Jel jsem od moře vyprahlem řecké krajiny, jen tak. Každá cesta byla zajímavá, samé olivy, háje oliv, také vinice. Toulal jsem se háji, nechybělo mi nic do chvíle, než mne zaujala cesta s bílými kameny. Tak bílými, jako jsou nebo mohou být antické památky.



Slunce mne zase udeřilo neúprosným žárem. Prašná cesta kamenitá cesta, s bílými kameny, se vine přes olivové háje, ochranné zídky ze stejného bílého bílého kamení a stádo koz. Olivovníky jsou stromy zázraků, nevěřícně si prohlížím nejstarší stromy a nemohu odhadnout ani určit jeich stáří. Jsou pokroucené a roztodivné více, než jsem kdy viděl. A ony plodí.

Je pod nimi oliv přímo nastláno. Zastavil jsem. Plachty pod stromy, řecká famílie sklízí svou úrodu. Stařík se přitočil a zkouší na mě mluvit německy. Jak jen to ti lidé poznají, si říkám, při pohledu na úsměv protažený do stejného tvaru jako jsou jeho zelené i do červena zbarvené olivy. Podává mi pár zelených plodů. Aha, si říkám, to má být ochutnávka. A říkám česky – „zelené trnky“. Stařík brebentí a rozhazuje rukama. Odhaduji, že počítá kolik chiljad a chiljad oliv už vypěstoval. Je to zvláštní, popadla mě chuť na ouzo, kozí sýr by také šel. Přece jen je tu alespoň trochu stínu, ale vyprahlo nejvyšší. Palčivě hořká oliva mě strhla rysy. Stařík se směje a cpe si sám rovnou dvě, je to znalec i herec. Zastřel moment hořkosti úsměvem profesionála, je to hořké, vlastně ani ne moc dobré, ale má to tak být. Říkám si moudro, že co je nedobré na jazyku prospívá tělu. Jedině tak, mluví dál řecky, vykládá své znalosti z olivového háje dál. O lisu na olej, chápu dle naznačení rukama, mluvíme řecky, česky, rukama a nohama, němčinou nechci dráždit. Mají lis na olivový olej, no, to snad tedy uvidím, večer j.h., jako host. Stavropoulos se nazývá stařík. No, to je zkouška odvahy, zelené švestky si říkám, na trnky. Beru z auta vodu, liji do sebe i na hlavu, zkouším žlutou olivu, barva medu, není to jiné. Přitom duší cítím, jak je ze všech barev plodů, listí i stromů ve vzduchu přítomen onen zázrak, olivový olej.



Usadil jsem se na zídku a sledoval ty stromy, jestli v nich může být moudrost věků a pravda boží. Jakže to bylo s tím Kristem? Ano, v jakési zahradě, v údolí Cedron - a tady si klidně já úplně jinde sedím pod olivovníky a je mi úplně jedno, že dnes už nikam dál nedorazím. Cítím tu snad boží světlo nebo je to energie, snad z těch plodících stromů zkroucených žárem i věkem?

Prach, ticho, sucho, žár stále visí nade mnou, pociťuji zřejmě něco, co jinde nelze, co nemám ani ve své zahradě. Pocit sílí, jako počátek zážehu rakety, trvá mi to delší dobu, víc než delší dobu. Pocítil jsem touhu poznat vše blíže, a vlastně oznámit své „ztroskotání“ v místě spásy, v místě olivového háje prastarých stromů, zapálit oheň jako signál majáku a vydávat světlo do tmy noci. Sdělit světu, že zde je místo v zahradě a energie.



Přemýšlím nad tím ohněm, zda to nezruší kouzlo olivového háje, ale maják ve mně je silnější, zapálil jsem si cigaretu a položil se jen tak pod olivy. Tak o tomhle se mi nikdy ani nesnilo, napadá mě a že toto vůbec lze. Zahlédl jsem nad sebou pár hvězd a můj červený ohníček byl skoro stejně blízko.

Ouzo, je z auta, teplé, přelíznu si chuť cigarety, ještě jeden pocel do úst. Božské znamení mi to skoro přijde. Oliven mit Stein und Ouzo Aperitif? No páni, nemám daleko k zajodlování, řecké melodie z autorádia mne však uklidňují včas. Loudavě se vracím prachem cesty, automobil sálá cestou až k silnici. Jedu krokem, po bílých asi antických kamenech, chybí mi jen tunika. Není žádný spěch, protože tohle je jak krajina s cypřišem. A Vincentova hvězda - Hvězda zatím chybí. Asi bude někde u domácího krbu,u lisu na olivový olej… zahlédl jsem ji přece hned mezi olivami.



Stojím u domu a troubím, stařík postává a otvírá. Ouzo, katziki, víno téměř Marsala…

Marsala je mé znamení slávy, Signum Laudis o tom, že jsem dosáhl bodu, kdy na cestě již více nelze dosáhnout v poznání krajiny. Snad jen poznánim člověka to ještě mohu dokonat…

Cestovat dál se mi ani druhý den nechtělo, sklízet s Hvězdou olivy bylo božské a cestu na Volos bych snad ještě poznal, Syki…
Thessálie.

**
Zdeněk Wachfaitl