Evropská komise nyní požádala Evropský soudní dvůr o posouzení souladu dohody ACTA s primárním právem EU. Na tomto faktu mě zaráží několik věcí:

Pokud Komise skutečně pochybuje o souladu této mezinárodní dohody s komunitárním právem, jak mohla takovou smlouvu vyjednat? A proč Komise poslala dohodu ACTA do Evropského parlamentu, který je klíčový v ratifikačním procesu a poté, kdy smlouvu začínají projednávat parlamentní výbory, posílá Komise otázku o kompatibilitě k soudu?

Nabízí se tak otázka, co je za tím? Určitě to není náhlé „prozření“ Komise, protože odborné analýzy upozorňující na úskalí smlouvy jsou známé více než rok. Komise si byla evidentně vědoma, že dohoda ACTA významně zasahuje do občanských práv. A proto i pod tlakem Evropského parlamentu byly přijaty úpravy, kde na řadě míst slovo musí nahradil výraz může. Takže každý stát si bude moci dobrovolně vybrat, že přijme jen něco.

Jenomže tato nejednoznačnost ze smlouvy udělá bramboračku. Tím ovšem vzniká legitimní otázka nad smysluplností dohody ACTA, když si každý členský stát může vybrat jen ta opatření, která nejsou v rozporu s jeho národní legislativou či praxí. Možná vyjednavači této dohody (Komise a zástupci příslušných ministerstev členských zemí) doufali, že ACTA v tichosti mezitím sladí nejednotná pravidla v evropských zemích. Boj s organizovaným pirátstvím není možné vést prostřednictvím kriminalizace středoškoláků, ale na základě kvalitní koncepce. A ta dohodě ACTA chybí.

Pokud hlavním cílem měl být boj proti padělanému zboží, pak je zcela absurdní, když se země, kde se produkuje největší množství padělaného zboží (např. Čína), této dohody neúčastní. V Evropském parlamentu budeme hlasovat pravděpodobně již v červnu - možná o pár hlasů, možná velkou většinou, odmítneme dohodu ACTA ratifikovat. To ale neznamená tečku za tímto příběhem. Brzy totiž budeme jednat o další důležité legislativě (tentokrát již skutečně evropské) – přijímat se má novelizace celních pravidel vztahujících se na duševní vlastnictví a novelizace směrnice o vymáhání práv k duševnímu vlastnictví. Tato evropská legislativa je oproti mezinárodním smlouvám skutečně závazná pro evropské občany. Ale jak se k pirátství postaví držitelé autorských práv a hudební a zábavní průmysl? Pochopí, že proti pirátství lze bojovat nejlépe tím, že vytvoří globální podmínky pro snadno dostupné (technicky a finančně) nakupování digitálního obsahu a že se pak nikomu nevyplatí nelegální stahování? Uvidíme...