" Jsme vášnivými malíři svých životních příběhů, které se, mezi s sebou, vzájemně prolínají. Paradoxem je, že je svou vlastní mírou vyhodnocují a vystavují převážně ti druzí "
To je dobře řečeno, velmi přesná definice, milá Sáro, ale onu opravdovou skutečnost a její tvář včetně ostrých jazyků se ještě dozvíme, pod tímto blogem, v diskusi. Přeji všem čtenářům tak hezký den, jak je nastíněno v této části mé korespondence s Vámi, milá Sáro.

*


Ó den
.... za ranního rozbřesku si Sára zalila kávu a stejně jako ve dnech předešlých, trávila seance v těchto letních měsících, sama se sebou, na terase před domem. Tyto půl až hodiny jí byly meditačním balzámem.
V tichosti, sama se sebou, začínala být, pomalu, součástí své zahrady. Splývala tu společně se svými stromy, s květinami, s přírodou. A nad tím vším jí zvukomalebně švitořili jiřičky, kosové a tam, kdesi v korunách stromů nebo na hřebenech střech, pěli svá sóla. Zářijový den začínal Sáře podobně. Slunce již bylo vysoko nad obzorem. Paprsky dosahovaly na stupnici F dur k 20 stupňům C moll. Nebeské klenutí zářilo modrým a zeleným světlem 1:1 s příslibem příjemného.
Den, který se v jejím dosavadním životě měl stát osudným. Kdy život, tak říkajíc, tomu všemu trochu napomůže, popostrčí a zdánlivě zamíchá osudovými kartami, a kdy Sára držela ve svých rukou pomyslnou propustku - Klíč k dalším patrům na cestě ke hvězdám.

Jahodové ráno
marmeládově vlažné předobědí
jemnozrnkový lán večera
mžouravé svítání
otevírá plastová víčka
pro nakojení dne
a klidný spánek večera
rozpouští sen do noci
po pavučině světa
rozeznělé a rezonující zvuky žlutých strun
na cestě k svítání
švestkového rána
polední vinyl vanilky
hutné těsto večera
…
Dlaždice terracotty chladily i hřály naboso, příjemný dotyk s tělem Bohyně, rozprostřená pěna s výjevem Afrodité. Vzal jsem si zelený čaj a olivový olej. Čaj sklouzával z vyhřátého šálku, zelený čaj lékařem, ránem mi doznívalo otevřené jitro, sen jsem nevnímal, jen jsem nejasně tušil, že se něco odehrálo. Slunce zlatilo karafu oleje, olivový zázrak jsem střežil v náhledu, nádherné světlo hrálo do azurového rána, s paprskem slunce jsem se vydal náznakem jemného dne.
Celý den na terase už za něco vydá, stín tamaryšků byl daleko i blízko, když se ozval čaj, musel jsem vyklidit pole působnosti a odebrat se snít do jiné sféry. Prohlížel jsem si cestou obrázky, moře a cesty, barvy jezer i hor, touhy i ozvěny pohledů ctitelů paní domu. Zelený čaj uklidňuje, ale stolní víno je vždy dostatečným impulsem pro povzbuzení. Nalezl jsem blok s tužkou, vrátil se na terasu a počal psát, jak chutná zelený čaj po ránu. Počal jsem psát….

„ Milá Sáro,
zelený čaj ve Vašem čase mi lahodí a přináší pocit vznešenosti. A Vaše těsto je doopravdy velmi hutné, když Vaše verše mi prolínají do barev na paletě, rozmývají představy a spojují se s impresí usínajícího vědomí, milá Sáro.“
…
Miluji vůni ticha
jehož křišťálový pramen
vychází z hrdla
dotek božích křídel
smáčím si suché rty, které žízní
po každém dotyku, v bolestech porodních,
živoucí tyrkys posypán pupeny
v žhnoucí červeni, sněhová vločka,
vroucně se lne ke dvěma plamínkům
skotačících v rytmu žáru a chladu
skleněná dózo plující v aroma tichosti
uvyklá časem se neptat
praskáš....
borová stolice
růže na stole
otevřená ves míru
němého pěvce
v ústech pianissimo
lodivoda vodotoče
olivový zázrak
s příchutí
čajově zelené.
…


