Egyptská politika posunula do nové fáze. S přibližujícími se volbami politická
veřejnost formuluje podstatné otázky: jak a kdy volit, kdo bude psát ústavu a co bude
jejím rámcem. První odpovědi už dnes rozdělují Egypt do liberálního a konzervativního
tábora

V prvních převratových měsících se správy revoluce ujala armáda. Není divu, že jí šlo
především udržení klidu a statu quo. Armáda neměla politický kurs a většinou pouze se zpožděním
reagovala zákony na vyvstávající politické problémy, jako byly demonstrace, stávky a
náboženské násilí, a na iniciativy soudů v demontáži starého systému. Její nástroje, násilí kombinované s
nesoustavnými symbolickými gesty (soudy prominentů), vedly politizovanou veřejnost k frustraci.

Od května se iniciativy ujalo revoluční hnutí a nové politické strany. Na Tahríru se
nejprve obnovily protesty proti autoritářským způsobům armády, jakými nadále zachází
s demonstranty, a proti jejímu laxnímu postupu vůči osobám zodpovědným za smrt
osmi stovek demonstrantů během revoluce a před ní. Revoluční heslo „Pryč s režimem!“
vystřídalo porevoluční „Pryč s generály!“

Revoluční hnutí a liberálové viní armádu i z toho, že rychlým postupem k volbám a
malými změnami v původním volebním zákonu nahrává již etablovaným stranám, které
nemají zájem na radikálních změnách stávajícího systému. Islamisté a struktury bývalého
režimu již během březnového referenda prokázali svou nesrovnatelnou mobilizační
schopnost. Opozice si žádá více času na organizaci vlastního tábora a také „národní dialog“
o nové ústavě.

Volby nebo ústava?

Od revoluce vznikly sice desítky nových stran. Jen asi deset jich ale bylo schopných získat
5000 podpisů v deseti egyptských provinciích, nutných k registraci. Poměrně rychle uspěly
tři islámské strany, reformovaná bývalá vládní strana a liberální strana koptského magnáta
Sawirise. Liberální strany, vzešlé z občanského hnutí, jsou dosud příliš malé a roztříštěné.
Hlas revoluce nadále představuje koalice aktivistických organizací a neoficiálních stran,
prominentní jednotlivci a nový liberální deník Tahrír.

Revoluční hnutí však bylo přesto schopno dosáhnout určitého úspěchu a veřejně formulovat
konkrétní a kolektivní požadavky. Zorganizovalo se na základě tzv. lidových výborů po celém
Egyptě. Ty se 23. dubna se sešly v Káhiře a ze společné konference „Na obranu revoluce“
vzešly první návrhy nové ústavy a volebního zákona. Názor, že nejprve by měla být napsána
ústava a teprve potom by měly být konány volby, v březnovém referendu podpořilo jen
22% hlasů. V červnu revoluční hnutí prokázalo svůj veřejný vliv tím, že o ústavě roznítilo
celonárodní politickou debatu. Rozpoutalo širokou kampaň „Nejprve ústava“ a vzneslo
otázku posunutí voleb. Strany i aktivisté začali vydávat společná prohlášení, pořádat
workshopy a veřejně debatovat o ústavě. Mohamed Baradej zveřejnil návrh na Listinu práv,
která by měla být základem jeho vize demokracie v islámském rámci a bez armády. Jeho příkladu následovala islámská univerzita Azhar, lidové výbory a prominentní právníci.

Liberálové proti konzervativcům

Otázka, zda by se měly volby posunout a nejprve sepsat ústava, teď Egypt polarizuje na
dva tábory: liberální a sekulární kolem revolucionářů a pravicový kolem islamistů. Liberálové a sekularsité
se obávají důsledků úspěchu konzervativních sil v příliš brzkých volbách. Nový parlament
má totiž zvolit stočlennou ústavní komisi, která určí mj. roli armády a islámu v budoucím
Egyptě a rozhodne se pro prezidentský či parlamentní politický systém. Kdo vyhraje volby,
nastaví tedy systém podle svých zájmů. V červnovém prohlášení argumentovalo 25 revolučních
organizací tím, že je nelogické „stavět vůz před voly“: ústava natolik změní politický rámec,
že budou nutné nové volby. Do prezidentských voleb chce stejně armáda vládnout přímo, parlament nebude určovat novou vládu.
Volají tedy po posunutí voleb na podzim a po jiném, konzultativním mechanismu sepisování
ústavy.

Islamisté se staví jednoznačně proti. Argumentují logicky tím, že odsunutí voleb nechává
ústavní proces v moci armády, prodlužuje její nevolenou vládu, jakož i politické limbo,
v němž vláda nemá mandát k potřebným reformám.
Na podezření vůči jejich islámskému programu reagovali islamisté ustanovením široké konzervativní kandidátky. Spojili se s
předrevolučními opozičními stranami a ostatními islamisty. Oficiálním cílem je zabránit
návratu sil starého režimu, neoficiálním je zvítězit ve volbách díky spojení se známými,
sekulárními stranami. Už teď je jasné, že volit se nebudou strany, ale právě vznikající
koalice.

Národní dialog

Politická debata zatím přinesla jen nepřímé důsledky. Armáda na zářijových volbách trvá,
přestože se i premiér vyslovil pro jejich odsunutí. Volby však budou mnohem složitější
operací, než bylo referendum. Je stále nejasné, zda armáda bude schopna je v příštích dvou
měsících zorganizovat - v srpnu začíná ramadán.

Armáda v důsledku mobilizace rovněž přistoupila na požadavek „národního dialogu“.
Koncem května se v budově parlamentu uskutečnily dvě velké konference národního souladu a dialogu mezi
zástupci politických stran a armádou. Z konference vzešly další návrhy na posunutí voleb a na ústavní rámec.
Později se armáda sešla s představiteli mládeže a s odpůrci vojenských soudů.

Tato masová setkání jsou sotva opravdovým dialogem, už pro to, že se v nich odráží
konflikty mezi politickými proudy. Armáda však byla donucená uznat, že i volební proces
musí mít svou legitimitu. Volební zákon nakonec předložila veřejnosti k debatě a tento týden
jej mírně pozměněný přijala. Volit se bude sice částečně podle kritizovaného většinového
systému, ale minimální věk kandidátů byl snížen na 25 let.

Debata o volbách však umožnila veřejně formulovat liberální požadavky revoluce a žádat
na armádě a na islamistech už před volbami záruky toho, že budoucí egyptský stát bude mít
civilní charakter. Zda se politické strany před ústavním procesem shodnou na politických
a občanských právech, a tím na vztahu státu, armády a islámu, totiž předurčí celý další
vývoj egyptské politiky. Debata také ukázala na základní rys nové politiky. Co si politicky
organizovaná veřejnost neprosadí, to nedostane. Konkrétní požadavky na jiný politický kurz
Egypta tedy opět naplňují Tahrír.

Psáno pro LN