V eseji Citování koránu prosperitu nepřinese (LN, 23.2.) formuloval Pavel Kohout rozšířenou představu o islámu jako o faktoru zaostalosti. Když se podíváme na argumentaci blížeji, zjistíme, že je přinejmenším zjednodušující.

Autor konstatuje hospodářskou slabost muslimských zemí a ptá se hned: Proč islám vede k chudobě? Zmiňuje socialismus, soustředí se ale na islám, který má vysvětlovat technologickou zaostalost, odmítání úroku, neúčinné vzdělání, nízký počet Nobelových cen, udělených muslimům (mimochodem není jen jedna). Fakta nelze popírat. Lze to vše ale vysvětlit islámem, tedy náboženstvím?

Různé problémy

Touto dnes běžnou argumentací prosvítají rozdílné problémy, zmíním pouze dva. Za obtížemi mnoha neevropských zemí při adaptaci na moderní dobu stojí zaprvé „civilizační“, tedy v zásadě technologické a institucionální „zpoždění“ za Evropou. Alarmováni evropským náskokem, zápasí muslimští intelektuálové s postojem k moderní vědě, vzdělání a sekularismu už sto let. A to jak vstřícně, tak odmítavě, podobně jako to o sto let dříve dělali křesťanští intelektuálové. Jiným problémem je politický stav specificky arabského světa po nezávislosti, konkrétněji důsledky vytváření národních států v koloniálních hranicích a ekonomicky neefektivní, intelektuálně ubíjející autoritářství, které teprve teď, jak se zdá, začíná brát za své. V evropské představivosti splynuly tyto dva oddělené problémy do jednoho: společnými jmenovateli komplikovaných jevů byly islám a (jeho) zpátečnictví.

Ani jeden z těchto problémů nestojí na islámu jako takovém. Vysvětlovat rozdíly mezi zeměmi paušálně kulturou a náboženstvím svádí svou snadností a je současně zavádějící a asymetrické. Neporovnávají se „muslimské“ země s „křesťanskými“, tam by byl obrázek jiný (natož třeba s katolickými), ale pouze s evropskými. Stejně ošidné je redukovat náboženství na obsah svatého textu či politizovanou formu kultu. Tato redukce je projevem našeho moderního chápání náboženství a dnes už zpochybněného spojování modernizace se sekularizací.

Konečně hlavní problém, který se už dlouho pokoušejí vysvětlit jak muslimští obrozenci a státníci, tak i evropští historikové, je relativní úpadek mocné muslimské civilizace v novověku. Je to ovšem nadmíru komplexní otázka, v níž náboženství je jen jedním z faktorů. Kromě nájezdů kočovníků z východu, které zastavily bohatý vývoj islámského myšlení, rozdílných geografických podmínek aj., jistě hrály roli i čistě „kulturní“ podmínky. Ovšem kořeny toho, co vlastně bylo důvodem opuštění antických paradigmat v myšlení, rozvoje experimentální vědy a rozmachu technických vynálezů a nakonec evropské vojenské a obchodní převahy, se hledají jen obtížně.

Povrchní vysvětlení kulturou

Není nic snazšího, než ahistoricky srovnávat kultury skrze jejich myšlenkové systémy. Jde totiž o texty, které stačí projít a porovnat. Dnes se poukazuje na několik teologických rozdílů: V Evropě, která nejprve vzdorovala Ibn Rušdovu racionalismu, se později vyvinul nominalismus a umožnil přijetí nových metafyzických paradigmat. I evropské myšlení znalo jak okasionalismus, na který Pavel Kohout naráží, tak i Boží všemohoucnost. Jak vysvětluje např. Hans Blumenberg, právě totální Boží transcedence napomohla oddělení teologie a přírodní filosofie. Středověký intelektuální svět ještě neznal dnešní rozdíly a po dlouhou dobu islámští, židovští a latinští teologové řešili velmi podobné problémy. Je ale obtížné přesně určit, co přesně vymrštilo právě evropské myšlení z tohoto mocného aristotelského orbitu.

Vedle myšlenek a systémů sehrály rozhodující roli hrály mnohem prozaičtější, v podstatě náhodné historické důvody. Tyto procesy a institucionální faktory se ale hůře identifikují. V Evropě se vyvinul jiný druh institucí, církve a nezávislé univerzity, produkující jiné vědění. Byl tu i jiný druh politických struktur: různá malá knížectví, která mezi sebou válčila, což přispívalo k lokální diverzitě a konkurenci, a to jak myšlenkové, tak technické. Propojení mezi politikou a náboženstvím a náboženské války byly faktorem sekularizace, atd. Evropskou převahu ani zaostalost sousedů rozhodně nelze vysvětlovat jednoduchými faktory. Často citovaný příklad, úrok, zakazovalo i křesťanství. Zajímavé jsou právě světské procesy, jakými se podařilo „předsudky vůči úrokům překonat“.

Druhým velkým tématem k diskusi by byla politická a společenská strnulost arabských zemí v post-koloniální době. Ani tam nemusí islám hrát větší roli než katolictví v Itálii. Zjevné autoritářství, které dosud nahrazovalo absenci národních států, se dlouho vysvětlovalo arabskou “výjimkou“ či islámským tíhnutím k autoritě a tradičnímu vzdělání. Do letošního roku nebylo možné toto zobecnění vyvracet jinak, než teoreticky. V průběhu roku nás experiment v Egyptě a Tunisku možná poučí o něčem jiném.

Psáno pro LN