„Milá Sáro,
s douškem zeleného čaje vpíjím vanilku. Šálek se ještě leskne poslední kapkou, cítím švestkové ráno. Pohodu na terase.“

Pohodový den. Úžasné, verše na něž mi už profesorské hodnocení nestačí. Začátek se stáčí s verši do roviny Zlatého řezu, poměřuji náhled a téma na plátně. Musel jsem vstát od zeleného čaje, přistoupit ke stojanu, číst vestoje, sledovat se a vědět, co to se mnou dělá, úžasné. Vjemy z veršů naskakovaly plátnem jako na přání, jedna jednička je určitě málo, představuji si takové všechny, jedničky odshora dolů, přání za přání, a vysněné vysvědčení do života, od Vás, milá Sáro.“
…
Je to úžasné, ale to Úžasné a jedničky odshora dolů patří Vám a jsou jen a jen VAŠE. Nepatří mě, ani nikomu jinému. To Vaše Úžasné je i pro mě úžasné. Jsem ráda, že je můžeme a sdílíme společně. Díky za Vaše radostné a H-lásky plné objetí. Je mi více než Dobře a to je dobře. Díky Vám. Radostný je den na terase.
…
„Milá Sáro,
Společenský úvod do Úžasna, čtu na hřbetě knihy, obklopené biskvitem se slunečnicí. Možná bude potřísněná zase zeleným čajem, černá melasa se pouští lžičky, sleduji tanec ve víru čaje - jako tanec Salomé, jenž pokrývá dno šálku svou navinulou chutí.
Lžička se pohybuje netečně, k mému jazyku, jak jen to popsat. Olizuji lžičky rád možná s potěšením, jako medicínu u lékaře v dávných dobách, sirup proti kašli, sirup proti zmatení životem. Zahleděl jsem se, do cihlové barvy spojnice dlaždic pod nohou stolu, proti zmatení životem, co je příjemnější, snad ten olivový olej, je příjemný nahoře i dole, nebo sojová omáčka, také to bývá. Padá neuvěřitelně hluboko, do takové temnoty a hlubiny jako ona sama je či naznačuje. Na stole je stále ještě karafa s olejem, olivovým. Ale soja může být jen japonská a šetří se na wasabi. Přece jen, olivový olej je ta mana, s kolečkem potření na čele. Co by víc tělu mohlo prospět než život z olivovníku a dostatek slunce, říkám si, milá Sáro. Příjemný den začal u Vašeho stolu, je nadějný a čistý jako Váš bílý ubrus, padlý sníh. Il neige... Budu psát i číst dále, snad mi už ratan bude pohodlnějším, předmluva zvolila obvyklé kameny do základů stavby života z přírodních sil. Olivový olej a zelený čaj. Sojovou omáčku, milá Sáro, možná až v dalším chodu.

Z města doléhají hodiny, počítám, bylo to devět nebo deset snad? Hodiny sluneční bych tu viděl rád, vlastně ani nemusím počítat, poznám čas díky Vám, milá Sáro. Čas Váš ránem z bílé vklouzne po desáté do pastelových barev. Do pastelových barev, z nichž vystupuje nápis přečtený na věži chrámu – JE VÍCE HODIN NEŽ SI MYSLÍŠ ...
Pastelová barva, odkládám Úžasno, asi to bude zase jiné, Báječno, ranní obřad ještě neskončil. Neboť ta kapka z oliv, milá Sáro, zlatistým tónem šeptá, kolik že plodů prošlo od stromu do mlýna a slunce přineslo s lahví na Tvůj stůl… Stejně tak, milá Sáro, kolik ulpí potu na schodech života, bezútěšně, než čísi ruka přinese světlo, a kolik že to bylo schodů k Parnasu a z jaké dálky znělo volání. Z divočiny do Báječna, úžasné, zlatistý olej, olivový poklad. Milá Sáro, v pastelových barvách, stíny se vinou k poledni, je siesta.

