Jde jen o dětské plenky, takže zdánlivě jen o – málo.

Jenže fakt, že v České republice patří od Nového roku do vyšší sazby DPH, se rodinám s dětmi prodražuje, což je v době demografického propadu pravý opak prorodinné politiky. K tomu se z něj díky výkřikům věci neznalých politiků stává další kladivo na Evropskou unii. Opakovaně jsem v poslední době byla v médiích konfrontována s tvrzením, že „za dražší pleny může Brusel“. A dokonce to naznačuje i sdělení na stránkách Ministerstva financí. Aniž bych chtěla někoho přesvědčovat, že je administrativa sedmadvacítky (ostatně stejně jako pověstná česká byrokracie) bez chyb, musím konstatovat, že takováto prohlášení jsou buď plodem naprosté nevědomosti, nebo vědomé zvůle.

Česká vláda přesunula dětské pleny z nižší do vyšší sazby DPH (mimochodem páté nejvyšší v celé sedmadvacítce), protože se tak rozhodla sama - zvýšení výběru daní pro ni bylo důležitější, než podpora rodin s malými dětmi. Ačkoli žádná evropská regulace nic takového nenařizuje, naše ministerstvo financí vykládá „po svém“ novelizované nařízení ke směrnici o sazbách DPH tak, aby mohlo svádět – jak je ostatně u nás zvykem – nepopulární opatření na vnějšího nepřítele, tedy Evropskou unii. Že o žádný diktát nejde, dokladuje nejen to, že Česká vláda se zmíněným nařízením souhlasila, ale hlavně se v něm ani neříká, že by dětské plenky nesměly být v nižší sazbě DPH. Takže například naši nejbližší sousedé je mají nadále v nižších sazbách (Slovensko 10%, Polsko 8%). Jiné země (Velká Británie, Irsko) mají z principu vyjednánu dokonce nulovou sazbu, protože podobně jako další dětské zboží zahrnuly dětské pleny do národního veřejného zájmu – do nástrojů prorodinné politiky. Zdůvodnění, že České republice hrozilo kvůli plenám řízení u Evropského soudního dvora, nemá oporu ani v logice, ani v existujících dokumentech zmíněné lucemburské instituce.

Evropská komise má za úkol střežit a zajišťovat srovnatelné podmínky rovné hospodářské soutěže členských států Unie tak, aby riziko vyvážení méně zdaněného zboží z jedné země do druhé bylo co nejmenší. Musí se na tom ale dohodnout členské státy a Evropský parlament. Přitom platí, že veřejný zájem a národní tradice, které se v řadě zemí liší, mají vždy přednost. Záleží tedy na prioritách jednotlivých vlád, jak moc chtějí například dětské zboží zatížit daní. Kladu si proto otázku, co sledovala či nesledovala naše vláda.

Možná si přála, aby naše batolata chodila na nočník o pár měsíců dříve, a tím se i zmenšil narůstající objem komunálního odpadu. Možná chtěla opravdu vybrat více na daních, ale nevšimla si, že plenky tak budou u nás nejdražší a rodiče je patrně budou jezdit nakupovat k blízkým sousedům stejně jako levnější a někdy i kvalitnější potraviny. Možná, že jen zapomněla prověřit, jaké dopady bude mít její rozhodnutí, V tom případě jí ale nic nebrání plenky do nižší sazby znovu vrátit. Evropská legislativa to umožňuje – stačí například, aby ministerstvo financí zahrnulo v seznamech pleny mezi hygienickou ochranu. Ve směrnici 2006/112/ES o společném systému DPH jsou v příloze III mezi výrobky vhodnými pro nižší sazbu DPH uvedeny výslovně v bodě 3): ……včetně výrobků užívaných k antikoncepci a hygienické ochraně … A i kdyby se kdokoli ozval zrovna proti České republice, že pleny neslouží k hygienické ochraně, což je dost absurdní, má Česká republika možnost iniciovat celoevropskou novelizaci příslušných norem. Ale opět: musela by chtít, musela by to vědět a musela by to umět.

Dovolím si tvrdit, že to jde – když se v roce 2006 začala vést debata o tom, jaká sazba má být používána na dětské autosedačky, dětské i dospělé pleny a podobné zboží, můj poslanecký klub prosadil v Evropském parlamentu možnost zařazovat je do nižších daňových sazeb, pokud o to budou země Unie stát. Ale to je samozřejmě práce, která nezaručuje takovou popularitu, jako výkřiky typu „za dražší pleny může Brusel“. Otázku, zda jde o úmyslné polopravdy či nesmyslné bláboly politiků, by si měla klást především média, která jim dávají prostor podobně jako jiným desinformacím o EU.