert aby vzal k čertu toho policajta co dopravu neřídí, ale brzdí.

Čert vyskočil z elektriky, napadá mně stará říkačka, ne nic. Tramvaj se sunula do klárovské serpentiny, čert nevyskočil. Někdo vystoupil. Pár vozů za mnou, Jugoš, vzezření velitele pevnosti, přišel jistým krokem. Podívám se - "Kako si, da ovaj put dobar za …". Tak na to jsem čekal, slunce neslunce, sundávám brýle. Má stejné, mám je také z pevnosti. Jsou stejné a nejsou stejné, mám stříbrnou tečku, on má zlatou. To bude tím vedrem a stresem si říkám. Na jaké hlouposti já nemyslím, stále po hvězdách, vzdušné zámky, tady v dopravním blázinci nad Vltavou. Zrovna dnes. Vystoupil, přes ostatní auta šel neomylně až ke mně. Věděl to rovnou, mluvili jsme bez okolků, k věci. Kudy má jet na Karlštejn. "Chvala i zdravo, dobar sam momac." Mé brýle leží na střeše vozu, všiml jsem si včas, a mají – také zlatou tečku. Nebo je to výměna? Tyhle jsou mi akorát, pasují dokonale. Ano, doplněk nebo součást něčeho většího. Vidím vše správně, děj se vrací a celá kolona se rozjíždí, cesta na Klárov je volná, policajti mizí z křižovatky jako pára nad hrncem.

Se zlatou tečkou mi podávají barvy semaforů bez zkreslení. To je ono, to jsem potřeboval, vnímám u Křižovníků, projíždím zelené vlny až na Karlák. Tam je to složité, u radnice je rozkopáno, jenže s brýlemi s tečkou od pánaboha můžu Lípovou. Ten Václavák není tak složitý, jen s tou vůní opečených buřtů zbytečně dráždí. Kdepak tady, žádné stavění, parkovat mám až u Dřeváku. Projíždím všude jako nůž máslem, ne snad že bych lidi na přechodech rozháněl, ale zastavují se sami, nechtějí jít, čekají až to přejede, polaroid. Ty brýle jsou duševní polaroid, podívám a zastavím každému chod těla, vlnění mozku a tep srdce. Je to nad věcí, čtu lidem v paměti a vybírám si přednost sám. Vím kdo je kdo a co si zrovna myslí. Zlatá tečka za čekáním, tak se to čekání vyplatilo. Ještě že jsem nejel po těch kolejích, někdy jsou nepříjemné i suché a v obloucích mívají hrany, které rozříznou gumu.

Pod Jindřišskou věží u Dřeváku je místo, bude pro mě. Stojí tam Letní šaty, drží místo a mávají. Musím tam zacouvat, nedávám auto nikdy nepřipravené k výjezdu. Letní šaty poskakují kolem auta, dovádí a křičí – „Máš?“

Jasně že mám, říkám si, mám svůj den. „Mám“ cedím v záchvatu smíchu - „Polaroid“, jeden snímek, další, celý film, pod šaty nic není, radost a okouzlení. Konečně se dostávám ze sedačky. Brýle se zlatou tečkou se hned vyjímají na nose Letních šatů, nad těmi šaty. Cítím ten "Polaroid", povinnosti stranou. Byl to jen mžik, Letní šaty jsou chytré, ví si rady rychleji, než činí má příprava.

„Kde to máš?“

Já vezu peníze, Letní šaty mají složenky. Tak, složenky a peníze, musíme na poštu. Musíme zaplatit ty složenky. Musíme pro byt. Pro klíče. Musíme, náročné, co všechno se musí. Poté snad konečně domů, do nového domů. S polaroidem??
Samozřejmě s polaroidem, snad se o ty brýle nepopereme, do rána bude času dost a budu moci i chvílemi sledovat jezerní hladinu, z okna ložnice to jde, budeme vysoko.

**

Zdeněk Wachfaitl