Terracotta už nechladí, je rozpálená stejně jako olej na ryby ve Vašich rukách, proto sahám jen po vodě a raději se nořím do spánku, do báječné siesty. Siesta v bílém, prostřeno, pastelové barvy, milá Sáro, jako pohyby vln , sleduji to ráno s mořem, v bílém ubruse, v zasnění.
Vločka, zastudila, probíral jsem cesty spánku siestou, na bílý ubrus se snášelo vše, zahalené krystalickým skupenstvím vody, pastelovo z obrazu nad mořem se mi proměnilo v jakýsi příkrov. Studilo to, bílý či pastelový ubrus, bílý, pod sněhem. Jsem stále v siestě a snáším se s vločkami sněhu do Vaší kuchyně, milá Sáro, spadla Vám na nos, roztála teplem, mohu to být i já. Pocítila jak usilovně připravujete ryby, dnes raději ne, na bílý sníh ryby ne, bílý sníh, ještě poletuje, posaďte se, milá Sáro, polenta k padlému sněhu patří a proměňte svůj chvat v zastavení. Tu polentu, se sirupem proti zmatení životem, zvládám. Sirup proti zmatení životem, zase tu lžičku olizuji, asi bych neměl, je to nevhodné... Na terase je bílo. IL NEIGE, milá Sáro.“
...
Když Sára vstoupila do patra v pokoji, oněměla Úžasnem. Dotek vůně prostřeného stolu jí, rychlostí blesku, projel všemi údy a paralyzoval tyto nekonečné vteřiny. Tympány tepu se zastavily a z její tváře vytryskl slaný pramen blažené rozkoše. Stud se snažila ukrýt a zahalit do nesmyslného roucha svých dlaní. Intuitivně vnímala tu automatičnost svých, až směšně dětinských návyků. A tuto skutečnost přijímala s radostí a vděkem. Rozlité slunce příjemně hřálo a do jejích údů se opět navracel pohyb tepu života. Zajisté proto, aby její kroky mohly mířit ke stolu, mířit tam, kde je bílý ubrus a prostřeno krásno a příjemno. Na terase.
…
„Milá Sáro
vůně se prodrala z prostřeného stolu, slaný pramen se smísil se sirupem. Poznal jsem přece jen sirup života, voněl mátou a javorovým lesem. Pramen soli, možná poznání, možná vyznání či stud smíšený s radostí. Překvapila, jste mne, milá Sáro, sůl, poklad věků, sůl nad zlato, ovšem, stále mne překvapujete, přičemž prostřený stůl je mi stále blíže. Růže na stole, šípkové růže v prosté láhvi, temně zelené sklo, smaragdový stín klouže ubrusem, úžasná vůně.
S vůní růží, milá Sáro, vím, že Vaše verše jsou lepší, jsou někde nad mými představami, dávno minuly Úžasno vyplňují Báječno. Lze je číst, v klidu, snad s klavírem - jsou skutečně někde nad mými představami, spojují se s mým nepokojem v duši. A růže, přitom vůně se nedá namalovat, nezachytí štětce mistrů, lze ji jen popsat, perem, mistrů, milá Sáro.
Vůně růží je pokaždé jiná, každý den je jiný i když svítí stejné slunce, jsme ve stejném světle, vůně je pokaždé jiná v odstínech barev. Na terase, prostřeno s růžemi.“
…
Ano, vůně růží je pokaždé jiná. Stejně i tak, jak to ví a zná Malý princ. Je nespočet krásných a voňavých růží na světě, ovšem jen ta jedna růže, sama, vzdálená kdesi ve vesmíru, tam, na jiné planetě, planetě malého prince, voní ze všech těch růží nejkrásněji. Provoněná je celá ves míru, i terasa.
…

„Milá Sáro,
Ves míru ve vesmíru je nefrit s tyrkysem ve skleněné dóze. Obdivuji, když vstupujete do mých představ verši lepšími než lesk mých barev.“
*
Na terase

Miluji vůni ticha
jehož křišťálový pramen
vychází z hrdla
dotek božích křídel
smáčím si suché rty,
žíznící po každém dotyku.
Na terase,
když je prostřeno,
s růžemi,
a báseň je obřad.
*

„Milá Sáro,
toto vyjádření mi zůstane, zůstane pro ves míru, planetu i planety, pro měsíce kroužící kolem Jupitera, kde snad může být jediná růže s vůní tak jemnou, že ji nikdo nepostřehne, že i já musím být obzvláštněn a mít na jazyku kapku růžového oleje.
Terasa před domem, milá Sáro, je skutečný zážitek, i s náčiním ve stříbře. Krásný den na terase, když sleduji jemnost připraveného stolu, světlo dne se sluncem, krásný den i noc, svit noci s měsícem a hvězdami. Na terase... ke hvězdám ... s vůní růží.“
*
Na terase II.

S pokorou a bez veršů,
jen v tichu klid.
S pokorou a bez veršů,
je možno dál snít,
že už není žádné kdyby,
a život je těžký,
jen občas se nám líbí,
nesnadné je krásu mít,
i s duší, co lásku dělá.
*

„Milá Sáro,
píši Vám sedíc na terase. Prošla jste všemi mými náměty, prošla jste oknem do mých nadějí, v zahalení, neviděl jsem Vám do tváře, mohla byste být mým modelem, ano - v zahalení. Prošla jste se svou i mou vnitřní nocí a nyní nad ránem již svítá. Již dlouho svítá a jasní svit dne. Za oknem již končí noc, počíná svit naděje, milá Sáro, spočívající v tom, že princip rozkoše zůstává v utajení, jako zevnitř zajištěné okno do duše, kterým se Váš probuzený duch dívá až na můj stůl a paletu s barvami, jenž se stávají Vaším křišťálovým proudem veršů u prostřeného stolu. Na terase.
Usedněte, Sáro, a seďte ještě dlouho v zahalení. Nastuduji Vaše pohyby a vše tak, aby z naděje holubice mohla zvednout křídla a donést vše, co Vám náleží. Milá Sáro, princip rozkoše i naděje se slily ve Vašich verších v křišťálový pramen. Chladím si dotekem vody z toho pramene čelo a odcházím na lesní procházku. Vrátím se na čaj o páté.
Úsměv pro Sáru, vybírám barvu na paletě pro tah plátnem, akvamarínová, je správná.“
Magritte
…
Sedím si s tichým klidem v pokoji, tvář svírají dlaně a přemýšlím, co Vám pošlu. Přeci. Setkávám se s Vašimi slovy stále častěji. Kde jinde, než na cestě. Ne na cestě, ne ON THE ROAD Kerouaca, snad na té své. Jsou to chvíle rozjasňující se okamžiky. Jsou to okamžiky skutečného svítání.
Už od našeho prvního poetického setkání, aniž bych si to, tenkrát, uvědomovala, mě doprovázíte, spolu s přítomností a s časem. Ta slova jsou jako lampa, plné slunce, která jasněji a zřetelněji osvěcuje obraz vnitřní noci. Pak je tu ten stále osmý den, SE KTERÝM SI BUDETE POHRÁVAT, DOKUD BUDETE DÝCHAT, žlutá ponorka, a mnoho dalšího, zatím jen s příslibem tušeného.
…


…
Alena Vrbová – Sára
*
Vypitý den s úsměvem

Naslouchám šumění
žluté struny
napínám
ladím je
sladím
třtinovým sněním
potírám
tule tále
šule šále
dechem spolykaných slov
sbírám písmena
zaprášená čísla
prašných cest cestáře
lexikonem hvězdáře
ó men o, nó men o
setkání první i poslední
kdy se sejde den s nocí
spojené svítáním
tam, na souvratě
za obzorem na orbitě
je čas
jdu s časem
kráčet
kráčím k Tobě.
*
…
Zdeněk Wachfaitl – Magritte
Prošlo mnou světlo do Vaší temnoty, a za tím zdrojem je slovní i myšlenkový proud o síle jednoho básníka a malíře v jedné osobě. Performace je transformací představ z hluboké paměti do popředí mysli. High Value.
*
Světlo dne i noci

Dnes mohu zapsat pár tahy
za úsměv ze tváře
uvedení do snáře
a čtení z kamení,
když přejdu les,
kde ta slova pramení,
a spatřím v louce světla
a květů, skrytou studánku.
Holubice již zvedla křídla,
v letu bez vánku
a míří k Vám
s přílivem snů.
*

Zdeněk Wachfaitl
2.11.2012
**

Texty a verše – Alena Vrbová a Zdeněk Wachfaitl